Z historie ochrany přírody

Ochrana přírody 1/2019 — 21. 2. 2019 — Z historie ochrany přírody — Tištěná verze článku v pdf

Šedesátiletá historie organizace státní ochrany přírody v České republice

Autor: Pavel Pešout

Počátky historie československé a později české státní ochrany přírody jsou spojeny se založením samostatné republiky v r. 1918.
Usnesením ministerské rady nově vzniklého Ministerstva školství a národní osvěty (MŠANO) v Praze z 20. 11. byla působnost tohoto úřadu i podřízených orgánů rozšířena také na přírodní památky. Tento významný krok byl učiněn z iniciativy Zdeňka Wirtha²⁾, významného historika umění, povolaného na MŠANO na pozici sekčního ředitele, odpovědného za organizování a řízení památkové péče. Už v roce 1919 byli jmenováni konzervátoři pro ochranu přírody (jak pro celý stát, tak pro jednotlivé okresy), a to na dva roky (Procházka 1926). Ve stejném roce jmenoval Z. Wirth externím expertem MŠANO pro ochranu přírody Rudolfa Maximoviče a pověřoval ho úkoly při ochraně objektů zasluhujících si ochranu při provádění pozemkové reformy. V roce 1920 je schválen tzv. přídělový zákon, který předznamenal vznik řady dnešních zvláště chráněných území³⁾. Za první republiky probíhaly intenzivní snahy o přijetí speciální legislativy pro ochranu přírody, všechny pokusy, často dovedené až do meziresortního projednávání, však byly neúspěšné (Anonymus 1921, Procházka 1926, Klika 1946, Veselý 1954, Pešout 2013). V roce 1922 nastupuje R. Maximovič na ministerstvo jako referent pro ochranu přírodních památek (Maximovič 1934), kde pracoval do r. 1942, bohužel až do r. 1935 jako jediný ministerský pracovník pro ochranu přírody (Anonymus 1941, Čeřovský 2012).

Zdeněk Vulterin (při monitoringu v SPR Loužek) vedl státní ochranu přírody
v letech 1971―1980. Foto Václav Petříček

V roce 1939 byla rozšířena působnost říšských předpisů v oblasti ochrany přírody na Sudety a při úřadech „vládních presidentů“ v Karlových Varech, Ústí n. Labem a Opavě vznikají „vyšší úřady pro ochranu přírody“. V roce 1942 byla agenda ochrany přírody a domoviny v souladu s říšským zákonem na ochranu přírody z r. 1935 (Maximovič 1939a,b,c) převedena do kompetence „vrchního lesmistra“, tedy ministerstva zemědělství a lesnictví⁴⁾.

Exkurze členů Brontosaura v CHKO Český Ráj v r. 1975.
Foto Zdeněk Thoma

Po osvobození se státní ochrana přírody vrací zpět na MŠANO, kde ji R. Maximovič opět vede, a to až do roku 1948 jako generální konzervátor ochrany přírody⁵⁾ (Stejskal 2006). Po jeho odchodu do důchodu se vedoucím pracovníkem pro ochranu přírody na MŠANO stává Maximovičův žák a spolupracovník (od r. 1942, Stockmann 2013) Jaroslav Veselý. V roce 1946 byli ministrem znovu jmenováni konzervátoři, začal vycházet věstník státní ochrany přírody a krajiny „Ochrana přírody“ (Čeřovský & Veselý 1970, Pešout 2012) a na tehdejším Státním památkovém úřadu v Praze bylo v r. 1951 zřízeno oddělení (později odbor) ochrany přírody, které vedl až do r. 1958 Jaroslav Veselý (Veselý 1954, Čeřovský 1981).

V roce 1956 je konečně přijat zákon č. 40 o státní ochraně přírody a v r. 1958 zákon o kulturních památkách, kterým byl konstituován státní ústav památkové péče a ochrany přírody (SÚPPOP).

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody
SÚPPOP byl zřízen při Ministerstvu školství a kultury zákonem o kulturních památkách č. 22/1958 Sb. (§19) ze 17. 4. 1958⁶⁾. Jeho posláním na úseku státní ochrany přírody podle zmíněného zákona a ve stejném roce vydaného statutu⁷⁾ bylo hodnotit, popřípadě vypracovávat odborné podklady pro jednání a rozhodování orgánů státní ochrany přírody, poskytovat jim odbornou a metodickou pomoc, organizovat a provádět výzkum, průzkum, bádání a dokumentaci, zejména pokud jde o přírodu jako celek a její části lidskou činností nedotčené nebo jen málo dotčené, o vliv lidské činnosti na přírodu a o čelení nepříznivým vlivům lidské činnosti, zvláště pak výzkum, průzkum a dokumentaci chráněných částí přírody, biologie chráněných druhů organismů a výzkum a přírodovědeckou dokumentaci území velkých staveb a průmyslových oblastí.

Jaroslav Hromas (vpravo) a Václav Petříček v r. 1973 při vymezování
CHKO České středohoří. Foto archiv Václava Petříčka

Štěstím pro ochranu přírody bylo, že prvním ředitelem SÚPPOP se stal Jaroslav Veselý, profesionální ochránce přírody (Maršáková-Němejcová 1966, Tříska 1966, 1986, Toman & Tomanová 1976). Sice mu někteří kolegové vyčítali úzkostlivou toleranci k památkové péči, v důsledku čehož obor ochrany přírody více neposílil (Čeřovský 2014), k tomu byl však zřejmě tlačen reálnými požadavky. Ve správě krajů a měst byly tisíce památkových objektů nezpochybnitelné hodnoty, k jejichž zachování byly třeba vhodné postupy, často i okamžitá řešení k jejich záchraně. Škody na památkových objektech byly také zřetelnější než postupná devastace přírody a krajiny. Přesto je třeba uvést, že toto období bylo pro státní ochranu přírody mimořádně důležité jak při budování útvaru ochrany přírody ve SÚPPOP, tak při vytváření útvarů ochrany přírody v krajských střediscích státní památkové péče a ochrany přírody (KSSPPOP). Jaroslav Veselý se také zasloužil o zapojení do mezinárodní spolupráce, mj. členstvím SÚPPOP v IUCN již v r. 1958.

Ředitel SÚPPOP Bedřich Tykva a Vojen Ložek při návštěvě zříceniny hradu
Zvířetice v r. 1988. Foto archiv Václava Petříčka

Veškerá činnost v ochraně přírody byla v rámci SÚPPOP zpočátku zajišťována útvarem o počtu 14 pracovníků. Ten postupně vedli Jan Tříska (Skřivánek 1982a, 1986), Zdeněk Vulterin (Skřivánek 1982b, Petříček 2017) a František Skřivánek (Kučera 1994). Kromě veškeré posudkové činnosti pro rozhodování Ministerstva kultury se počáteční úsilí tehdy soustředilo na vyhlášení Krkonošského národního parku a ve spolupráci KSSPPOP na hodnocení a doplňování soustavy CHKO i maloplošných chráněných území. Byla zahájena inventarizace maloplošných zvláště chráněných území a nastaven systém prověrek jejich stavu, postupně byly položeny základy monitoringu a dokumentace⁸⁾.

V osmdesátých letech byly zahájeny programy aktivní druhové ochrany ve spolupráci s krajskými středisky, ČSOP ad. ⁹⁾ a vystavěna první zařízení péče o zraněné volně žijící druhy živočichů. Byla zpracována strategie ochrany genofondu, červené seznamy ohrožených druhů a postupně bylo vydáno pět dílů česko-slovenských červených knih.

Zapojením do státního programu elektronizace byla budována laboratoř dálkového průzkumu země¹⁰⁾, která se později stala základem pro dnešní útvar Informačního systému ochrany přírody AOPK ČR. Na počátku osmdesátých let také začal SÚPPOP pracovat na novém zákoně o ochraně přírody¹¹⁾. V roce 1986 byla přijata dílčí, ale podstatná novela zákona o státní ochraně přírody (č. 65/1986 Sb.), tzv. sankční dodatek, upravující postihy za porušování zákona (Friedl & Damohorský 1987).

Určitým problémem byla nevyjasněnost kompetencí mezi samostatně působícími SÚPPOP a KSSPPOP, kterou se ústav snažil kompenzovat metodickými poradami a konzultacemi. Další nárůst byrokracie nastal po roce 1980, kdy ke zlepšení péče o památky bylo zřízeno Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody, které jen ztížilo komunikaci mezi SÚPPOP a Ministerstvem kultury.

V zahraniční spolupráci je třeba zmínit zejména práci Jana Čeřovského, který se stal v r. 1969 pro své aktivity v oblasti výchovy pracovníkem sekretariátu IUCN, odtud byl z politických důvodů v r. 1973 naším státem odvolán, v r. 1988 byl zvolen členem Rady IUCN a jedno období byl pak viceprezidentem IUCN (Kučera 1990).

Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody
V krajích byly výkonnými státními orgány ochrany přírody odbory školství a kultury krajských národních výborů. Příslušný pracovník (zpravidla jeden v kraji) se nazýval inspektor ochrany přírody. Podobně na okresních národních výborech působili inspektoři ochrany přírody – začasto v počátcích zastávající ještě další agendy, např. roli „církevních tajemníků“. V letech 1958–1961 postupně vznikala KSPPOP, jejíž součástí se staly i správy CHKO. Také správa Krkonošského národního parku spadala pod krajský národní výbor.

Ve své činnosti byla krajská střediska metodicky vedena SÚPPOP a primárně zajišťovala odbornou podporu pro rozhodování krajských a okresních národních výborů, realizovala přírodovědné průzkumy a hodnocení stavu přírody, spolupracovala na přípravě nových chráněných území vč. CHKO (Eberhard 1984, Kuncová 1984, Macák 1985, Podzemný 1985, Polák 1984, Rivola 1985, Strejček 1985). I když počet pracovníků KSPPOP postupně narůstal, byla podstatná část činnosti v terénu závislá na dobrovolném sboru okresních konzervátorů a zpravodajů ochrany přírody, a to až do počátku devadesátých let (Tříska 1983, Čeřovský 2004).

Složitá cesta ke konsolidaci státní ochrany přírody
V roce 1990 vzniká MŽP a útvar ochrany přírody SÚPPOP se stává základem Českého ústavu ochrany přírody (ČÚOP). ČÚOP byl ustaven k 1. 7. 1990 a ke stejnému datu do něj byly začleněny útvary ochrany přírody rušených KSSPPOP vč. správ CHKO. K 1. 1. 1991 byly do nově konstituované struktury státní ochrany přírody zařazeny také všechny tehdy existující správy zpřístupněných jeskyní, trochu v rozporu s původní představou, že po vzoru Slovenska vznikne v resortu samostatná správa jeskyní (Hromas 2013). I když oddělení památkové péče a ochrany přírody do různých institucí bylo bezesporu správným krokem, ukázalo se časem, že mezioborová spolupráce při péči o naše společné kulturní a přírodní dědictví je v řadě případů nezbytná (Pešout 2011).

Odstraňování náletů dřevin v PP Sluneční dvůr při brigádě pracovníků SÚPPOP v r. 1971.
Foto archiv Václava Petříčka

Zásadní změna přichází s novým zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb, který s platností od 1. 6. 1992 zavedl institut speciální státní správy v ochraně přírody vč. stanovení kompetencí pro správy CHKO a NP. Přijetí nové moderní právní normy v ochraně přírody a krajiny by nebylo možné bez předcházejících více než deset let trvajících příprav a bez celkové připravenosti státní ochrany přírody k prosazování rozsáhlých změn v zajišťování ochrany životního prostředí. Nově přijatá Ústava České republiky o půl roku později však ustanovila, že správní úřady lze zřídit pouze zákonem. I když tím dříve ustanovené správy CHKO a NP nezanikly, stalo se jejich ukotvení ústavně nekonformní a vyžadovalo revizi. Ta měla nastat v „přiměřené době“. Nejprve byl v roce 1995 oddělen úsek řídící na ČÚOP správy CHKO do nově vzniklé organizace – Správy chráněných krajinných oblastí ČR (SCHKO), ostatní část ústavu se stala základem pro Agenturu ochrany přírody a krajiny ČR, která zajišťovala odbornou podporu pro výkon státní správy. Pro SCHKO byla připravena novela zákona o ochraně přírody a krajiny, ta však ani přes dva pokusy legislativním procesem neprošla. Další snaha o nápravu v roce 2004 neuspěla ve Sněmovně o jeden hlas (Pelc 2016)10). Tato tzv. euronovela však zajistila transpozici evropských „naturových“ směrnic a mj. přesunula udělování výjimek ze zákazů v ochraně zvláště chráněných druhů z MŽP na správy CHKO a NP. V této souvislosti byla počínaje r. 2004 přejmenována SCHKO na Správu ochrany přírody (SOP) (Moucha 2004).

Vypouštění mladého rysího samce v listopadu 1985 nedaleko Horské Kvildy. Foto Ivo Svoboda

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR
V roce 2006, v návaznosti na změny v ochraně přírody po ustavení vyšších samosprávných celků (1. 1. 2000) a po vstupu ČR do EU (1. 5. 2004), byly zahájeny kroky k ustavení speciálního orgánu státní správy v ochraně přírody s celostátní působností. Cílem bylo posílit státní ochranu přírody jako instituci obsahující všechny potřebné pilíře – tedy odborné zázemí vč. monitoringu a dokumentace, kompetence k přímému výkonu státní správy a zajišťování péče vč. financování a v neposlední řadě osvětu veřejnosti. V těchto letech totiž obě organizace AOPK ČR i SOP čelily opakovaným vážným návrhům na demontáž v rámci snah o jiné formy uspořádání správy životního prostředí.

Nejprve v r. 2006 došlo rozhodnutím ministra životního prostředí ke spojení obou organizací státní ochrany přírody do jedné organizační složky státu AOPK ČR. Zároveň provozování veřejně přístupných jeskyní vč. jejich výzkumu a dokumentace bylo svěřeno nově založené příspěvkové organizaci Správa jeskyní ČR (Hromas 2008). Byl tak jasně oddělen výkon státní správy od provozování návštěvnických okruhů, což bylo řešení vhodné nejen z důvodů ochrany přírody, ale zejména z důvodů provozně-ekonomických.

Ani po konstituování AOPK ČR neustalo úsilí o prosazení jejího ustavení zákonem. Bohužel novela z r. 2009 schválena opět nebyla, podařilo se pouze přenést správu NPR a NPP z MŽP na AOPK ČR a jen několik dalších dílčích změn. Až v souvislosti s projednáváním dvanáct let odkládaného služebního zákona (č. 234/2014 Sb.) již muselo padnout rozhodnutí, jaké bude definitivní postavení speciálních orgánů státní správy v ochraně přírody. V případě správ národních parků převážily provozně-ekonomické důvody a tyto zůstaly mimo režim služebního zákona, v případě AOPK ČR byla volba jasná. Vedení organizace se snažilo o ustavení AOPK ČR jako služebního úřadu, což se zákonem č. 250/2014 Sb. stalo. Postavení služebního úřadu sice znamená vyšší byrokratizaci vnitřních procesů AOPK ČR, avšak přínos v podobě dlouhodobého stabilního ukotvení a zařazení ochrany přírody na roveň ostatním orgánům speciální státní správy nepochybně významně převažuje.

Završení snah o institucionální zabezpečení ochrany přírody
V roce 2017 se podařilo projednat tzv. parkovou novelu zákona o ochraně přírody a vyhlásit všechny naše čtyři národní parky zákonem. Společně s uzákoněním AOPK ČR tak bylo po čtvrtstoletí završeno vytrvalé úsilí mnoha profesionálních i dobrovolných ochranářů a přírodovědců o dlouhodobě stabilizované institucionální zabezpečení ochrany přírody v České republice. Je dnes dobré si připomenout, že na počátku, před šedesáti lety, měla státní ochrana přírody štěstí na několik osobností a kolektivy ochrany přírody v ústředí i krajských střediscích přesvědčené o nezbytnosti své práce a zanícené pro její plnění. Připravenost státní ochrany přírody k prosazení změn po roce 1989 by nebyla možná bez existence společných odborných institucí s památkovou péčí. V období budování socialismu neměly oba obory na růžích ustláno, přesto pracovníci SÚPPOP a KSSPPOP dokázali ochránit značnou část našeho kulturního a přírodního dědictví. Patří se na tomto místě poděkovat všem profesionálním i dobrovolným pracovníkům ochrany přírody současným a zejména našim předchůdcům, bez kterých bychom nedokázali vyzdvihnout zabezpečení ochrany přírody a krajiny na úroveň nejvyspělejších zemí.

Poděkování:
Za připomínky k článku děkuji kolegům Bohumilu Kučerovi, Jaroslavu Hromasovi a Václavu Petříčkovi.

Poznámky:
1) Ucelený seriál k Roku českých pralesů z pera Tomáše Vršky a kol. byl otištěn v šesti číslech časopisu Živa
v r. 2018.
2) PhDr. Zdeněk Wirth zůstal na MŠANO činný až
do r. 1939, kdy mu za zásluhy při jeho odchodu poděkoval prezident republiky (Anonymus 1939).
3) Zákon ze dne 30. ledna 1920, kterým se vydávají po rozumu § 10 zákona ze dne 16. dubna 1919,
č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě ( tzv. zákon přídělový) v § 20 dával pozemkovým úřadům za povinnost, aby „přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Pozemkový úřad může k tomu cíli svoliti, aby plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům, které slouží jinak k okrase krajiny, nebo jejichž účelem jest zachovati ukázku původního rázu krajinného, nebo zajistiti a ochrániti historické památky a jejich okolí s nimi úzce souvisící, vlastníku byly ponechány vedle výměry půdy, která podle § 11 zákona ze dne 16. dubna 1919, č. 215 Sb.
zák. a nař., může býti propuštěna dosavadnímu vlastníku ze záboru, jestliže vlastník podrobí se podmínkám stanoveným pozemkovým úřadem v dohodě se zúčastněnými ministerstvy, pokud se týká přístupnosti oněch míst obecenstvu, pracovníkům vědeckým a uměleckým, nebo používání jejich k účelům lidumilným“ a zároveň měl možnost dle § 50 „ustanoviti zvláštní řád o hospodaření … ochrany památek přírodních a uměleckých, zachování krajinného rázu a krajinných zvláštností při stavbách … a t.p.“.
4) Podle vládního nařízení č. 14 z 15. 1. 1942 o nové organisaci některých ústředních úřadů, Sb. z. Protektorátu Čechy a Morava 1942, s. 75–80 a vládního nařízení č. 208 z 15. 3. 1942 o nové organisaci některých ústředních úřadů (reorganisační nařízení), Sb. z. Protektorátu Čechy a Morava 1942, s. 997 – 1003.4)
5) Po roce 1946 byl název jeho funkce změněn na „ústřední konzervátor státní péče o ochranu přírody“ (Čeřovský 2004).
6) Původně měly vzniknout ústavy dva, jeden pro památkovou péči a jeden pro ochranu přírody. Na poradě vedení ministerstva však byl nakonec prosazen vznik jednoho společného ústavu (Kučera 1998).
7) Výnos ministerstva školství a kultury ze dne 28. 8. 1958, č. j. 38736/1958-E 1, Věstník MSK XIV, 277.
8) K roku 1990 byl vyhlášen 1 NP, 17 CHKO a 13,5 % území republiky bylo pokryto chráněnými územími.
Ve spolupráci s Výzkumným ústavem zvukové a obrazové techniky bylo zahájeno letecké snímkování ve 
4 pásmech spektra do měřítka 1 : 25 000 a zhotovování odvozenin pro užívání v měřítku 1 : 5000. Na příkladu CHKO Jizerské hory byla ze zhotovených odvozenin ověřena možnost vyhodnocení stupně poškození smrků imisemi. V té době něco takového nedokázala žádná jiná organizace v republice. V polovině 90. let byly nasnímkovány další CHKO a NP Krkonoše a Šumava. LADAP byl v 90. letech převeden na budování GIS.
9) programy Lynx, (postupná repatriace rysa ostrovida na Šumavu), Haliaeetus (stabilizace orla skalního na Třeboňsku), dále programy Tetrao, Lutra, Otis, Falco, Margaritifera (Trpák 1989).
10) Průřezově činnost SÚPPOP v oblasti ochrany přírody popsal tehdejší náměstek ředitele pro ochranu přírody František Skřivánek (1983).
11) Jediným plnohodnotně zakotveným speciálním orgánem ochrany přírody tak byla Správa Národního parku České Švýcarsko, která vznikla samostatným zákonem (č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko a mění se zákon č. 114/1992 Sb.,
o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů).

Použitá literatura:

Anonymus (1921): K chystanému zákonu o organisaci ochrany přírodních památek. Nová práce III/15-16. In.: Stockman (2011).

Anonymus (1939): Zprávy osobní. Zprávy památkové péče III/1:15. Státní nakladatelství Praha.

Anonymus (1941): Zprávy osobní. Zprávy památkové péče V/4:64. Státní nakladatelství Praha.

Eberhard E. (1984): 25 let Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. 84:481-486.

Čeřovský J. & Veselý J. (1970): Dvacet pět let časopisu československé státní ochrany přírody. Ochrana přírody 25/2:25-30. Praha.

Čeřovský J. (1981): K pětasedmdesátinám Jaroslava Veselého. Památky a příroda 81: 313.

Čeřovský J. (2004): Vývoj hnutí dobrovolných konzervátorů, zpravodajů a strážců přírody na území České republiky. Veronica XVIII. 16 zvláštní vydání: 22-26. Brno. 

Čeřovský J. (2012): Historický vývoj ochrany přírody a krajiny v ČR. In.: Machar I., Drobilová L. a kol., Ochrana přírody a krajiny v České republice I. Olomouc, 415 s.

Čeřovský J. (2014): Jak jsme zachraňovali svět, aneb půl století ve službách mezinárodní ochrany přírody. Academia Praha. 560 s.

Friedl K. & Damohorský M. (1987): Podstatná novelizace zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Památky a příroda 87:97-99.

Hromas J. (2008): Úvodem. Ochrana přírody 4:1.

Hromas J. (2013): Úvodem. Ochrana přírody 6:1.

Klika J. (1946): Chráníte naši přírodu? Česká grafická unie a.s., Praha. 140 str.

Kučera B.(1990): 60 let RNDr. Jana Čeřovského. Ochrana přírody 15/4:253-254.

Kučera B. (1994): RNDr. František Skřivánek – 60 let. Ochrana přírody 49/2:59-61.

Kučera B. (1998): 40 let odborné složky státní ochrany přírody. Ochrana přírody 53/10:289-291.

Kuncová J. (1984): 25. Výročí v KSSPPOP Ústí n. L. Památky a příroda 84:610-614.

Macák K. (1985): K 25. Výročí KSSPPOP Východočeského kraje. Památky a příroda 85:36-38.

Maršáková-Němejcová M. (1966): Seznam prací a článků Dr. Jaroslava Veselého. Ochrana přírody 3.

Maximovič R. (1934): Ochrana přírody. Nákladem vlastním, Brno. 78 str. 

Maximovič R. (1939a): Ochrana přírody v Německu. Zprávy památkové péče III/2-3: 21 - 24. Státní nakladatelství Praha.

Maximovič R. (1939b): Ochrana přírody v Říši. Zprávy památkové péče III/4-5: 55 - 64. Státní nakladatelství Praha.

Maximovič R. (1939c): Ochrana přírody v Říši. Zprávy památkové péče III/6-7: 83 - 95. Státní nakladatelství Praha.

Moucha P. (2004): Správa ochrany přírody nahradila Správu chráněných krajinných oblastí ČR. Ochrana přírody 4:191-192.

Pelc F.(2016): Institucionální zajištění ochrany přírody a krajiny v České republice. Životné prostredie, 2016, 50/4: 213 – 216.

Pešout P. (2012): Dvacet let obnoveného časopisu Ochrana přírody. Ochrana přírody 6:22-24.

Pešout P. (2011): „Znovuobjevená“ spolupráce při ochraně přírody a památek. Ochrana přírody 4:7-9.

Pešout P. (2013): Silvestrovský výnos – 80 let od vydání. Ochrana přírody 6:8 – 11.

Petříček V. (2018): Vzpomínka na RTDr. Ing. Zdeňka Vulterina, CSc. (1916 – 1990). Ochrana přírody 1:kulér.

Podzemný M. (1985): 25 let ochrany přírody v KSSPPOP v Ostravě. Památky a příroda 85:

161 – 164.

Polák V. (1984): 25 let státní ochrany přírody v Jihočeském kraji. Památky a příroda 84:

546 – 547.

Procházka J. S. (1926): Ochrana přírody a přírodních památek. II.díl. Český čtenář v Praze. 264 str. 

Rivola M. (1985): 25 let ochrany přírody ve Středisku státní památkové péče a ochrany přírody Střtedočeského kraje. 85:97-100.

Skřivánek F. (1982a): K šedesátinám RNDr. Jana Třísky. Památky a Příroda 1982:611.

Skřivánek F. (1982b): RTDr. Ing. Zdeněk Vulterin, CSc. Památky a příroda 1982:58.

Skřivánek F. (1983): K dvacetipětiletému jubileu SÚPPOP na poli ochrany přírody. Památky a současnost 1983:481-488.

Skřivánek F. (1986): RNDr. Jan Tříska opustil naše řady. Památky a příroda 1986:315.

Stejskal V. (2006): Stodvacet let od narození Rudolfa Maximoviče, zakladatele moderní ochrany přírody v Československu. Ochrana přírody 61/6:170-172.

Stockmann V. (2011): 90 rokov štátnej ochrany na Slovensku. MŽP SR, Bratislava. 244 str. 

Stockmann V. (2013): Dějiny ochrany přírody na Slovensku. Státní ochrana přírody SR. Bánská Bystrica. 792 s.

Strejček J. (1985): 25 let činnosti PSSPPOP. Památky a příroda.

Toman J. & Tomanová E. (1976): RNDr. Jaroslav Veselý – 70 let. Preslia 48: 275–276.

Trpák P. (1989): Tři roky výzkumu a realizace druhové ochrany v ČSR. Ochrana přírody14/4:230-236.

Tříska J. (1966): 5. dubna 1966 životní jubileum RNDr. Jaroslava Veselého. Ochrana přírody.

Tříska J. (1983): g

Tříska J. (1986): RNDr. Jaroslav Veselý 5.4.1906 – 28.8.1985. Preslia 58: 173–183.

Veselý J. (1954): Příroda Československa, její vývoj a ochrana. Orbis, Praha. 137 str.