Podrobné vyhledávání v článcích

Snižování početnosti některých druhů volně žijících živočichů a zmenšování jejich areálu rozšíření (defaunace) se nevyhnulo ani subsaharské Africe. Mezi celosvětově ohrožené druhy musíme v současnosti řadit i kdysi naprosto běžné tamější savce, jako je slon africký (Loxodonta africana), lev (Panthera leo), hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius), šimpanz (Pan troglodytes) nebo žirafa (Giraffa camelopardalis), podle novějších názorů tvořená čtyřmi druhy (IUCN 2019 – viz rámeček 1). Na vině zůstává kromě pokračující velkoplošné přeměny původního prostředí na zemědělskou půdu a lidská sídla také přímé pronásledování člověkem, ať už v podobě příliš intenzivního legálního lovu a opětovně se rozmáhajícího pytláctví, nebo snaha omezit či zcela vyhubit zvířata, považovaná lidmi z nejrůznějších důvodů za škůdce.

Zdokumentování vlků ve volné přírodě je snazší než kdy dřív. Vyfotografovat je může prakticky kdokoliv, kdo si pořídí fotopast a podaří se mu ji nainstalovat na místo jejich pravidelného výskytu. Záznamy někdy vznikají také při náhodných pozorováních a ojedinělých blízkých setkáních. Na internetu koluje velké množství materiálů, jež zachycují tyto šelmy. Ne vždy je však jasný jejich původ nebo i to, zda se na snímcích skutečně jedná o vlky. Záběry potom bez kontextu pomáhají prezentovat např. mylné informace o vlčím chování nebo i poplašné zprávy. Často se to stejné video či fotografie šíří mezi veřejností, vždy s udáním jiného autora, místa vzniku nebo i data pořízení. V některých případech může jít o spontánní reakci, u jiných bohužel vše nasvědčuje tomu, že se nejedná o náhodu.

Dynamika vývoje lesa zahrnující přírodní disturbance patří v ochraně přírody k všeobecně respektovaným principům, na nichž je založena ochrana podstatné části lesních ekosystémů v chráněných územích. Při správě konkrétních chráněných území má však praktické naplňování uvedeného principu mnohdy značné rezervy, které někdy hraničí s jeho popřením. To je do značné míry výsledkem přetrvávající animozity některých kruhů vně ochrany přírody vůči spontánní dynamice lesa, zčásti však také odráží určitou nedůslednost ochrany přírody samé v integraci principů dynamiky lesa do nástrojů a postupů určených ke správě dotčených chráněných území.

Georeliéf tvoří základ přírodního bohatství našich nejvyšších hor, přičemž některé jeho formy jsou unikátní nejen ve středoevropském měřítku. Přestože se ve srovnání s živou přírodou na první pohled může její neživá složka zdát méně zranitelná, dosavadní zkušenost i vzrůstající tlak člověka naznačují, že i geomorfologické fenomény je v národním parku třeba cíleně chránit. Tím spíš, když je jejich poškození v naprosté většině případů nevratné a analogie znovuosídlení či reintrodukčních opatření jako u živočišných a rostlinných druhů zde nepřichází v úvahu. Na území KRNAP a jeho ochranného pásma byl proto zahájen projekt, který má za cíl podrobně zinventarizovat všechny zdejší geomorfologické jevy a podpořit tak jejich budoucí ochranu.

Jak dál? S ministrem životního prostředí o tom, zda není náhodou na té karanténě něco pozitivního, co bychom si během ní měli uvědomit, a co bude největší výzva v Česku i ve světě, až epidemie odejde.

Dobrých zpráv je nějak v poslední době pomálu. Snad jednou z nich byla ta, že epidemie koronaviru zlepšila stav ovzduší v některých městech v Asii, celosvětově se snížil objem dopravy, a tedy i emisí. To vše bude ovšem zřejmě jen dočasné. Doprava se i v Česku pomalu vrací do „normálu“ a vrátí se taky výroba do fabrik a továren. A s tím vším se vrátí problémy s vodou a čistým vzduchem.

S ministrem životního prostředí Richardem Brabcem jsme mluvili o tom, jestli ono přibrzdění ekonomiky přece jen přírodě nějak nepomůže, jestli lidi v honbě za prosperitou, na kterou byli zvyklí, na přírodu tak trochu nezapomenou, a taky jsme si trochu zaspekulovali, co nám příroda (nebo kdo) vlastně tou pandemií chce říct.

Původním místem výskytu vlka obecného byla téměř celá Evropa, v souvislosti s pronásledováním v minulosti je dnes teritorium tohoto druhu podstatně zmenšeno. Kromě toho má vliv na populace vlků i úbytek vhodných stanovišť.

Světlo a voda patří k základním činitelům zdárného rozvoje života ve všech lesních ekosystémech. Zejména pak v těch, jejichž součástí jsou vzácné a na kvalitu potravy zvlášť náročné organismy. Jde-li o lužní lesy, především o unikátní jihomoravský luh, platí to dvojnásob. A poněvadž právě zde se už řadu let oba faktory projevují velmi negativně a čas neúprosně kvapí, pokusím se k určité nápravě tohoto neblahého stavu přispět. Definitivní znění některých nových záchranných programů, týkajících se i druhů žijících na tomto území, dosud MŽP neschvalovalo, a proto tu ještě je možnost alespoň něco z dále navrhovaného postupu akceptovat. 

Okáč skalní (Chazara briseis) patří mezi nejohroženější druhy motýlů České republiky. Ještě v roce 2006 bylo zaznamenáno 1323 jedinců okáčů skalních v Českém středohoří na několika kopcích. Nejvíce jich připadlo na Ranou, Oblík a Srdov. Od té doby populace vyhynuly na Oblíku i Srdově a rapidně se snížil počet jedinců i na Rané. I když v současné době se početnost na Rané ustálila, nelze říci, že okáč má definitivně vyhráno. V rozsáhlé autekologické studii, která byla provedena v roce 2006, bylo zjištěno, že pro dlouhodobé přežití okáče skalního je nezbytné zajištění metapopulační dynamiky. Což znamená, že je nutné znovu obnovit populace na původních lokalitách, které se v Českém středohoří vyskytovaly.

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Nejvýraznějším příkladem je šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa), která během 90. let obsadila od jihu celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd, přes Svitavsko pronikla do Čech a dnes ji najdeme nejen ve středočeských nížinách, ale i v Podkrkonoší či na Českomoravské vysočině. Za expandující motýly zmíníme ohniváčka  černočárného (Lycaena dispar), který se šíří rychlostí i směrem podobným kudlance; okáče voňavkového (Brintesia circe) nebo otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).