Podrobné vyhledávání v článcích

V srpnu 2020 zemřel ve věku 95 let jeden z nejvýznamnějších českých a slovenských přírodovědců 20. století – Vojen Ložek. Legendou se stal již před desítkami let a dnes bychom jej nejspíš zařadili do kategorie lidí, jací se v této době už nerodí. Je obtížné o něm říct něco nového, protože jeho život a dílo jsou od jeho padesáti let připomínány každých pět let. To, co se změnilo, je perspektiva naší doby. Snad by šlo říct, že dřív jsme se na jeho dílo dívali z perspektivy čtvrtohor, či dokonce holocénu, dnes jej můžeme hodnotit i z hlediska antropocénu.

Počet nejrůznějších vědeckých studií, strategií, koncepcí, programů, projektů i konkrétních opatření přímo v terénu zaměřených na vzájemné vztahy mezi změnami podnebí a tradičně chápanou biologickou rozmanitostí na jejích všech třech základních úrovních (geny, druhy, ekosystémy) se zejména od začátku nového tisíciletí exponenciálně zvyšuje. Někteří autoři dokonce hovoří o tom, že obrovský nárůst poznatků o tomto tématu vedl ke vzniku samostatného prudce se rozvíjejícího oboru – biologie změny podnebí (Newman et al. 2011, Hannah 2014). V následujících řádcích proto představíme jen značně omezený, navíc subjektivní výběr zákonitostí v této oblasti, které považujeme buď za významné, nebo zajímavé, v ideálním případě za obojí, přičemž bezprostředně navazujeme na předchozí rozsáhlejší rešerši (Plesník 2009a).

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a přeshraniční oblast Českosaského Švýcarska odjakživa patřili k sobě. Sokol je naším erbovním druhem a jen stěží bychom hledali lepší vlajkový druh pro tuto unikátní lesoskalní krajinu. Jeho pohnutá historie je více než symbolická. Druh hnízdící zde odedávna byl díky člověku přiveden až k vyhubení a poté, pracně a za velkého úsilí, znovu navrácen.

Když se řekne Českosaské Švýcarsko, každý si vybaví Pravčickou bránu, Hřensko nebo soutěsky říčky Kamenice. Lidé vnímají romantickou krásu zdejší pískovcové krajiny, jejíž základ vznikl již v období druhohor (v křídě, před přibližně 90 miliony let), kdy velkou část území Čech zalilo mělké moře. Mocné mořské uloženiny tvoří tzv. českou křídovou tabuli a dochovaly se dodnes jako kvádrové pískovce tvořící známá pískovcová města s množstvím skalních masivů, věží, úzkých roklí a roztodivných skalních útvarů. Reliéf Českosaského Švýcarska se od většiny ostatních pískovcových oblastí odlišuje svou mohutností, extrémní členitostí a velkou dynamikou reliéfu. Typickým příkladem může být hluboce zařízlé dno údolí Labe, které lemují vysoké skalní stěny.

Tak jak v ČR postupuje globální změna klimatu, pokračuje náš zákonodárce v protichůdném legislativním trendu, který pod sloganem urychlení výstavby dále oslabuje klíčové nástroje v právní ochraně přírody. Nejnovějším legislativním příspěvkem v tomto směru je zákon č. 403/2020 Sb., kterým se novelizuje zákon o urychlení výstavby infrastruktury (pod novým názvem „liniový zákon“, dále též jen „LinZ“) a další související zákony, mj. stavební zákon (č. 183/2006 Sb., dále též jen „StavZ“), zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb., dále též jen „ZOchrPř“) a správní řád (dále též jen „SprŘ). Tato novela byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 13. 10. 2020 a má nabýt účinnosti od 1. 1. 2021. Pojďme se podívat na dvě nejvýznamnější změny, které přinesla pro právní ochranu přírody v ČR.

Invazní dřeviny představují dlouhodobě významný problém chráněných částí přírody. Přestože se o regulaci invazních dřevin, např. nejrozšířenějšího trnovníku akát, snažíme v řadě chráněných území, stále v české ochraně přírody chybí efektivní managementový nástroj. V praxi se lze setkat s řadou různých přístupů zcela rozdílné filozofie a účinnosti, opakujících často stále stejné chyby vedoucí leckdy spíše ke zhoršení situace než k účinnému řešení problému. V tomto příspěvku, rozděleném do několika částí, bychom rádi představili první zkušenosti s novými postupy při regulaci trnovníku akátu a dalších invazních dřevin v Národním parku Podyjí.

Krajina Českého Švýcarska je známá svou romantickou krásou pískovcových skal, roklí a soutěsek doplněnou ojedinělými čedičovými vrcholky. Důvodem k vyhlášení Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ) byla právě především místní unikátní geomorfologie a na ní vázané specifické stanovištní podmínky, nikoliv přesvědčení, že jsou na tomto území plošně převažující a výjimečně zachovalé přirozené ekosystémy. U lesů však byla ceněna jejich rozlehlost a kontinuita nenarušená lidskými sídly. Dnes by se dalo hovořit o velkém potenciálu lesních ekosystémů, vezme-li se v potaz jejich proměnnost, schopnost adaptace na měnící se podmínky a schopnost samoobnovy přirozených vazeb a procesů. Nejen nádherná geomorfologie, ale i potenciál ekosystémů jsou tím, co dělá z Národního parku České Švýcarsko skutečně národní park. Tento potenciál se dnes naplno projevuje a je třeba ho využít.

Zlatý kůň u Koněprus. Vrch, který už neměl existovat. Jen náhodou se stalo, že dnes je národní přírodní památkou. Byla vyhlášena v roce 1972 „k ochraně Koněpruských krápníkových jeskyní a jiných krasových jevů jako jedněch z geologicky nejstarších v Evropě, s fosilními zbytky zvířat a člověka z mladšího pleistocénu a s archeologickými i historickými nálezy“. Jeskynní systém je nejdelším v Čechách, měří 2 050 m a dosahuje hloubky přes 70  m. Jeho zpřístupněnou část navštíví ročně téměř 100 000 návštěvníků z celého světa.

Tímto článkem otevíráme seriál o evropských přeshraničních chráněných územích certifikovaných v rámci programu Federace Europarc „Transboundary Parks“. Tento program Federace Europarc navázal na iniciativy, které vznikaly již dříve na půdě IUCN, mj. v rámci zahájení programu Parks for Life (1994, „priority project 22“), a které pro střední a východní Evropu byly nastartovány již brzy po pádu železné opony, kdy se pro přeshraniční spolupráci otevíraly dříve netušené možnosti. Z českých představitelů se v těchto aktivitách významně angažoval Dr. Jan Čeřovský.