Dana Vébrová

V současné době experti z řady oborů studují na ploše požářiště v NP České Švýcarsko z roku 2022 dopady požáru na různé složky ekosystému a také monitorují spontánní obnovu přírody na této ploše. Předkládaný článek shrnuje zatím spíše některá empirická pozorování tak, jak je může částečně vidět i běžný návštěvník národního parku, včetně několika srovnávacích fotografií s ročním odstupem. Exaktní výsledky těchto studií budou nepochybně předmětem vědeckých publikací po skončení probíhajících výzkumných projektů. 

Labské pískovce, do kterých regionálně patří i České Švýcarsko, jsou krajinou, která se geologicky utvářela miliony let, a současně s geologickou složkou se vyvíjela i její složka živá. Tato krajiny byla původně pokryta, až na extrémní prostředí skal, celá lesem, jehož podoba a rozsah byly přímo určovány přírodními podmínkami. Později se však na utváření její podoby začal stále více podílet člověk, a jeho vliv byl a je jedním z nejsilnějších faktorů, který iniciuje v čase velké změny. Pokud vliv člověka oslabuje, je pak přírodními procesy stírán a příroda si bere své území zase zpět. Takové změny je možné číst i v historickém kontextu. Chceme-li se dozvědět více o přírodě, která nás obklopuje, a lépe ji pochopit, je třeba se zaměřit na dějiny novodobé, a to je zejména poslední století, bohaté na zásadní historické události. Změny iniciované politickou situací, socioekonomickými faktory i stavem společnosti se do značné míry odrážejí ve struktuře krajiny a stavu přírodních hodnot. Tyto změny lze dnes již pokročilými geoinformačními metodami analyticky hodnotit. Taková zjištění pak mohou být nástrojem pro hodnocení přírodních struktur a lze je používat při odborném plánování využití krajiny či pracovat s nimi v ochraně přírody.

Krajina Českého Švýcarska je známá svou romantickou krásou pískovcových skal, roklí a soutěsek doplněnou ojedinělými čedičovými vrcholky. Důvodem k vyhlášení Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ) byla právě především místní unikátní geomorfologie a na ní vázané specifické stanovištní podmínky, nikoliv přesvědčení, že jsou na tomto území plošně převažující a výjimečně zachovalé přirozené ekosystémy. U lesů však byla ceněna jejich rozlehlost a kontinuita nenarušená lidskými sídly. Dnes by se dalo hovořit o velkém potenciálu lesních ekosystémů, vezme-li se v potaz jejich proměnnost, schopnost adaptace na měnící se podmínky a schopnost samoobnovy přirozených vazeb a procesů. Nejen nádherná geomorfologie, ale i potenciál ekosystémů jsou tím, co dělá z Národního parku České Švýcarsko skutečně národní park. Tento potenciál se dnes naplno projevuje a je třeba ho využít.