Jaroslav Hromas

Naše jubilantka spatřila svět 27. května 1952 v Přerově, po základní škole maturovala na Keplerově gymnáziu v Praze a následně vystudovala geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Diplomová práce na rybnících v okolí Stráže pod Ralskem ji definitivně nasměrovala do mokřadů. Botanicky nejcennější Hamerský rybník tehdy rovnou navrhla na chráněné území, což se však nakonec nerealizovalo. Rybník byl na dlouhou dobu vypuštěn, aby hluboko pod ním mohla být těžena uranová ruda. V té době se už také seznamovala s ochranou přírody v oddíle Stopařů při Tisu – svazu pro ochranu přírody a krajiny. Vedli jej manželé Leiských, pracovníci SÚPPOP, tehdejšího ústředního odborného pracoviště státní ochrany přírody, kteří pro ni byli velkým vzorem.

Česká republika neoplývá výskytem zaledněných jeskyní. Paledových jeskyní, kde se v zimním období vytváří led, který nepřetrvá léto, se najde povícero. Zejména v pseudokrasových dutinách pískovců či vulkanitů. 

Za zaledněné (terminologicky nesprávně ledové) jeskyně lze, s jistou rezervou, považovat jeskyni Naděje u Cvikova v Lužických horách a soustavu propasťovitých jeskyní v údolí Dyje pod Vranovem, nazývanou Ledové sluje.

Zlatý kůň u Koněprus. Vrch, který už neměl existovat. Jen náhodou se stalo, že dnes je národní přírodní památkou. Byla vyhlášena v roce 1972 „k ochraně Koněpruských krápníkových jeskyní a jiných krasových jevů jako jedněch z geologicky nejstarších v Evropě, s fosilními zbytky zvířat a člověka z mladšího pleistocénu a s archeologickými i historickými nálezy“. Jeskynní systém je nejdelším v Čechách, měří 2 050 m a dosahuje hloubky přes 70  m. Jeho zpřístupněnou část navštíví ročně téměř 100 000 návštěvníků z celého světa.

Michal Hejna, Martin Majer: 
Podzemí Berounska a Hořovicka
Za tajemstvím jeskyní, štol a dolů...
Nakladatelství Machart, říjen 2019, 141 stran

Správa jeskyní České republiky (SJ ČR) v roce 2019 opět spolupracovala prostřednictvím České rozvojové agentury na projektech pomoci zahraniční rozvojové spolupráce vybraným zemím. První z těchto zemí byla Gruzie a pomoc byla vyžádána na hydrologický monitoring jeskyně Arsena Okrodžanašviliho (o které přinesl časopis Ochrana přírody informace v čísle 2/2020) a vytipování nejvýznamnějších krasových jevů oblasti Rača jako podkladu pro vyhlášení velkoplošného chráněného území.

Balák, I: 
Moravský kras, jeskyně a člověk 
2019, 223 stran, Správa jeskyní ČR

Vážení čtenáři,
jistě víte, že spoluvydavatelem tohoto časopisu je i Správa jeskyní České republiky, která plní nelehký a choulostivý úkol, a to pečovat o nejvýznamnější jeskynní systémy naší vlasti a jejich zpřístupněné části prezentovat veřejnosti. Je jasné, že je to „chůze na hraně“, obzvláště když k tomu přidáme náročné báňsko-technické zajištění bezpečnosti podzemních prostor. Z jedné strany striktní orgán ochrany přírody, z druhé strany stejně přísný orgán báňské správy.

Mnoho knih již bylo napsáno o Moravském krasu a mnohé z nich bylo mnohokrát opsáno. Ale abychom byli spravedliví, každá publikace přinesla také mnoho novinek. Za počátek jejich dlouhé řady můžeme s trochou nadsázky považovat už práce ze 17. století a za její aktuální závěr knihu Petra Zajíčka „Moravský kras v ponorné řece času“, vydanou nakladatelstvím Academia v Praze v roce 2017.

Již deset let samostatné existence má za sebou Správa jeskyní České republiky. Spravuje čtrnáct veřejnosti zpřístupněných jeskyní a jedno opuštěné důlní dílo s pseudokrasovými jevy. Jeskyně, kterými ročně projde téměř 700 000 návštěvníků, patří k největším našim podzemním systémům a nejvýznamnějším zvláště chráněným částem přírody.

Přijížděl prvním ranním autobusem, okolo šesté si vypil svoji ranní kávu v kanceláři jeskyně Balcarky a celý den pak z nepohodlného skládacího křesílka řídil záchranný archeologický výzkum, prováděný v rámci rekonstrukčních prací v chladném podzemí jeskyně. Byl podzim roku 2007, onomu drobnému, nenápadnému muži bylo v té době 87 let a jmenoval se Karel Valoch.