Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 5/2020 — 1. 11. 2020 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Metody cílené aplikace aneb staronový nástroj regulace invazních dřevin

první zkušenosti z Podyjí

Autor: Robert Stejskal

Podyjí – ráj invazních dřevin
V Národním parku Podyjí (NP) najdeme pestrou skladbu invazních dřevin. Hlavní postavení mezi nimi má trnovník akát (Robinia pseudoacacia) s celkovou plochou přibližně 150 hektarů v podobě souvislých lesních porostů, ale i stovek izolovaných ohnisek různé velikosti a hustoty na široké škále biotopů. Zejména ve východní části NP jde takřka o všudypřítomný druh. V území najdeme jak staré akátové monokultury vykazující určitou stabilitu, tak recentně vzniklá ohniska s často bouřlivou dynamikou. Největší riziko ohrožení biodiverzity představují akátiny na strmých svazích kaňonu Dyje, kde se šíří do biotopů skalních stepí a teplomilných doubrav, jednak vegetativně, ale díky vhodným podmínkám také semeny.

Mapa rozšíření akátu v NP Podyjí. Vypracoval Robert Stejskal a Jaroslav Willmann

Plošně nepatrný, ale o to nebezpečnější je výskyt pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima) a javoru jasanolistého (Acer negundo), které se v posledních letech povážlivě šíří. Xerotermní biotopy lokálně ohrožuje šeřík obecný (Syringa vulgaris) nebo kustovnice cizí (Lycium barbarum), zatímco ve vlhkých lesích invaduje přehlížený jasan pensylvánský (Fraxinus penssylvanica). Dosud bez povšimnutí zůstávala mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), která podobně jako loubinec (Parthenocissus) vykazuje lokálně invazní charakter. K méně nebezpečným, nicméně plošně významným druhům patří dub červený (Quercus rubra), borovice černá (Pinus nigra) nebo douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii). V dalším textu se budeme věnovat především problematice trnovníku akátu.

Jak vyzrát na akát?
Snahy o regulaci akátu začaly záhy po vzniku NP v 90. letech minulého století a dodnes jsou velkou ochranářskou výzvou. Asi jako každý, kdo se akátu někdy věnoval, i my jsme zpočátku věřili, že akát „udoláme“ běžným kácením. Záhy se ukázalo, že akát – tvořící po standardní těžbě husté porosty nepříjemných výmladků – vyžaduje speciální přístup.

Odumřelé akáty (po injektáži) na sprašové mezi s bohatou populací
topolovky bledé (Alcea biennis) v podrostu. Foto Robert Stejskal

Během dvaceti let byly používány různé mechanické, chemické, biologické i kombinované metody. Nejčastější metodou bylo podzimní kácení s nátěrem řezných ploch, následované několikaletou likvidací výmladků aplikací herbicidu na list. Navzdory vysoké efektivitě s sebou tato metoda nese riziko zasažení okolí postřikem. To vede nejen k možnému ohrožení cenné vegetace, ale i k obnažení půdního povrchu, což zvyšuje šance pro opětovné uchycení invazních druhů nebo jiné nežádoucí vegetace. Při snaze o minimalizaci nebo úplné vyloučení herbicidů v cenném území se proto v posledních letech praktikovala především metoda vysokých pařezů s následným olamováním výmladků po dobu 3–5 let. Kromě vysoké pracnosti a časové náročnosti je metoda limitována faktem, že ji lze aplikovat jen na stanovištích s dostatečným zástinem. V akátových monokulturách a na bezlesí tuto metodu nelze doporučit. Kromě toho dochází k poměrně vysokému přežívání kořenového systému a plíživému „přesunu“ akátů pomocí kořenových výmladků do okolních světlin a porostních mezer. V deštivých letech zdánlivě mrtvé pařezy znovu ožívají. Na údolních svazích a v nivě podél Dyje se lokálně osvědčilo technicky a fyzicky náročné kroužkování, jinak prakticky neúčinné na nelesních biotopech. Při pastvě ovcí a koz na vřesovištích došlo místy k potlačení akátu, který však tlaku pastvy odolal v nepřístupných křovinách nebo na extenzivně pasených okrajích. Nicméně pastvu lze doporučit jako ideální prostředek údržby na lokalitách po úspěšně odstraněném akátu, kde pastva spolehlivě eliminuje klíčící semennou banku a ojediněle se objevující výmladky. Bohužel většímu uplatnění pastvy brání technologická a organizační náročnost. Jako zcela nevhodné se ukázalo prosté vysekávání výmladků. Ani po několikaletém sečení akát nejen nemizí – čím více se řeže, tím více zmlazuje. Podobně bylo zavrženo klučení nebo vykopávání pařezů a frézování výmladků. Právě při narušení kořenů dochází k tvorbě výmladků maximální hustoty. V některých porostech jsme spoléhali na „vystaření“ porostu, tedy ponechání vybraných starých akátin přirozenému rozpadu. Bohužel při vývratech odumřelých stromů dochází k jejich regeneraci z kořenů a tak se zdá, že akát ani v konkurenci stínomilných dřevin neustoupí, jak popisují někteří autoři (např. Vítková 2014), protože mu k úspěšnému zmlazení postačí sebemenší porostní mezera. 

Čas na změnu
I když lokálně se podařilo akát potlačit, po komplexním zhodnocení se ukazuje, že dochází nejen k regeneraci dříve odstraněných porostů, ale zejména rapidně narůstá počet nových ohnisek. Exaktní data sice nejsou k dispozici, ale akát se zjevně šíří rychleji, než jsme schopni jej dostupnými managementovými metodami regulovat. Šíření akátu napomáhají nejen lidské zásahy, ale také přirozené faktory. 

Nejčastěji se akát šíří vegetativně, když někdo pokácí akát bez použití herbicidu – ať již z neznalosti, nebo v naivní víře, že později zlikviduje výmladky opakovaným vysekáváním. Častým problémem také bývá v praxi nedostatečný návazný management při úmyslné těžbě. Akát se snadno šíří při kácení v rámci údržby cest a turistických stezek. Určitou roli může hrát toulavá těžba nebo krádeže stromů. 

K biotopům Podyjí nejvíce ohroženým invazí akátu patří (acidofilní) teplomilné
doubravy na údolních svazích. K šíření akátu zde kromě nahodilé těžby v minulosti
přispívá eroze i činnost zvěře. Foto Robert Stejskal

Dobré podmínky k šíření také akát nachází např. v doubravách s obnovou výmladkového hospodaření, kde obsazuje čerstvé paseky, často společně s pajasanem. V posledních letech se výrazně šíří v borových porostech, plošně odumírajících v důsledku dlouhodobého sucha. Vývraty borovic dochází k poškozování vtroušených akátů, což stimuluje silnou odezvu v podobě množství výmladků. K šíření přispívá i srnčí zvěř vytloukáním parůžků, kdy takto okroužkované akáty vegetativně zmlazují. V posledních letech také dochází k určité akceleraci šíření dalších invazních dřevin, jako je např. pajasan, javor jasanolistý nebo jasan pensylvánský, ať již v důsledku klimatické změny, nebo „zahušťováním“ populací invazních dřevin ve volné krajině.

Mladé akáty okroužkované parůžky srnčí zvěře úspěšně obrážejí a vytvářejí
netvárné kmeny a do okolí vysílají kořenové výstřelky. Foto Robert Stejskal

Ve snaze změnit negativní trend jsme proto začali hledat nové možnosti managementu invazních dřevin. Po řadě pokusů a omylů při snaze o pokud možno mechanickou likvidaci jsme došli k závěru, že se efektivní management akátu neobejde bez herbicidu, což je fakt, na kterém se shodují širší odborné kruhy (např. Vítková & Sádlo 2018, Pergl et al. 2016 aj.). Lze ale herbicid použít také šetrně, bez rizika ohrožení přírodního prostředí? 

Odpověď jsme našli u ochranářských kolegů v Maďarsku, kde se zabývají regulací invazních dřevin již několik desetiletí. Výsledky jejich úsilí lze na vlastní oči vidět nejen v maďarských národních parcích, ale i v dalších chráněných územích. Všechny v Maďarsku používané metody jsou přehledně shrnuty v publikaci Praktické zkušenosti s kontrolou invazních rostlin autorů Csiszár & Korda (2017). Právě jejich propracované a rozsáhlými terénními pokusy ověřené postupy se staly základem pro další práci. 

Na některých lokalitách se přestárlé akátiny přirozeně rozpadají. Bohužel ale
nedochází k odumření stromů, které po vyvrácení úspěšně regenerují.
Foto Robert Stejskal

Co jsou to metody cílené aplikace?
Po důkladném prověření ochranářským drobnohledem, obšírných diskusích s řadou zahraničních expertů a odborné stáži „na místě činu“ v NP Kiskunság jsme se rozhodli, že „maďarské“ metody regulace invazních dřevin stojí za vyzkoušení, přinejmenším v experimentálním režimu. Velkou inspirací byly managementové úspěchy dosažené aplikací těchto metod v dalších zemích, jako je Slovensko, Itálie, Kypr nebo Izrael. Metody jsou ale rozšířené také v obou částech amerického kontinentu, stejně jako na Novém Zélandu.

V NP Podyjí se nachází přes 100 hektarů lesních porostů s dominantním akátem.
Tyto porosty se nacházejí převážně na plochách bývalých pastvin.
Foto Robert Stejskal

Souborně „maďarské“ postupy označujeme jako metody cílené (přímé) aplikace (dále jen MCA), z anglického targeted chemical control methods nebo direct application. V podstatě jde o různé modifikace injektáže herbicidu cílené přímo do kmene invazních dřevin. Jde tedy o kombinaci mechanického a chemického ošetření. Injektáže u nás nejsou žádnou novinkou. Rozhodně jsou známé již několik desetiletí a jsou obsaženy i ve standardu Likvidace vybraných invazních druhů rostlin (Pergl et al. 2016). Tu a tam s injektážemi někdo experimentoval, avšak metoda se nikdy z neznámých důvodů šířeji neuplatnila a o praktických zkušenostech v našich podmínkách prakticky chybí publikované zprávy.

MCA byly speciálně vyvinuty za účelem regulace invazních rostlin v přírodních lokalitách a chráněných územích bez negativního ovlivnění citlivých biotopů a necílových organismů, ale jejich možné použití je velmi univerzální v nejrůznějších typech prostředí. MCA omezují aplikaci herbicidu na dřevnaté části rostliny a zcela vylučují postřik listové plochy, protože i sebešetrnější postřik vždy zasáhne okolí.

Proč právě metody cílené aplikace
Regulace akátu běžnými metodami obvykle ztroskotává na tom, že nejsme po odstranění mateřského porostu schopni zajistit pravidelné potlačování výmladků. Akát je po kácení schopen, zvláště bez použití herbicidu, zmlazovat geometrickou řadou. Boj s výmladky jsme vždy brali jako nutné zlo. V praxi bývá boj s výmladky silně podceněn, zásahy mívají většinou jen krátkodobý efekt (např. výsek výmladků) a původní porost znovu regeneruje, jen se změní jeho forma a věková struktura. Jako neuvěřitelné sci-fi nám proto připadaly zkušenosti Maďarů s tím, že při správném ošetření dřevin pomocí MCA akáty spolehlivě odumírají bez tvorby následných výmladků, anebo jen s minimálním zmlazením.

Dalším specifickým aspektem MCA je ponechání ošetřených stromů k postupnému odumření, příp. úplnému rozpadu. Jde o zcela opačný přístup než v případě běžných metod, u kterých se předpokládá odstranění dřevní hmoty. V praxi se ukazuje, že zvláště ponechávání mladých a středně starých jedinců je zcela bez problémů. Tenké suché výmladky akátu se poměrně rychle rozpadnou a prakticky „splynou“ s biotopem. Střední kmínky lze buď ponechat na místě, nebo v případě hromadění kmenů na nežádoucích místech je můžeme odstranit. U vzrostlých stromů je na místě obava z ohrožení okolí v důsledku pádu. V případě akátů vtroušených jednotlivě nebo v malých skupinkách lze doporučit jejich ponechání v lesních porostech. Právě v těchto situacích jsou MCA ideální. U rozsáhlých akátin se obvykle předpokládá odstranění odumřelého porostu a jeho náhrada hodnotnějším společenstvem. Řídíme se jednoduchou logikou, že čím větší riziko pro okolí suché stromy představují, tím dříve je nutné je odstranit nebo třeba arboristicky upravit do podoby bezpečného torza. Obvykle se doporučuje mrtvé stromy odstranit až druhou sezonu po ošetření MCA. V blízkosti cest nebo na jiných silně exponovaných místech, je ale nutné dřeviny odstraňovat dříve, minimálně však po zjevném efektu aplikovaného herbicidu, tj. po úplné defoliaci ošetřených dřevin, ke které dochází cca měsíc po aplikaci. Zde ale musíme počítat s tím, že může dojít k tvorbě výmladků, a tomu je třeba uzpůsobit návazný management. Problematika ponechávání odumírajících stromů je však velmi specifická a vydala by na samostatný příspěvek, proto pozor na zjednodušené závěry.

Na první pohled se může zdát, že ošetření každého jedince invazní dřeviny zvlášť je extrémně pracné a zdlouhavé. Pravdou je, že hlavně při vysoké hustotě dřevin, v porostech netvárných vícekmenů nebo tam, kde rostou akáty v hustých keřích růží a ostružin, jde o fyzicky i časově náročnou činnost. Avšak zvážíme-li, že většina dřevin odumře po jednorázovém ošetření, navíc při minimální nebo nulové tvorbě výmladků, tak se tato „investice“ bohatě vyplatí. A při srovnání s běžně užívaným postupem zátěru pařezů po těžbě a následným několikaletým postřikem výmladků jsou MCA vlastně velmi rychlé a jednoduché.

Pro ochranáře je podle mě nejzásadnější fakt, že díky cílené aplikaci si můžeme dovolit ošetřit jedince akátů rostoucí přímo mezi vzácnými a ohroženými rostlinami. V NP Podyjí roste akát často na cenných biotopech vřesovišť, skalních stepí nebo druhově bohatých suchých trávníků na bezlesí, stejně jako na lesních světlinách – přímo mezi trsy koniklece velkokvětého, v porostech třemdav bílých nebo na lokalitách orchidejí. V těchto situacích si nelze představit, že by byl akát odstraňován „tradičním“ způsobem – tedy nátěrem pařezů po kácení a následným postřikem, který by byl pro lokalitu devastační.

Závěrem je možné MCA zhodnotit jako velice mocný (nikoli však všemocný) nástroj regulace invazních dřevin využitelný téměř v jakékoli situaci, nejen v přírodním prostředí. První zkušenosti s aplikací těchto metod v NP Podyjí přinesly slibné výsledky. Nezbývá než se pokusit předat nabyté zkušenosti dalším zájemcům o tuto problematiku. Jak se ošetření dřevin pomocí MCA provádí, jaké je potřeba vybavení a co vše musíme respektovat a zohlednit, bude obsahem navazujících příspěvků.

Seznam literatury

Csiszár A. & Korda M. (2017): Practical experiences in invasive alien plant control. 2^nd revised and expanded edition. Rosalia Handbooks. (Duna–Ipoly National Park Directorate Duna–Ipoly National Park Directorate Budapest.

Pergl J., Perglová I., Vítková M., Pocová L., Janata T. & Šíma J. (2016): Likvidace vybraných invazních druhů rostlin; Standardy péče o přírodu a krajinu. AOPK ČR & Botanický ústav AV ČR, Praha, Průhonice, 1-22.

Vítková M. (2014): Management akátových porostů. Životné prostredie 48, 2: 81-87.

Vítková M. & Sádlo J. (2018): Akát jako příklad uplatnění diferencovaného managementu. Živa 5, 238-241.