Podrobné vyhledávání v článcích

Přestože Krkonoše a Podkrkonoší nejsou z hlediska výskytu krasu a krasového podzemí úplně typickými oblastmi, podařilo se v uvedeném regionu objevit a zdokumentovat desítky drobných a několik rozsáhlejších jeskyní, jejichž délka přesahuje i 100 m. Nalezneme zde i ponory povrchových toků a řadu krasových pramenů a vyvěraček. Krasové jevy Krkonoš vyvinuté převážně v krystalických vápencích (mramorech) a kalcitických krystalických dolomitech s významnou geomorfologickou a hydrogeologickou funkcí dosud nebyly doceněny. Řada krkonošských jeskyní vznikla rovněž v nekrasových horninách (kvarcity, granity, fylity, svory aj.).

Není žádným tajemstvím, že v biologii jen stěží najdeme koncept, který by zůstával neustále tak rozporuplný, jako je druh, ať už jako pojetí, kategorie, nebo taxon v systematice. Výsledkem dosud probíhající debaty o tom, jaký soubor jedinců vůbec považovat za druh, se stalo přinejmenším 35 různých, i když do určité míry se překrývajících přístupů: některé z nich se ale současně vylučují. Je ale potřeba říci, že řada těchto názorů nedefinuje, co druhy jsou nebo co by měly být, ale spíše poskytuje různě složitý návod, jak je vymezovat. Vzhledem k rozsahu zmiňované problematiky představuje následující zamyšlení pouze letmé nahlédnutí do tématu z pohledu ochrany přírody, nikoli vyčerpávající analýzu.

Každá jeskyně představuje unikátní přírodní jev, dochovávající složité vazby mezi živou a neživou přírodou. Mnohdy obsahují paleontologické nálezy i archeologické památky spojené s vývojem lidského rodu. Vklesáváním sutí a naplaveninami se do jeskyní dostávají pozůstatky živočichů. Zvířata jeskyně také využívají k zimnímu spánku, jiným slouží jako úkryty, doupata a zásobárny potravy. A některá pak v podzemí nacházejí smrt poté, co zůstanou uvězněna v přírodní pasti…

Téměř každý materiál či objekt určitým způsobem interaguje se slunečním zářením, různou měrou jej propouští, pohlcuje či odráží. Právě podíl odraženého záření (reflektance) představuje základní stavební kámen pasivního (optického) dálkového průzkumu Země (DPZ). Znalost elektromagnetických vlastností látek a jejich okolí umožňuje z naměřených hodnot odrazivosti určit, o jakou látku se jedná a v jakém je stavu. Spektrometrie aplikovaná v kombinaci s bezpilotními prostředky nalézá v oblasti ekologie a ochrany přírody stále větší využití. Sledování stavu vegetace přináší porozumění současným procesům v kontextu probíhajících klimatických změn, které mají stěžejní vliv na zemědělskou a lesnickou produkci.

Během posledních třiceti let se zaplnilo jedno z dosud prázdných míst na archeologické mapě Evropy – oblast Českého Švýcarska, kde tak dávné osídlení nikdo neočekával. Více než dvacet let systematického výzkumu ukazuje, že tento skalnatý a zdánlivě pustý region byl atraktivní pouze pro určitý typ prehistorických populací, a to pro poslední lovecké a rybářské komunity staršího holocénu před 11–7,5 tisíci lety. A protože náš výzkum měl od počátku týmový a interdisciplinární charakter, mohli jsme lidské osídlení sledovat v kontextu měnící se krajiny, vegetace a fauny.

Nížinné mokřadní louky patří v rámci České republiky mezi jedny z nejohroženějších biotopů. Hlavní příčinou je především úpadek původních způsobů obhospodařování, cílené odvodňování, následné zarůstání náletem i šíření agresivních rostlinných druhů, které vytlačují ohrožené druhy rostlin a živočichů. Vhodná péče o luční mokřady proto spočívá především v udržování jejich otevřeného charakteru, které můžeme efektivně provádět s využitím pastvy a seče. Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, tato opatření mohou významně ovlivnit také drobné vodní plochy, v jejichž bezprostředním okolí je péče realizována. Záměrem tohoto článku je proto přiblížit čtenářům projekt „Managementová opatření a hodnocení jejich dopadu na biodiverzitu lučního mokřadu“ a představit pilotní výsledky hydrobiologického monitoringu vodních těles na lučním mokřadu u obce Krumvíř.

Modrásek černočárný (Pseudophilotes baton) (Bergsträsser, 1779) je atlanto-mediteránní, celoevropsky ustupující druh s rozšířením od Pyrenejského poloostrova do střední Evropy, kde má východní hranici areálu. Na jihu prostupuje celým Apeninským poloostrovem a našemu území nejbližší lokality jsou v Bavorsku a západním Rakousku. Na rozdíl od jednogenerační populace převládající pro jižní a patrně i jihozápadní Čechy má modrásek ve většině areálu zpravidla dvougenerační vývoj (květen – červen, srpen – září).

Užovka stromová, česky někdy zvaná Aeskulapova, je jeden z největších evropských hadů. V Česku jde o druh kriticky ohrožený dle zákona o ochraně přírody a krajiny a příslušných vyhlášek. Dle červeného seznamu (Chobot & Němec 2017) patří mezi druhy ohrožené (EN) a dle přílohy IV směrnice o stanovištích patří mezi druhy v zájmu společenství, které vyžadují přísnou ochranu. Evropský záchranný program pro tento druh (Edgar et Bird, 2006) doporučuje vytvoření národních záchranných programů pro všechny země s výskytem izolovaných populací. Proto i u nás vznikl celostátní záchranný program (Zavadil et al., 2008), který byl později doplněn (Větrovcová et al., 2010). Ten mj. předpokládá pravidelný monitoring ve všech oblastech výskytu a provádění podpůrných opatření jako budování suchých zídek, polopřirozených líhnišť atd.

Modrásek hořcový (Phengaris alcon) (obr. 1) patří bohužel do široké podmnožiny denních druhů motýlů, kteří u nás balancují na hranici přežití (Hejda et al., 2017). Přestože se jedná o velmi snadno zjistitelného motýla, naše poznatky o jeho současném rozšíření, počtu lokalit, velikosti populací nebo stavu biotopů jsou spíše kusé (Uřičář a Laštůfka 2013). 

V roce 2020 (Sedláček) proběhlo komplexní mapování druhu financované z prostředků Programu péče o krajinu, konkrétně jeho ekologické formy P. alcon f. alcon, která je vázaná svým vývojem na hořec hořepník (Gentiana pneumonanthe) (obr. 2) a jejíž výskyt je omezen na posledních několik lokalit v jihozápadních Čechách. Všude jinde v ČR již vyhynula.