Pavel Pešout

Prudký pokles biodiverzity se nedaří zpomalit ani přes mnohaleté celoevropské úsilí, proto Evropská komise přijala 20. 5. 2020 novou strategii pro nadcházející desetiletí pod heslem „Navrácení přírody do našeho života“ (EK 2020a). Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti (dále jen Strategie) by měla být jedním z pilířů nové evropské politiky „Zelená dohoda pro Evropu“ (The European Green Deal). Hlavním cílem tohoto ambiciózního plánu je být v r. 2050 klimaticky neutrální a zajistit dlouhodobou udržitelnost hospodářství EU. K tomu má dopomoci právě ochrana a obnova přírody a péče o ni. Nová strategie biodiverzity rovněž představuje ústřední prvek plánu oživení EU po pandemii Covid-19.

Již za svého života se stal legendou. Je příkladem mezioborového svorníku – po mnoho desetiletí se mu daří úspěšně hledat shodu a spolupráci mezi ochranou přírody a lesnictvím. V České republice existuje málo osobností, které široce respektuje jak lesnická, tak ochranářská veřejnost. Vedle Igora Míchala, Josefa Fanty a jen několika dalších je to právě Petr Moucha.

V listopadu 2019 oslavil životní jubileum jeskyňář a ochránce přírody RNDr. Bohumil Kučera. Bohumil, mezi kamarády a kolegy známý jako „Bóďa“, se narodil 15. října 1939 v Praze. Již od mládí se stala jeho vášní speleologie, které se nepřestal věnovat celý život v profesionálním životě i ve volném čase. Druhým posláním, které si zvolil, je ochrana přírody.  A právě časopis Ochrana přírody patří mezi jeho nejdůležitější počiny v tomto oboru. Rádi proto přinášíme medailonek této významné osobnosti české ochrany přírody.

Národní park Olympic, zapsaný na Seznam světového dědictví UNESCO, zaujímá významnou část plochy Olympijského poloostrova v americkém státě Washington. Za své jméno vděčí britskému námořníku a obchodníkovi Johnu Mearesovi, který monumentální zasněžené pohoří spatřil při výpravě v červnu r. 1788 a pojmenoval ho „Olymp“ – sídlo bohů (Rothman 2006). 95  % rozlohy národního parku tvoří v současné době divočina. Park chrání vysokohoří Olympijských hor, dále jeden z největších severoamerických komplexů deštných lesů mírného pásma a sto kilometrů necivilizovaného mořského pobřeží. Každý z těchto fenoménů by sám vydal na národní park světového významu.

Přihlížíme proměnám krajiny probíhajícím nebývalou rychlostí. Nemáme nyní na mysli mnohokrát skloňované dopady změny klimatu, ale zejména důsledky změn v užívání krajiny člověkem. Ještě před sto lety, kdy se živila zemědělstvím a lesnictvím třetina obyvatel České republiky a průměrná velikost zemědělského podniku nedosahovala ani 5 hektarů (Kučera 1994), bylo využívání krajiny v řadě ohledů intenzivnější, ale zároveň mnohem mozaikovitější. V současnosti se na obhospodařování krajiny podílí desetkrát méně lidí, industrializované zemědělské hospodaření probíhá na rozsáhlých zcelených plochách a bylo upuštěno od obhospodařování ekonomicky marginálních ploch a od tradičních forem hospodaření náročnějších na lidskou práci.

Stalo se již na Hodonínsku tradicí, že každé čtyři roky řeší orgány ochrany přírody (tj. Krajský úřad Jihomoravského kraje – odbor životního prostředí, na území národních přírodních památek pak také Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, regionální pracoviště Jižní Morava) záměr Lesů České republiky, s. p., případně dalších vlastníků lesa, použít letecký postřik insekticidu proti gradujícím chroustům maďalovým v oblasti Hodonínské a Bzenecké Doubravy (viz např.: http://www.casopis.ochranaprirody.cz/pece-o-prirodu-a-krajinu/o-nesmrtelnosti-tematu-chroust/).

Univerzitní profesor Jaromír Klika patřil mezi vědce, kteří si uvědomovali potřebu ochrany přírody a přímo se jí vedle své akademické a badatelské činnosti aktivně věnovali. I když patřil k vůdčím osobnostem poválečné československé ochrany přírody, nebyl jeho přínos pro tento obor na stránkách Ochrany přírody dosud¹ zhodnocen. U příležitosti výročí 130 let od narození J. Kliky chceme tímto příspěvkem přispět k nápravě letitého dluhu.

Loňský tzv. osmičkový rok byl významný nejen z důvodu hned několika výročí důležitých pro českou státnost, ale též pro ochranu přírody. Založení našich nejstarších pralesních rezervací Žofínského (1838) a Boubínského pralesa (1858) jsme si připomněli „Rokem českých pralesů“¹). V jejich stínu pak poněkud zůstalo výročí ustavení první tuzemské odborné státní instituce pro ochranu přírody v r. 1958. Tuto událost bychom si však měli připomínat nejen pro odvedenou práci v nesnadném období. Celková připravenost tehdejších institucí v ochraně přírody totiž pomohla po r. 1989 k prosazení razantních změn v životním prostředí a konstituování moderní legislativy a řízení ochrany přírody v České republice.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné. Nedokážeme účinně čelit úbytku druhové diverzity.

Přes půlstoletí probíhající intenzifikace zemědělství zásadně proměnila a stále mění naši krajinu a biodiverzitu. Plošná degradace kulturní krajiny, utvářené v našich zemích po staletí, odstartovala v druhé polovině dvacátého století v důsledku znárodňování, vysídlení Sudet, kolektivizace a socializace venkova.