Z historie ochrany přírody

V srpnu 2020 zemřel ve věku 95 let jeden z nejvýznamnějších českých a slovenských přírodovědců 20. století – Vojen Ložek. Legendou se stal již před desítkami let a dnes bychom jej nejspíš zařadili do kategorie lidí, jací se v této době už nerodí. Je obtížné o něm říct něco nového, protože jeho život a dílo jsou od jeho padesáti let připomínány každých pět let. To, co se změnilo, je perspektiva naší doby. Snad by šlo říct, že dřív jsme se na jeho dílo dívali z perspektivy čtvrtohor, či dokonce holocénu, dnes jej můžeme hodnotit i z hlediska antropocénu.

Univerzitní profesor Jaromír Klika patřil mezi vědce, kteří si uvědomovali potřebu ochrany přírody a přímo se jí vedle své akademické a badatelské činnosti aktivně věnovali. I když patřil k vůdčím osobnostem poválečné československé ochrany přírody, nebyl jeho přínos pro tento obor na stránkách Ochrany přírody dosud¹ zhodnocen. U příležitosti výročí 130 let od narození J. Kliky chceme tímto příspěvkem přispět k nápravě letitého dluhu.

Loňský tzv. osmičkový rok byl významný nejen z důvodu hned několika výročí důležitých pro českou státnost, ale též pro ochranu přírody. Založení našich nejstarších pralesních rezervací Žofínského (1838) a Boubínského pralesa (1858) jsme si připomněli „Rokem českých pralesů“¹). V jejich stínu pak poněkud zůstalo výročí ustavení první tuzemské odborné státní instituce pro ochranu přírody v r. 1958. Tuto událost bychom si však měli připomínat nejen pro odvedenou práci v nesnadném období. Celková připravenost tehdejších institucí v ochraně přírody totiž pomohla po r. 1989 k prosazení razantních změn v životním prostředí a konstituování moderní legislativy a řízení ochrany přírody v České republice.

Česká geologická služba je státní příspěvková organizace, zřízená zákonem č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů, pro výkon státní geologické služby. Kontinuálně navazuje na Státní geologický ústav Republiky československé, založený 7. 7. 1919, a jako státní instituce slouží státu, a tedy všem jeho občanům. Aktuální vizí ČGS je být pilířem státu v poskytování geovědních informací pro rozhodování ve věcech přírodních zdrojů, rizik a udržitelného rozvoje a na základě vysoké odbornosti posilovat postavení vůdčí výzkumné instituce v oboru věd o Zemi[1]. Kvalitou a šíří odborností se ČGS řadí po bok nejrozvinutějších světových státních geologických služeb.

Region Šluknovského výběžku se dnes může zdát jako bohem zapomenutá část České republiky, místo, kde lišky dávají dobrou noc. Ne vždy tomu tak ale bylo. I tento region má své zajímavosti, své významné osobnosti a národní buditele. Jedním z nich byl i amatérský geolog, astronom a přírodovědec, Rudolf Kögler – autor první naučné stezky v naší přírodě.

Propast Macocha lákala k náročnému sestupu dobrodruhy i badatele v dobách, kdy ještě nebyla zpřístupněna veřejnosti. Na dno bylo možno sestoupit pouze shora, nejlépe z místa dnešního dolního můstku. Poprvé to bylo dle historických pramenů v roce 1723. Nejvíce výprav se uskutečnilo ve druhé polovině 19. století. Jedním z aktérů vědecké expedice roku 1898 byl významný český přírodovědec Vladimír Josef Procházka.

Provedením chvalozpěvu na Karla Hudce měl by býti pověřen ptačí sněm. Mnohohlasý sbor ptáků, ve kterém by nezaniklo jemné pískání maličkého králíčka obecného ani chraplavý tichý hlas mohutného dropa velkého, melodický flétnový hlas žluvy či tlukot slavíků, sbor, ve kterém by se ve fortissimech zvučným křikem ozývaly všechny jeho milované husy velké, a hlubokým zvonivým hlasem by znělo volání orla královského. Jedině tento sbor dokázal by výstižně a důstojně ocenit přínos Karla Hudce (Buček 2007).

„Vážení návštěvníci, vítejte v našich jeskyních. Je zakázáno dotýkat se krápníkové výzdoby, vstupovat mimo chodníky a vzdalovat se od skupinky. Dávejte si pozor na kluzké schody a místy nízký strop“. To jsou věty, které patří k úvodu každého výkladu průvodce v našich zpřístupněných jeskyních. Jak ale vypadala taková prohlídka před více než sto lety?

Ochranářské veřejnosti jsou známi zakladatelé státní ochrany přírody u nás Z. Wirth a R. Maximovič či první lektor ochrany přírody na Universitě Karlově J. S. Procházka. Poněkud opomíjený zůstává pro ochranu přírody přínos přednosty Státního památkového úřadu a poslance českého Zemského sněmu JUDr. Luboše Jeřábka, od jehož narození v letošním roce uplynulo sto padesát let. Vládní rada Luboš Jeřábek se věnoval ochraně kulturních a přírodních památek v nejširším slova smyslu – jako nedělitelnému společenskému dědictví. Je předkladatelem prvního návrhu soustavy chráněných území u nás.

Jedním z nejdůležitějších počinů v ochraně přírody v minulém století zůstává výnos tehdejšího Ministerstva školství a národní osvěty z 31. 12. 1933 (tzv. Silvestrovský výnos). Po dlouhá desetiletí byl uváděn jako akt, kterým byla zřízena řada přírodních rezervací. Zřizovacím výnosem však není, jde o soupis do té doby existujících chráněných území. To však nesnižuje přínos Silvestrovského výnosu pro uchování většiny dnešních nejvýznamnějších chráněných území.