Pavel Pešout

Oheň patří k nejstarším pomocníkům hospodářů. V částech světa s méně rozvinutým zemědělstvím je tomu tak ostatně dosud. V České republice je využití ohně při hospodaření velmi omezeno, vypalování porostů bylo zcela zakázáno. V zásadě je tento přístup na místě s ohledem na uhlíkovou stopu. Určitě není dobré se vracet například ke spalování posklizňových zbytků na polích. Nicméně v určitých specifických případech, např. při obnově sekundárních vřesovišť, je využití ohně přínosné, či přímo nezbytné.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) před deseti lety začala uzavírat dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv, upravující jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, postupně začaly tuto praxi používat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady. V současné době jsou dohody o hospodaření jedním ze základních a běžně užívaných nástrojů ve spolupráci s hospodáři. AOPK ČR aktuálně podniká aktivní kroky k dalšímu zásadnímu rozšíření této formy spolupráce s vlastníky, našimi nejdůležitějšími partnery v praktické ochraně přírody.

Otázce využití velkolomů a souvisejících území ovlivněných těžbou hnědého uhlí v Ústeckém kraji se věnuje vláda ČR dlouhodobě. V této souvislosti byla přijata řada usnesení ukládajících prověření vhodných variant řešení.

Začátek projektů ekologické obnovy ve větším měřítku je spojen se spuštěním krajinotvorných programů MŽP v první polovině devadesátých let. Od té doby se na obnovu mokřadů a říčních ekosystémů, obnovu sekundárních degradovaných trávníků, na obnovu pestřejší druhové, věkové a prostorové skladby lesů a obnovu krajinných struktur vynakládá čím dál více prostředků z národních a evropských rozpočtů i rozpočtů samospráv. Stále větší prostor dostává ekologická obnova v projektech rekultivací území narušených těžbou a dalších antropogenních stanovišť. Je tedy současný stav již uspokojivý? Třicet let už vybízí k určitému bilancování, a proto jsme požádali o rozhovor zakladatele vědeckého oboru „restoration ecology“, neboli ekologie obnovy v České republice, Karla Pracha.

Deset let Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) vyvíjí společně s akademickými institucemi standardy péče o přírodu a krajinu. Byly zveřejněny téměř tři desítky standardů a přibližně stejný počet je rozpracovaný. Dosavadní zkušenosti ukazují, že koncept standardizace se osvědčil a plní svůj účel, pracují s nimi projektanti, objednatelé, realizátoři prací, hodnotitelé žádostí o podporu opatření, jsou využívány při výkonu státní správy. Občas však dochází i k jejich chybné aplikaci. V současnosti slouží standardy jako základ pro tvorbu jednotných číselníků činností v oblasti péče o přírodu a krajinu, propojených s náklady obvyklých opatření a následně pro plánování a dokumentaci realizovaných zásahů.

V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu prostor ovlivněných těžbou nerostů a hornin. V poslední dekádě probíhající přírodovědné průzkumy opakovaně potvrzují mimořádné hodnoty a neobyčejný biologický potenciál těchto území v mnoha oblastech. Různé pískovny, štěrkovny, kamenolomy, velkolomy hnědého uhlí, výsypky, odkaliště apod. představují náhradní biotopy pro řadu druhů, které v okolní velkoplošně obhospodařované zemědělské krajině již zanikly, nebo rychlým tempem mizí. Některé kdysi plošně rozšířené druhy živočichů jsou dnes svým výskytem v České republice vázány převážně, či dokonce výhradně, na posttěžební území. Jde často o druhy rychle ubývající, a tedy ohrožené celoevropsky.

Pavel Čech byl pro mnohé zosobněním výzkumu a ochrany ledňáčků říčních, kterým se skutečně věnoval po celý život. Byl však především pedagogem – středoškolským profesorem biologie a také chovatelem. Svůj volný čas věnoval studiu přírody a její aktivní ochraně.

Třicet let usilujeme o nápravu morfologicko-ekologického stavu vodních toků a jejich niv, poničených vodohospodářskými úpravami v průběhu předchozích sta let. Již na konci minulého století bylo zřejmé, že plošné odvodnění milionu (!) hektarů půd spojené s destrukcí jejich vodohospodářských vlastností a technické úpravy koryt poloviny délky (!) řek a potoků způsobily mimořádné poškození retenčních schopností krajiny. Tato skutečnost na nás doléhá čím dál více v souvislosti s projevy změny klimatu, zejména zvyšováním teplot, dlouhodobými suchy, četnějšími povodněmi a přívalovými dešti. I širší veřejnost si dnes uvědomuje, že ekologická obnova toků, obnova krajiny a zlepšení stavu půd jsou naprosto nezbytné pro naši schopnost čelit dopadům projevů změny podnebí. 

Těžba nerostů a hornin, probíhající v České republice již po staletí, má významně negativní dopad na krajinu a životní prostředí. Bezesporu k plošně největší destrukci na našem území došlo při povrchové těžbě hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Více než 400 km² plochy bylo ovlivněno těžbou, s ní spojenou infrastrukturou a navazujícím průmyslem. Dnes, kdy je na dohled ukončení aktivní těžby hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi¹, běží naplno diskuse o budoucím využití uzavřených lomů. V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu opuštěných nerekultivovaných jam a výsypek. Proto je nyní otázka využití ekologické obnovy pro tato postindustriální stanoviště aktuálnější než kdy jindy.

V oboru ochrany přírody je známější na Slovensku, než u nás, středoškolský profesor Jan Roubal, rodák ze západočeských Chudenic. Jeho mimořádné vědecké dílo v oblasti entomologie (zejména Coleopter a Heteropter) bylo popsáno, zhodnoceno a publikováno mnohokrát, naposledy a uceleně v monografii S. Benedikta a P. Bezděčky (2010)¹. Avšak Roubalův přínos k ochraně přírody nebyl dosud v Ochraně přírody publikován, s výjimkou jedné krátké zmínky (Veselý 1956). U příležitosti výročí 140 let od jeho narození tento dluh napravujeme.