Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 5/2020 1. 11. 2020 Péče o přírodu a krajinu Tištěná verze článku v pdf

Dvacetiletá cesta od kulturních lesů k přirozeným procesům

Autor: Dana Vébrová

Dvacetiletá cesta od kulturních lesů k přirozeným procesům

Krajina Českého Švýcarska je známá svou romantickou krásou pískovcových skal, roklí a soutěsek doplněnou ojedinělými čedičovými vrcholky. Důvodem k vyhlášení Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ) byla právě především místní unikátní geomorfologie a na ní vázané specifické stanovištní podmínky, nikoliv přesvědčení, že jsou na tomto území plošně převažující a výjimečně zachovalé přirozené ekosystémy. U lesů však byla ceněna jejich rozlehlost a kontinuita nenarušená lidskými sídly. Dnes by se dalo hovořit o velkém potenciálu lesních ekosystémů, vezme-li se v potaz jejich proměnnost, schopnost adaptace na měnící se podmínky a schopnost samoobnovy přirozených vazeb a procesů. Nejen nádherná geomorfologie, ale i potenciál ekosystémů jsou tím, co dělá z Národního parku České Švýcarsko skutečně národní park. Tento potenciál se dnes naplno projevuje a je třeba ho využít.

Na podobě lesů vznikajícího Národního parku České Švýcarsko se podepsala poměrně dlouhá historie, kdy jejich vývoj určovala do značné míry lidská činnost. 

OP520030108_0052
Po rozpadu smrkových monokultur ve 20. letech 20. století byla založena
další generace smrku. Tyto lesy nyní podlehly smrkové gradaci. Foto archiv Správy NPČŠ

V 17. století, kdy se lesy po stále intenzivnější těžbě již nestačily obnovovat přirozeně, se přistoupilo k síji a později zcela převládající umělé obnově smrku. Z přirozené skladby lesa se tak vytrácely nejdříve ceněné duby, jedle a buky a dominantně je nahradil smrk. Ve dvacátých letech 20. století zasáhlo již převážně smrkové monokultury živelné šíření bekyně mnišky, která společně se sněhovými polomy a působením lýkožrouta smrkového způsobila odumření a následné odtěžení porostů z téměř dvou třetin nynějšího území NP. Obraz českošvýcarské krajiny z této doby je obnažený, reprezentovaný téměř holou kresbou bezlesých skalních masivů a údolí. Po této lesnicko-hospodářské tragédii následovala veliká snaha opět vše zalesnit, což se díky velkému úsilí podařilo i navzdory specifické stanovištní extremitě a obtížné dostupnosti prudkých skalních svahů. V tuto dobu vznikl již druhý cyklus uměle založených smrkových porostů, které nyní dosáhly průměrného věku sta let a donedávna pokrývaly významnou plochu nynějšího národního parku. 

OP520181116_0061
Počáteční snaha zabránit šíření kůrovce vedla ke vzniku velkoplošných holin,
a proto byly další zásahy proti kůrovci omezeny a v roce 2020 zcela zastaveny.
Foto Václav Sojka

Správa parku v roce 2000 převzala do péče lesní ekosystémy, které z 60  % tvořil smrk a více než polovina porostů měla těžiště ve věku 70–100 let. K tomu musela řešit již vážnou invazi borovice vejmutovky. Přístup Správy NP k péči o lesy byl aktivní, bylo třeba začít bojovat s invazí borovice vejmutovky, která se rychle šířila do zachovalých stanovišť skalních borů a vytlačovala původní druhy a nemenší úsilí věnovala práci se smrkovými monokulturami. Cílem bylo smrkové porosty rozpracovat, vložit do nich základ stanovišti odpovídajících dřevin, iniciovat přirozenou obnovu a tím se připravit na pravděpodobný rozpad smrkových monokultur. Od počátku zde byl předpoklad vzniku plošné disturbance v souvislosti se šířením podkorního hmyzu či působením biotických činitelů, jelikož smrkové porosty v podobě homogenních kultur se blížily věku, kdy dochází ke ztrátě jejich stability. Intenzivní péčí se zároveň striktně předcházelo vzniku kůrovcové gradace téměř na celém území NP, jelikož prakticky nebyla vymezena bezzásahová území. Zjednodušeně řečeno byla cílem lesnické péče aktivní změna druhové skladby, při níž by došlo ke snížení zastoupení smrku, byly by vyloučené geograficky nepůvodní druhy, a to vše ve prospěch přirozené druhové skladby lesa. 

OP520190804_0070
Vtroušené dřeviny mohou v odumřelých smrčinách založit novou generaci
a dále se šířit. Foto Václav Sojka

V roce 2018 se rozvinula na území Českého Švýcarska kůrovcová gradace, s ročním zpožděním oproti národnímu parku na saské straně. Vznikla spolupůsobením faktorů, z nichž významné byly klimatického a abiotického původu (dlouhotrvající sucho, větrné kalamity, snížená stabilita lesa) spolu s legislativními okolnostmi (přechodné ustanovení novely zákona č. 114/92 Sb., kterými se staly I. zóny bezzásahovými zónami přírodními) a celorepublikovou kůrovcovou kalamitou, která zhoršila dostupnost kapacit a zpomalila odbyt kůrovcového dříví. Po přibližně roční aktivní snaze Správy NP zastavit či alespoň zpomalit šíření kůrovce do dalších částí národního parku nebo mimo jeho území zde vznikly rozsáhlé odlesněné plochy v klimaticky teplejší a sušší západní části parku. I když se jednalo o holiny ve významně pozměněných smrkových monokulturách, bylo nutné tyto dopady hodnotit jako podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů, které jsou v rozporu s cíli vymezených zón ochrany přírody, a proto Správa parku omezila svou činnost pouze na ochranný pás podél hranic parku, kde se v sousedství nacházejí lesy jiných vlastníků, a do šíření kůrovce na zbytku svého území přestala zasahovat.

OP520201021_0062
Nové managementové členění odráží náhlou a velkoplošnou změnu
stavu lesa. Vypracoval Oldřich Holešinský

Tímto krokem v národním parku převládly přírodní procesy. Kůrovcová disturbance postihla jak porosty, ve kterých dosud neproběhl zásah obnovního managementu a tvořil je pouze stejnověký smrk, tak porosty v různém stadiu přestavby i ty, které se v odlehlých či špatně dostupných částech parku po delší době absence lidské činnosti začaly samy prořeďovat a spontánně obnovovat. Na více než 50  % území NP se veškerá dřevní hmota ponechá k zetlení ve formě stojícího dřeva, které bude v prvních letech sloužit k redukci slunečního záření dopadajícího na lesní půdu a později jako ležící tlející dříví bude absorbovat vlhkost, zpomalovat odtok povrchových srážek, vracet se ve formě živin do sekundárně o živiny ochuzené půdy a tvořit prostředí pro široké spektrum hub a živočichů. V tuto chvíli je ještě těžké dohlédnout celou šíři takto rozsáhlé a plošné změny, ale lze předvídat, že převážně pozitivní dopady to může mít na spektrum živočichů vázaných na lesní prostředí, na lesní zvěř, která bude muset změnit své chování v souvislosti se zhoršenou prostupností lesa, i na možnosti jejích predátorů, které zde reprezentuje vlk obecný. 

Plošná disturbance pravděpodobně během několika let významně změní i poměr zastoupení dřevin. Zatím co se během téměř 20 let péče o lesy nepodařilo snížit zastoupení smrku o více než 0,5  %, plošný rozpad lesa se na podílu zastoupení smrku projeví. I když bude stále jednou z nejvýznamnějších dřevin, skokově naroste zastoupení pionýrských dřevin a buku, který v posledním desetiletí projevuje velký reprodukční potenciál a schopnost šíření do smrkových porostů.

Kůrovcová gradace není jediným příkladem disturbance a následné neovlivňované sekundární sukcese v Českém Švýcarsku, ale je jím i sekundární sukcese po požáru na Havraní skále, která přesvědčila odbornou i laickou veřejnost o síle přírodních činitelů a procesů. Tato zkušenost, konkrétně přijetí plošné disturbance a rozhodování, zda do ní zasahovat, je příležitostí k přehodnocení přístupu k péči o lesy v chráněných územích. Přístup k lesům ve většině chráněných území, kde je předmětem ochrany přírodní lesní biotop a na něj vázané druhy, se průběžně mění v čase a tato změna je stále rychlejší. Myšlenkový a praktický posun v péči o lesní ekosystémy lze definovat jako odklon od detailu a snahy o naplnění naší představy o „přirozenosti“ k upřednostnění přírodních procesů na kompaktní ploše dostatečné rozlohy. K této cestě nás přivádí nejen okolnosti, zejména stále častější klimatická extremita, jejímž důsledkem jsou disturbance, ale především hlubší poznání dynamiky lesních společenstev. Tyto skutečnosti se odrážejí i ve stále vyšší akceptaci disturbančních procesů laickou i odbornou veřejností a pochopení jejich významu. Les je stále více chápán jako funkční systém, který je cenný svou schopností spontánní obnovy, složitými látkovými výměnami a vázanou biodiverzitou právě na různá stadia a fáze lesa. Potřeba tento systém dále vylepšovat se pak často jeví jako nadbytečná a je-li prováděna v tradičně lesnickém pojetí až škodlivá či nehospodárná. To lze velmi dobře demonstrovat na Národním parku České Švýcarsko a dvaceti letech jeho existence.