Podrobné vyhledávání v článcích

Podnebí na Zemi ovlivňují kromě cyklicky se opakujících činitelů také dočasné změny jinak obvyklých podmínek. Jestliže zasáhnou velké území, dotknou se bez nadsázky všeho živého. Tím spíše, pokud jde o malý ostrov. 
Malé Antily, ostrovy východního Karibiku, leží v tropickém podnebném pásmu a pravidelně je pustoší tropické cyklóny: navíc během posledních 20 let vlivem klimatických změn přibylo jak na jejich četnosti, tak síle.

Národní park Šumava má s Národním parkem Bavorský les společnou hranici o délce asi 47 km. Společně pak oba národní parky pokrývají největší část souvislé přírodní krajiny centrální Šumavy a Bavorského lesa. Národní park Bavorský les je starší. Byl vyhlášen v roce 1970 mezi Roklanem a Luzným, postupně se ale jeho rozloha zvětšila, takže dnes sahá až k Bayerisch Eisensteinu. A letos se zřejmě ještě rozšíří východním směrem.

S Franzem Leiblem, současným ředitelem Národního parku Bavorský les, vám dnes Pavel Hubený, jeho protějšek z Národního parku Šumava, toto nádherné území představí.

Přestože v novodobém, ale již zažitém sousloví je národní park uváděn před chráněnou krajinnou oblastí, pořadí vzniku je přesně opačné a nejinak je to i s historií a vývojem stráže přírody, která se začínala formovat právě v souvislosti s vyhlášením našeho největšího chráněného území. Označení „strážce“ je pro řadu z nás když ne synonymem, tak zcela jistě pojmem neodmyslitelně spjatým s ochranou přírody, a i když v době vznikající CHKO Šumava nebyl tento termín nikde legislativně ukotven, lze za „strážce“ v jistém slova smyslu označit všechny, kteří se pod hlavičkami svých oborů zasloužili o ochranu tohoto jedinečného přírodního dědictví.

Národnímu parku Šumava se podařilo za 30 let vybudovat velice širokou a rozmanitou nabídku programů environmentálního vzdělávání. V roce 2019 odučila čtyři střediska environmentální výchovy celkem 16 548 žáků a studentů v rámci výukových programů a dalších 5401 účastníků se zúčastnilo dalších akcí. Tedy za pět let se jedná o dvojnásobné navýšení. Pojďme nahlédnout do světa výuky, kde se neučí před tabulí a nesedí ve školních lavicích. Jedná se o školu, kde hlavní slovo má příroda.

O drobném brouku ovlivňujícím nejen lesy Šumavy bylo již napsáno mnohé. Stejně tak byl, je a bude středobodem diskusí mnoha z těch, kdo se kdy prošli po šumavském lese. Zcela v duchu váchalovské stylizace získal lýkožrout smrkový, odborným názvem Ips typographus (Linnaeus, 1758), za dobu trvání 
Národního parku Šumava (dále „NPŠ“) různá přízviska: bořící, ničící a zkázonosný. Díky vědeckým pracím dnes ale stále častěji přepisujeme na obrozující, životadárný a klíčový. Jednu z nejlepších ukázek tohoto klíčového působení můžeme najít u specialistů na mrtvé dřevo – saproxylických brouků.

Agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) vyhlašovaná Ministerstvem zemědělství mají za úkol podpořit způsoby hospodaření zmírňující negativní efekty intenzivního hospodaření na krajinu a její obyvatele včetně hmyzu. I přes svoji produkční povahu představují trvalé travní porosty významnou krajinnou složku hostící celou řadu bezobratlých organismů. Správné vyvážení produkčních postupů a kompenzačních opatření může významnou měrou pomoci udržet diverzitu lučních organismů a jimi poskytovaných ekosystémových služeb. Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) proto zadala studii věnovanou efektům dočasně nesečených travních pásů na diverzitu a abundanci lučních organismů. Cílem studie bylo ověřit, zda ponechávané části travních porostů mají pozitivní vliv na biotu na běžných hospodářských loukách o různé velikosti.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.

Národní park a chráněna krajinná oblast Šumava se nacházejí v jádru rozšíření tzv. česko-bavorsko-rakouské (z angličtiny „BBA“) populace chráněného a ohroženého rysa ostrovida. Tato malá a izolovaná populace vznikla ze znovuvypuštění pár desítek rysích jedinců na bavorské a české straně hranice v osmdesátých letech 20. století. Od té doby jsou šumavští rysi monitorováni pomocí nejvhodnějších dostupných metod a to i v rámci různých přeshraničních projektů. Díky postupnému prohloubení spolupráce mezi všemi organizacemi provádějícími monitoring rysa v „BBA oblasti“ se  tato populace  stala jednou z nejlépe monitorovaných populací velkých šelem v Evropě.

Letos si připomínáme 30. výročí vyhlášení Národního parku Šumava (dále jen „NPŠ“) vládním nařízením č. 163/1991 Sb., což je jistě příležitost také k ohlédnutí nad tím, jak se vyvíjel přístup k právním problémům ochrany přírody na území tohoto NP.

Doba se mění. Vnímáme to všichni. Dnes se už o problémech s vodou hovoří naprosto běžně a v krajině se provádejí opatření na obnovu fungujícího vodního režimu. Výjimkou není ani Šumava. Kořeny zdejších revitalizací ale sahají trochu dál v čase, kdy se záhy po sametové revoluci v naší zemi revitalizovalo kde co, mokřady to ale nebyly. Šumava tehdy byla jednou z prvních oblastí, kde se myšlenka obnovy mokřadů začala realizovat. Od těch dob sice uplynula spousta vody, to nám ale nebrání vydat se po ní zpátky a trochu bilancovat.