Z historie ochrany přírody

Zbrašovské aragonitové jeskyně leží v areálu lázní Teplic nad Bečvou na střední Moravě. Byly objeveny na přelomu let 1912/1913 v katastru obce Zbrašova (od roku 1960 obec Teplice nad Bečvou). Zpřístupnění jeskyní pro veřejnost v roce 1926 představovalo radikální stavební úpravu s výrazným zásahem do přírodních prostor a jejich výplní.

Ochrana přírody a nakládání s odpadními vodami jsou dva obory, které se dlouho bezprostředně nepotkávaly. Paradigmatem oboru stokování a čištění odpadních vod bylo od počátku pokud možno neškodné a ekonomicky únosné odvádění nežádoucích kapalných odpadů mimo životní a pracovní perimetr lidí. Ochrana přírody se zase od tradiční starosti o druhy organismů a přírodně cenné lokality teprve propracovávala k uznání komplexního významu nejen vodních ekosystémů, ale i vodního režimu krajiny vůbec.

Před 120 lety se narodil světoznámý malíř pravěku a dobrodružství, kreslíř a ilustrátor Zdeněk Burian. Jeho tvorba je mj. spojena se životem domorodých obyvatel Země a se životem zvířat a lidí v různých prehistorických dobách. Ilustroval stovky populárních i odborných knih a časopisů a vytvářel vědecké rekonstrukce vývoje života na Zemi. Komplexní dílo Zdeňka Buriana mnohonásobně překročilo rámec standardní umělecké práce.

„Až při prohlídce lomu dne 14. září 1950 ředitel Pastora, vedoucí Frič, Duha a já, Karel Mareš jdem nad lomem, když přijdu k místu, volá na mě lamač Frant. Štěpán, mistře, tu jsem právě po odstřelu přišel na díru ve stěně lomu. Byla tam díra 10 m dlouhá, 4 m šíře a 3 m výšky. Z této jeskyně vede chodba 13 m dlouhá…“ uvedl ve vzpomínkách v roce 1997 mistr Houbova lomu na Zlatém koni u Koněprus Karel Mareš.

Jeskyně Na Pomezí je nejdelším jeskynním krasovým systémem v ČR vytvořeným v krystalických vápencích. První části byly za ne zcela objasněných událostí objeveny již v roce 1937. Podstatná část jeskynního systému pak byla objevena při lomové činnosti v roce 1949. O rok později byly některé úseky upraveny, elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti.

Jeskyně Na Špičáku patří k nejvýznamnějším přírodně-kulturním památkám Slezska. Na jejím vzniku a unikátní modelaci se podílelo několik přírodních fenoménů. Byla přístupná od nepaměti, o čemž svědčí stovky nápisů, podpisů, kreseb a maleb na stěnách. V roce 1885 byla poprvé oficiálně zpřístupněna veřejnosti, i když návštěvní provoz trval jen jeden rok. Z této doby se dochovala řada cenných dokumentů.

Jednou z významných etap v územní ochraně přírody v České republice je prvorepubliková pozemková reforma proběhnuvší před sto lety. Jejím cílem bylo nastolit sociálně spravedlivější úpravu pozemkového vlastnictví, rozšířit střední vrstvu zemědělstvím se živícího obyvatelstva a vytvořit soběstačná středně velká hospodářství, která by se stala tahounem modernizace zemědělství. Snahou příslušných prvorepublikových orgánů bylo navíc v rámci reformy zajistit ochranu přírodního a kulturního dědictví tehdejšího Československa.

Pod kopcem Špraňkem v Javoříčském krasu se nachází jeden z nejdelších systémů jeskyní v České republice, uložený v několika výškových úrovních, a je zde také známa celá řada povrchových krasových jevů, které s vysokou pravděpodobností mohou být vstupem do dosud neobjevených částí celého systému. Naznačují to nejen tradiční proutkařské průzkumy, ale i moderní geofyzikální metody. Důvodů, proč člověk odedávna kreslí mapy, je zpravidla celá řada: abychom věděli, kde jsme, co je jinde, jak se tam dostat a jak je to daleko. Jeskyňáři kreslí mapy navíc také proto, aby poznávali souvislosti jednotlivých systémů v horizontální i vertikální rovině, aby nacházeli vodítka pro své další objevitelské snahy. Kvalitně zpracovaná detailní mapa jeskyní je nezbytným podkladem pro účinný ochranářský management, monitoring chráněných částí přírody (např. letounů) a zpracování kvalitního plánu péče lokality. Je naprosto nezbytná pro plánování, posuzování a schvalování jakýchkoliv činností nejen přímo v podzemí, ale i na povrchu.

Až do roku 1914 bylo dno propasti Macochy v Moravském krasu přístupné pouze shora po lanech či žebřících. Od prvního sestupu v roce 1723 proběhla řada dalších dobrodružných výprav i vědeckých expedic do těchto jinak nedostupných míst. Na začátku 20. století zorganizoval Karel Absolon celkem 5 sestupů do Macochy. K těm nejvýznamnějším patří výprava uskutečněná v roce 1903. Účastníci pobyli na dně propasti celkem čtyři dny a tři noci. Expedice přinesla mnoho zajímavých poznatků i objevů.

Jedná se o nejstarší známou část podzemního labyrintu Javoříčských jeskyní, která je dodnes součástí návštěvnické prohlídkové trasy. Jeskyně s dlouhou a ne příliš známou historií, o které se mnohé zachovalo pouze v lidových vyprávěních a pověstech. Její první podrobnější popis, včetně vyobrazení pochází až z roku 1873. Tato nepříliš vábná podzemní prostora byla zásadním klíčem k objevu Javoříčských jeskyní v roce 1938.