Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2020 — 2. 11. 2020 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Vývoj populace sokola stěhovavého v Českosaském Švýcarsku

Autor: Ulrich Augst, Pavel Benda

Sledovaným územím byla cca 275 km² rozlehlá Landschaftsschutzgebiet Sächsische Schweiz (Chráněná krajinná oblast Saské Švýcarsko), dále stejnojmenný národní park Nationalpark Sächsische Schweiz o rozloze cca 93 km², oblast chráněné krajinné oblasti Labské pískovce s rozlohou cca 250 km² a Národní park České Švýcarsko o rozloze cca 79 km². V této krajině, kde převažují pískovcové skály, je 67  % území pokryto lesem, 25 % tvoří pole a louky, 6  % obce a 2  % vodní toky. Dominantní je zde řeka Labe, která území rozděluje na dvě části. 

Sokolí samice s mláďaty. Foto Václav Sojka

Augst (2016) souhrnně zpracoval výskyt sokola stěhovavého na zájmovém území, včetně historických pramenů. Z nich vyplývá, že na přelomu 19. a 20. století byl sokol stěhovavý v Čechách a Sasku považován za vzácněji hnízdícího ptáka. I když s velkou pravděpodobností nebyla objevena všechna teritoria, je možné vycházet z počtu přibližně dvanácti hnízdících párů na saské straně a přibližně osmi hnízdících párů na české straně v období až do 2. světové války (Augst 1998, Vondráček 1976).

Podle Kleinstäubera (1990) čítala populace sokolů stěhovavých v Sasku okolo roku 1950 jistě 15 párů, z toho snad osm párů v Saském Švýcarsku, výchozí podklady však nebyly úplné. V české části oblasti se považuje za možný výskyt nejméně sedmi párů (Vondráček 1976).

Sokolí sameček v letu. Foto Václav Sojka

O početních stavech v Labských pískovcích, zejména pak na saské straně, jsou od roku 1954 k dispozici téměř souvislé řady pozorování. Znatelné již je narušené rozmnožovací chování hnízdících párů, které byly zřejmě již přestárlé. V této době se hnízdní úspěšnost na saské straně pohybuje mezi 0,16 a 1,28 juv./pár a v průměru dosahuje jen 0,47 juv./pár. V době pozorování provedených Kleinstäuberem (1930) se tyto hodnoty pohybovaly ještě mezi 1,8, resp. 2,0 juv./pár. Intenzivní hlídání hnízd, zlepšování jejich stavu a pokusy o umělé líhnutí vajec sokolů stěhovavých nemohly nic změnit na tom, že tento druh v roce 1972 v Labských pískovcích a dále také v mnoha evropských zemích vyhynul (Fischer 1977, Kleinstäuber 1990, Vondráček 1976). 

Bohužel do roku 1985 nedošlo k přirozenému rozšíření již dobře reprodukujících se populací z některých částí střední Evropy do naší zájmové oblasti. Z tohoto důvodu získával záměr reintrodukce sokolů stěhovavých v Labských pískovcích stále více na důležitosti. Tímto projektem se již delší dobu zaobírali ornitologové v Saském Švýcarsku. 

Sokol stěhovavý. Foto Václav Sojka

Jako vypouštěcí místo byla zvolena jedna z nejvýraznějších stolových hor regionu – Lilienstein nedaleko obce Königstein. 

Po usazení prvních hnízdních párů sokolů stěhovavých v Saském Švýcarsku byla v případě malého počtu mláďat na hnízdě použita také metoda adopce mladých ptáků, tzn. přidání sokolích mláďat odchovaných v zajetí do přirozených hnízd. Tento způsob byl využit i na české straně v roce 1996, kdy byla do hnízda na Křídelních stěnách u Hřenska (kde bylo jedno mládě a jedno hluché vejce) přiložena dvě mláďata z odchovny. Z tohoto hnízda vylétlo původní mládě a jedno přiložené mládě.

Dnešní populace sokola stěhovavého v Labských pískovcích má tedy základ v 76 mladých sokolech reintrodukovaných v letech 1989 až 1996, kdy byl projekt úspěšně ukončen (Augst 1998). 

K usazení prvního páru došlo v roce 1992 na saské straně, kdy pár obsadil hnízdiště, tokal, ale k hnízdění nedošlo z důvodu pohlavně nedospělého samce. O rok později již úspěšně hnízdily tři páry a v roce 1997 zde bylo napočítáno již deset párů. Na české straně došlo k prvnímu hnízdění až v roce 1996, a to hned na dvou místech (Křídelní stěny u Hřenska a Jetřichovicko). Nicméně již v roce 1994 byl v době hnízdění pozorován dospělý pár v oblasti Křídelních stěn, který se tu však objevil v důsledku predace mláďat výrem velkým (Bubo bubo) na saské straně (Augst 2016). 

S nárůstem populace v následujících letech docházelo stále častěji k integraci sokolů stěhovavých pocházejících z Labských pískovců, čas od času se tu usazovali také ptáci z jiných oblastí, přičemž u neokroužkovaných sokolů není původ zjistitelný. V roce 2008 dosáhla populace velikosti více než 25 párů. Toto číslo pak v následujících letech kolísalo mezi 26 a 28 páry, přičemž v roce 2014 bylo prvně dosaženo hodnoty 30 párů v celé oblasti Labských pískovců. 

Skutečnost, že počet hnízdících párů na saské straně je od počátku znovuosídlování oblasti setrvale vyšší než na české, souvisí jednak s tím, že reintrodukce proběhla v centrální části saské pískovcové krajiny, na straně druhé se však jistě také odvíjí od vyššího počtu vhodných hnízdišť v saské části území. Vliv však může mít i nižší počet teritorií obsazených výrem velkým na saské straně.

Augst (2016) analyzuje výkyvy v počtech vyvedených sokolů stěhovavých v celé zájmové oblasti, které ovlivňuje celé spektrum příčin. Celkově bylo zaznamenáno více než 100 neúspěšných hnízdění. Zhruba ve dvou třetinách případů nebylo možné příčinu přesně stanovit. Není samozřejmě možné být nepřetržitě u každého hnízda, proto se spíše výjimečně podaří zaznamenat přesný sled událostí, které vedly k neúspěchu hnízdění. S podílem 15 % vede žebříček známých příčin zmařených hnízdění výr. Ten hnízda vylovil obvykle až v době, kdy mladí sokoli byli již poměrně velcí a aktivní až do soumraku, čímž se stali nápadnými. Dokladem predace ze strany výrů byly nálezy sokolích kroužků na jejich hnízdech. Ztráty způsobené kunou skalní (Martes foina) a krkavcem velkým (Corvus corax) se týkaly vajec nebo velmi malých mláďat. Dokladem byly nálezy trusu kun přímo v hnízdní dutině, zbytky predovaných vajec na hnízdě či přímá pozorování krkavců při predaci. Tři ztráty způsobené člověkem byly prokázány nálezem čerstvých pobytových stop v bezprostřední blízkosti hnízda nebo na hnízdě samém. Nepochybně však má člověk na svědomí také další zmařená hnízdění, neboť jistě docházelo jak k vědomému, tak i nevědomému rušení hnízdění, která vedla k přerušení snahy sokolů o zahnízdění nebo predátorům otevřela cestu do hnízda, a to zejména v posledních letech.

Obsazení teritorií v Labských pískovcích po zahájení reintrodukce proběhlo velmi rychle. První pár v roce 1992, jakož i další dva samci z párů hnízdících o rok později, pocházeli z reintrodukce na Liliensteinu. Patrně z důvodu vynikajících biotopů ve skalnaté pískovcové krajině byla teritoria obsazena ve velmi krátké době, a to v bezprostřední blízkosti vypouštěcí stanice. 

Rychlý a po roce 2014 stabilizovaný počet hnízdních párů (okolo 30) sokola stěhovavého v Labských pískovcích je podmíněn přítomností výborných biotopů pro tento druh v tomto prostoru. Jen na pravém břehu Labe v 93 km² velkém národním parku Saské Švýcarsko se nachází 18 teritorií sokolů, z nichž je aktuálně 16 obsazováno. Hustota populace zde tedy dosahuje 17,2 teritorií / 100 km². 

Jedná se o nejvyšší hustotu osídlení v zájmovém území. V celých Labských pískovcích dosahuje denzita populace 5 teritorií / 100 km², což je dáno výskytem rozlehlejších krajinných celků bez skalních struktur, které nejsou pro hnízdění sokola stěhovavého vhodné.

Seznam literatury

Augst U., 1998: Der Wanderfalke in Sachsen. In D. Rockenbauch: Der Wanderfalke in Deutschland und umliegenden Gebieten. Ludwigsburg

Augst U., 1998: Der Wanderfalke (Falco peregrinus) im Elbsandsteingebirge – Bericht über ein Artenschutzprojekt in Sachsen. Greifvögel und Falknerei 1996: 75–88

Augst U., 2016: Vývoj stavů a reprodukce lokální populace sokola stěhovavého (Falco peregrinus) vzniklé reintrodukcí v Labských pískovcích. Crex – Zpravodaj jihomoravské pobočky ČSO 35: 67–83

Fischer W., 1977: Der Wanderfalk. Wittenberg-Lutherstadt

Kleinstäuber G., 1990: Der Wanderfalke (Falco peregrinus) in Sachsen – ausgestorben für alle Zeit? Naturschutzarb. in Sachsen 32: 29–39

Kleinstäuber K., 1930: Die Wanderfalkenhorste der Sächsischen Schweiz. Mitt. Ver. Sächsischer Ornithol. 3: 81–87

Vondráček J., 1976: Sokolovití dravci v Severočeském kraji. Sborník Severočeského muzea, Přírodní vědy 8: 67–78