Z historie ochrany přírody

Zpřístupnění jeskyně veřejnosti lze chápat dvěma způsoby. Oficiální zpřístupnění s úpravou trasy, osvětlením, návštěvním řádem, provozní dobou a dalšími náležitostmi. Zpřístupnění neoficiální bylo v dřívější době mnohem častější. Blízko zajímavé jeskyně působil místní znalec, který za nějaký drobný peníz případné zájemce lokalitou provedl. 

V 19. století takto fungovaly např. jeskyně Výpustek, Kateřinská jeskyně a ještě dříve i jeskyně Sloupské. Podobným způsobem byla mimo Moravský kras zpřístupněna např. jeskyně Svěcená díra, která je dnes součástí Javoříčských jeskyní.

Mnoho osobností v historii naší republiky se výrazně podílelo na studiu a dokumentaci ve více vědních disciplínách. Jedním z nejvýznamnějších a nejúspěšnějších polyhistorů u nás byl Karel Absolon. Jeho jméno je spojeno především s objevováním a zpřístupňováním jeskyní Moravského krasu a také s archeologickými výzkumy na Moravě, korunovanými nálezem Věstonické venuše. Úspěchy však sklízel také na poli zoologie při studiu temnostní fauny, kde kromě evidence již známých taxonů popsal stovky nových troglofilních a troglobiontních bezobratlých živočichů. Byl mimořádně úspěšným manažerem, ale také člověkem nesmlouvavým, který na cestě za slávou neváhal použít ostré lokty. Letos je tomu 60 let od úmrtí tohoto nepřehlédnutelného badatele a zároveň 50 let od posmrtného vydání jeho nejznámější dvoudílné monografie Moravský kras.

Nejenom Národní park České Švýcarsko, ale i jeho správa a zaměstnanci mají za sebou 20 let působení. Tak jako se vyhlášení národního parku stalo v krajině Labských pískovců dlouho očekávaným mezníkem v ochraně přírody, stal se vznik správy národního parku i mezníkem v životech mnoha lidí, kterým se národní park stal zároveň i pracovním místem. Je potěšující, že pro mnohé z nich se tak stalo na celých dvacet let a přetrvává to i nadále. Dvacáté výročí od vzniku je vhodnou příležitostí připomenout si alespoň v krátkosti, jaké počátky působení správy národního parku byly, ale i zapřemýšlet o budoucnosti.

V srpnu 2020 zemřel ve věku 95 let jeden z nejvýznamnějších českých a slovenských přírodovědců 20. století – Vojen Ložek. Legendou se stal již před desítkami let a dnes bychom jej nejspíš zařadili do kategorie lidí, jací se v této době už nerodí. Je obtížné o něm říct něco nového, protože jeho život a dílo jsou od jeho padesáti let připomínány každých pět let. To, co se změnilo, je perspektiva naší doby. Snad by šlo říct, že dřív jsme se na jeho dílo dívali z perspektivy čtvrtohor, či dokonce holocénu, dnes jej můžeme hodnotit i z hlediska antropocénu.

Univerzitní profesor Jaromír Klika patřil mezi vědce, kteří si uvědomovali potřebu ochrany přírody a přímo se jí vedle své akademické a badatelské činnosti aktivně věnovali. I když patřil k vůdčím osobnostem poválečné československé ochrany přírody, nebyl jeho přínos pro tento obor na stránkách Ochrany přírody dosud¹ zhodnocen. U příležitosti výročí 130 let od narození J. Kliky chceme tímto příspěvkem přispět k nápravě letitého dluhu.

Loňský tzv. osmičkový rok byl významný nejen z důvodu hned několika výročí důležitých pro českou státnost, ale též pro ochranu přírody. Založení našich nejstarších pralesních rezervací Žofínského (1838) a Boubínského pralesa (1858) jsme si připomněli „Rokem českých pralesů“¹). V jejich stínu pak poněkud zůstalo výročí ustavení první tuzemské odborné státní instituce pro ochranu přírody v r. 1958. Tuto událost bychom si však měli připomínat nejen pro odvedenou práci v nesnadném období. Celková připravenost tehdejších institucí v ochraně přírody totiž pomohla po r. 1989 k prosazení razantních změn v životním prostředí a konstituování moderní legislativy a řízení ochrany přírody v České republice.

Česká geologická služba je státní příspěvková organizace, zřízená zákonem č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů, pro výkon státní geologické služby. Kontinuálně navazuje na Státní geologický ústav Republiky československé, založený 7. 7. 1919, a jako státní instituce slouží státu, a tedy všem jeho občanům. Aktuální vizí ČGS je být pilířem státu v poskytování geovědních informací pro rozhodování ve věcech přírodních zdrojů, rizik a udržitelného rozvoje a na základě vysoké odbornosti posilovat postavení vůdčí výzkumné instituce v oboru věd o Zemi[1]. Kvalitou a šíří odborností se ČGS řadí po bok nejrozvinutějších světových státních geologických služeb.

Region Šluknovského výběžku se dnes může zdát jako bohem zapomenutá část České republiky, místo, kde lišky dávají dobrou noc. Ne vždy tomu tak ale bylo. I tento region má své zajímavosti, své významné osobnosti a národní buditele. Jedním z nich byl i amatérský geolog, astronom a přírodovědec, Rudolf Kögler – autor první naučné stezky v naší přírodě.

Propast Macocha lákala k náročnému sestupu dobrodruhy i badatele v dobách, kdy ještě nebyla zpřístupněna veřejnosti. Na dno bylo možno sestoupit pouze shora, nejlépe z místa dnešního dolního můstku. Poprvé to bylo dle historických pramenů v roce 1723. Nejvíce výprav se uskutečnilo ve druhé polovině 19. století. Jedním z aktérů vědecké expedice roku 1898 byl významný český přírodovědec Vladimír Josef Procházka.

Provedením chvalozpěvu na Karla Hudce měl by býti pověřen ptačí sněm. Mnohohlasý sbor ptáků, ve kterém by nezaniklo jemné pískání maličkého králíčka obecného ani chraplavý tichý hlas mohutného dropa velkého, melodický flétnový hlas žluvy či tlukot slavíků, sbor, ve kterém by se ve fortissimech zvučným křikem ozývaly všechny jeho milované husy velké, a hlubokým zvonivým hlasem by znělo volání orla královského. Jedině tento sbor dokázal by výstižně a důstojně ocenit přínos Karla Hudce (Buček 2007).