Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 4/2021 — 26. 8. 2021 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Blýská se ekologické obnově lomů na lepší časy?
V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu prostor ovlivněných těžbou nerostů a hornin. V poslední dekádě probíhající přírodovědné průzkumy opakovaně potvrzují mimořádné hodnoty a neobyčejný biologický potenciál těchto území v mnoha oblastech. Různé pískovny, štěrkovny, kamenolomy, velkolomy hnědého uhlí, výsypky, odkaliště apod. představují náhradní biotopy pro řadu druhů, které v okolní velkoplošně obhospodařované zemědělské krajině již zanikly, nebo rychlým tempem mizí. Některé kdysi plošně rozšířené druhy živočichů jsou dnes svým výskytem v České republice vázány převážně, či dokonce výhradně, na posttěžební území. Jde často o druhy rychle ubývající, a tedy ohrožené celoevropsky.
Hlavní hodnota těžeben a výsypek spočívá v jejich pestrosti. Rozmanitost prostředí je daná především velkou mozaikovitostí ploch nacházejících se v různém sukcesním stadiu, a to vč. primárních fází, cenných z hlediska biodiverzity. Přitom odstranění veškerých úživných vrstev, průběžné pohyby příkrých svahů, případně na některých místech i fytotoxicita dlouhodobě rané fáze sukcese blokují. Dalším důvodem je pestrost geologického podloží, mikroreliéfu a různá úroveň zamokření.
Pro každou pískovnu, každý lom, je zpracován plán sanací a rekultivací. Jeho základem zůstává plošná obnova těžbou zabraného zemědělského a lesního půdního fondu a znovuvyužití půdy (ornice). Tedy sanace a nákladná technická (hydrická, zemědělská nebo lesnická) rekultivace, na jejíž realizaci musí vytvářet každá těžební společnost v průběhu těžby finanční rezervu. Při technických rekultivacích však bohužel dochází k odstranění všech hodnot zmíněných výše. Výsledkem je umělá krajina, z hlediska biodiverzity velmi chudá, často vyžadující dlouhodobé, či dokonce trvalé náklady na údržbu.
Jen progresivnější plány sanací a rekultivací z poslední doby počítají s ponecháváním 10 % ploch k samovolnému vývoji.
Jedním ze základních kroků potřebných pro změnu dnešního stavu je zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Zde se již naštěstí hledá řešení v podobě navýšení možného podílu rekultivovaného území ponechaného ekologické obnově, ať již v podobě ponechání samovolnému vývoji, nebo pro realizaci speciálního obnovního managementu (blokace určité fáze sukcese). Dalším úkolem bude nalezení cesty, jak uspořené prostředky, které nebudou vynaloženy na realizaci původních plánů sanací a rekultivací, využít na jiné projekty zlepšující stav životního prostředí území postižených v minulosti těžbou. Zde by se nabízel např. odvod do Státního fondu životního prostředí ČR. Společného úsilí bude třeba k vysvětlení prospěšnosti ekologické obnovy v porovnání s technickými rekultivacemi veřejnosti.
Dnes, kdy je na dohled ukončení aktivní těžby hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi, je otázka naznačených změn využití ekologické obnovy pro postindustriální stanoviště aktuálnější než kdy jindy. Pro Českou republiku se také nabízí příležitost k naplnění závazků v rámci Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do r. 2030 a vhodný příspěvek k Desetiletí obnovy ekosystémů, vyhlášenému OSN v roce 2019.