Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2021 — 24. 6. 2021 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Ohlédnutí za vodou aneb 20 let revitalizací na Šumavě

Autor: Iva Bufková

Mapováním to začalo
Největším problémem šumavských mokřadů je odvodnění. Jeho skutečný rozsah vyplynul na povrch při mapování v první polovině 90. let. Bylo zjištěno, že kolem 70 % rašelinišť na území národního parku bylo kdysi odvodněno, u ostatních mokřadů je aktuální odhad kolem 50 % plochy. Je zde velký podíl odvodnění z 19. století, jehož dopady jsou zmírněny přirozeným zanášením kanálů, zejména v plochých terénech. Problémem ale zůstává odvodnění na svazích a hlavně drenáže budované o století později. V oblasti podhůří (dnešní CHKO Šumava) je poměr odvodněných mokřadů ještě vyšší a je zde i více lokalit, které jsou díky odvodnění ve stadiu zániku. Nejvyšší „zásluhu“ na tom mají drenáže z druhé poloviny 20. století včetně zatrubněných systémů na zemědělské půdě. Jedna věc je ale na Šumavě obzvlášť alarmující. Na to, jak je Šumava významnou pramennou oblastí, je zde vysoký podíl odvodněných pramenišť, včetně lesních.

Obnovený luční potok (Nové údolí, LIFE). Foto Iva Bufková

Vodní režim rašelinišť významně ovlivnila i těžba rašeliny v blízkosti sídel. Naštěstí jen na čtyřech lokalitách se jednalo o těžbu průmyslovou. 

První krůčky 
První snahy zastavit ztráty vody zablokováním příkopů se objevily záhy po vyhlášení národního parku. O možnostech obnovy rašelinišť a mokřadů se v tehdejší Československé republice moc nevědělo, natož v šumavském příhraničí. Přesto se pár zaměstnanců NPŠ domluvilo a zrušilo několik kanálů podél železné opony protínající Vrchové slatě. Ručně a víceméně tajně. Revitalizační snahy tehdy nebyly příliš populární ani v rámci národního parku, a to zejména v lese. Zkušenosti z tohoto období pomohly vyladit revitalizační postupy pro svažité horské oblasti a ukázaly nutnost použít pro zablokování příkopů dřevěné přepážky s obsypem. 

Potok Hučina před revitalizací a po ní(2013). Foto Iva Bufková

Devadesátá léta byla obdobím usilovného sběru veškerých dostupných informací, kontaktování revitalizačních týmů v zahraničí a sbírání zkušeností. V Evropě už měli s obnovou mokřadů dvacetileté zkušenosti, takže bylo kde se učit. Výsledkem bylo zdokonalení revitalizačních metod a jejich modifikace pro horské systémy, se kterými se v té době příliš nepracovalo. Postupně se podařilo prosadit revitalizace poškozených rašelinišť jako nedílnou součást managementu národního parku, včetně lesnického.  

Zablokování odvodňovacích rýh na lučním prameništi (Malý Bor, LIFE).
Foto Iva Bufková

Koncepce platná dodnes
Revitalizační úsilí bylo na konci 90. let završeno vytvořením dlouhodobé koncepce s názvem „Program revitalizace šumavských rašelinišť a mokřadů“. Koncepce vedle hlavních cílů a detailního zpracování revitalizačních metod zahrnovala také stanovení územních priorit a logistiku revitalizačních prací. Metodickým základem pro mokřady na svazích se stal Koncept cílové hladiny vody. Součástí bylo i nastavení designu pro monitoring revitalizovaných lokalit a zahájení spolupráce s dobrovolníky, která byla do té doby jen sporadická nebo spíše žádná. Koncepce se stala součástí tehdejšího Plánu péče o Národní park Šumava a její hlavní zásady a principy platí dodnes. 

Obnovený lesní potok (Nové údolí, LIFE). Foto Iva Bufková

První etapa s lesníky
Úplně první lokalitou, kde se oficiálně zrušily odvodňovací kanály, byla v roce 1999 Kamerální slať. Tento pilotní projekt zahájil první etapu revitalizací, která probíhala v letech 1999–2008. V tomto období byly revitalizace odvodněných rašelinišť součástí lesnického managementu a byly prováděny lesními správami ve spolupráci s oddělením ochrany přírody. Projekty byly financovány z rozpočtu národního parku určeného pro lesnickou činnost. 

Nutno podotknout, že takto nastavená těsná spolupráce, jakkoli byla zpočátku spíše šokovou terapií pro obě strany, běžela skvěle. Také zásadně pomohla při vzájemném vyjasňování si postojů a cílů, například proč chránit nejen vrchoviště s jezírky, ale i lesní mokřady, a proč rušit odvodňovací systémy v lese. Hlavně na konci 90. let to byl poměrně skok, když si uvědomíme, že v té době čištění drenážních příkopů nebylo žádnou výjimkou a pohledy na les byly trochu jiné než dnes. 

V rámci první etapy se pracovalo hlavně na vrchovištích a v rašelinných lesích. Podařilo se zlepšit vodní režim na lokalitách, jako jsou Novohuťské močály, Blatenské slatě, Roklanský les, Cikánské slatě, Na Ztraceném nebo v Luzenském údolí. Také bylo revitalizováno první průmyslově těžené rašeliniště Soumarský Most, které jako jedno z prvních bylo financováno z dotací a realizováno subdodavatelsky. Průkopnickým počinem projektu na Soumarském Mostě byla úzká spolupráce s místními obyvateli a samosprávou (obec Volary). Celkem se v té době podařilo znovu zavodnit kolem 490 ha ploch. První etapa odhalila mimo jiné i důležitost obsypů přehrádek na svazích a obnovy přirozeného pohybu vody v mokřadu. Podařilo se také získat dotace na monitoring (z národního programu VaV) a v roce 2005 se rozběhlo detailní sledování efektu revitalizačních opatření na biotopy, které pokračuje dodnes. Už tehdy se rozběhly akce „Dny pro rašeliniště“, kdy se do obnovy rašelinišť mohl jako dobrovolník zapojit kdokoli. Běží dodnes a jsou velmi populární.

Druhá etapa dotační
Druhá etapa revitalizací proběhla v letech 2012–2018 a hned v několika rysech se od té první liší. Revitalizace mají širší záběr a místo drobných rašelinných povodí již řeší větší plochy s rozličnými typy mokřadů a také regulované potoky. Financovány jsou z evropských dotací jmenovitě z fondu Ochrany životního prostředí, který spadá do Programu ERDF. Díky tomu byly projekty realizovány již výhradně subdodavatelsky. V tomto období se podařilo revitalizovat tři potoky Hučina, Žlebský potok a Jedlový potok s poměrně rozsáhlými aluviálními mokřady v okolí a také dva rašelinné komplexy Černohorský močál a rašeliniště na Zhůřském potoce. Zejména Černohorský močál s pramennými svahy nad Vltavou dlouho patřil k technicky vůbec nejnáročnějším revitalizacím, které byly na Šumavě provedeny. Celkem bylo revitalizováno 150 ha mokřadů a 4,5 km potoků.

Třetí etapa 
Díky LIFE projektu se podařilo mnohonásobně zvětšit rozsah revitalizovaných ploch. Poprvé se také problémy s vodou v regionu řeší přeshraničně. Projekt počítá s obnovou vodního režimu na ploše 2059 ha a kromě rašelinišť a mokřadů se silně orientuje také na prameniště a drobné horské toky, které uvízly v síti kanálů. Celkem je v plánu na obou stranách hranice revitalizovat 47 lokalit, z toho 43 na české straně. Shrnuto podtrženo to znamená zrušit minimálně 80 km odvodňovacích kanálů a obnovit 13 km přírodních potoků. Cílem je rovněž na vybraných místech zlepšit stav biotopů pro tetřívka. 

Výhodou LIFE projektu je, že umožňuje propojit terénní opatření s monitoringem a také s osvětovou činností, která často bývá pro prosazení revitalizačních záměrů klíčová. Komunikační aktivity jsou proto důležitou součástí šumavského projektu LIFE for MIRES. Z hlavních očekávaných výstupů lze zmínit např. přímé zapojení veřejnosti do záchrany mokřadů prostřednictvím dobrovolnických akcí (Dny pro rašeliniště), spuštění výukového programu pro školy včetně terénní výuky a zpracování učebnice o mokřadech, natočení filmu o obnově mokřadů, program exkurzí a přednášek a také diskusní fórum pro klíčové místní subjekty dotčené revitalizací.

Po měsících přípravné fáze, kdy se mapovala drenážní síť a biotopy, připravovaly se technické dokumentace, zajišťovala vodoprávní povolení a soutěžily dodavatelské firmy, se rozběhly terénní práce na prvních 15 lokalitách. Obnova se soustředila na poškozená prameniště, svahové nelesní mokřady s napřímenými potoky a na rašelinné a podmáčené smrčiny. Do dnešního dne se v rámci LIFE projektu podařilo revitalizovat 267 ha mokřadů, zablokovat 37 km odvodňovacích příkopů a obnovit 5 km přírodních potoků. Kromě opatření na zlepšení vodního režimu bylo pokoseno 20 ha vlhkých luk vhodných jako tokaniště pro tetřívka. Jedna z kosených ploch byla hned druhým rokem tokajícími kohoutky využita. Na bavorské straně se podařilo vykoupit 2 ha půdy pro revitalizace a byla zahájena první opatření na mokřadech v blízkém okolí sídel.

Byl zahájen monitoring tak, aby bylo možné získat data ze stavu před revitalizací. Sledovány jsou hlavně hladina podzemní vody, chemismus vody, odtokové poměry a vegetace. Partnerská Jihočeská univerzita sleduje chladicí efekt revitalizovaných mokřadů a vliv opatření na půdní procesy včetně rychlosti dekompozice organické hmoty a emise skleníkových plynů. První výsledky ukazují poměrně rychlou reakci hladiny podzemní vody na zrušení kanálů (viz obrázek výše na této straně). 

LIFE projekt od počátku významně přispěl ke zdokonalení revitalizačních metod. Byly zpracovány postupy pro revitalizaci pramenišť, silně erodujících zaříznutých potoků na svazích, zatrubněných drenáží a také částí borkovaných rašelinišť. Zejména způsob obnovy pramenišť a potoků v lesích má velký potenciál dalšího využití i v oblastech mimo Šumavu. V tomto ohledu již proběhla setkání a sdílení zkušeností se zástupci důležitých aktérů, jako jsou Lesy České republiky a Vojenské lesy.  

Pár slov závěrem 
Zkušenosti ze šumavských revitalizací jsou dobře využitelné i v jiných regionech. Uplatnění mohou najít hlavně v mírně zvlněných a svažitých oblastech. Pomoci mohou zavedené technologie i konkrétní příklady ze zemědělsky či lesnicky běžně využívaných ploch. V dnešní době je obnova mokřadů záležitostí hlavně chráněných území a okrajových regionů. Je třeba ji posunout do využívané krajiny všude tam, kde je to možné. Velkým limitem pro tyto snahy je ale vysoký podíl pozemků v soukromém vlastnictví, na kterých se revitalizační plány daří jen těžko prosadit. Z vlastní zkušenosti víme, že možnost ukázat vlastníkům, jak bude revitalizace ve finále vypadat a jakým způsobem může ovlivnit jejich hospodaření (často méně, než je očekáváno), může klidně zvrátit projednávání ve prospěch konkrétního záměru. A při tom lze využít šumavské lokality jako příklady dobré praxe.

Poděkování
Obnovené šumavské potoky i mokřady vděčí za svou dnešní přírodní podobu mnoha lidem, kteří věnovali obrovské úsilí při prosazování i realizaci revitalizačních záměrů v území. Od počátků jsou to hlavně Eva Zelenková a František Stíbal. Kromě dalších lidí, kteří se na čas také zapojili (J. Mokrý, M. Mäntl, P. Horn), patří poděkování i celému LIFE teamu a stovkám dobrovolníků, kteří už od roku 2003 s revitalizacemi na Šumavě pomáhají.