Z historie ochrany přírody

Ochrana přírody 1/2021 — 26. 2. 2021 — Z historie ochrany přírody — Tištěná verze článku v pdf

Jan Knies

Autor: Petr Zajíček

Jan Knies se narodil 26. listopadu 1860 v Tasově u Velkého Meziříčí. Vystudoval reálné gymnázium v Telči a v roce 1876 nastoupil na učitelský ústav v Brně. Vzhledem k tomu, že jeho otec, řídící učitel, působil v mládí v Moravském krasu, hlavně ve Křtinách, mladý Knies od počátků svého působení v Brně začal lokality v krasové oblasti se zájmem navštěvovat. První jeho kroky vedly do známé jeskyně Výpustek (též Dračí díry), odkud vynášel kosti pleistocenních zvířat, převážně jeskynních medvědů. Ty pak určoval dle kompletní kostry tohoto živočicha vystavené v tehdejším Františkově muzeu v Brně (dnes Moravské zemské muzeum).  V této činnosti Kniese horlivě podporoval starý kustod Mauric Trapp, který mladému badateli poskytoval odbornou literaturu. Rozsáhlejší archeologický výzkum učinil Knies v Předsíni jeskyně Býčí skála v roce 1879, tedy deset let po slavném Wanklově nálezu z halštatského období. Vykopávky trvaly 12 dnů a během nich byly nalezeny pazourkové nástroje a valoun zdobený rytinami. 

 

Kabinetní fotografie Jana Kniese s podpisem. 
Soukromý archiv a reprofoto Petr Zajíček

Osmdesátá léta 19. století, rozsáhlé výzkumy v Pekárně a v dalších moravských lokalitách, počátky Kniesovy učitelské činnosti
Před ukončením studií na učitelském ústavu se rodina Kniese přestěhovala do Líšně. Badatel byl doslova očarován malebným údolím Říčky s množstvím jeskyní v jižní části Moravského krasu. Výzkumy Knies prováděl ale i v širším okolí Brna. Nalezl paleolitické sídliště v lokalitě u Kostelíčka nedaleko Líšně, v polích směrem k Bedřichovicím doklady neolitického osídlení, dále bádal v lokalitách u Velatic či v zaniklé osadě u Sokolnic. Za svůj největší nález z tohoto raného období považoval vykopávky v jeskyni Pekárně. Úspěchy na této významné archeologické lokalitě popisuje ve své publikaci „Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikaci“: „Nejdůležitější nález učinil jsem v jeskyni Pekárni u Mokré, kde záhy z jara 1880 jsem zjistil a 32 dnů prokopával největší tábořiště palaeolithického člověka z údobí magdalénského na Moravě, které v pozdějších letech se stalo tak proslulým.“ Jak však Knies dále popisuje, výzkum se neobešel bez problémů, ačkoliv mu asistovali další významní archeologové: „Nevesele však zakončen tento výzkum; nemaje povolení od brněnské kapitoly, jíž okolní lesy patřily, nenaleznuv zastání ani od Dr. Wankla, jemuž jsem svůj nález sdělil, byl jsem i s kolegou Čapkem z jeskyně za dramatických okolností lesním personálem v noci zahnán a vykopávek ujala se vídeňská Akad. věd.“ Inu i takové věci se děly a dějí dodnes. Podobné problémy měl např. objevitel Javoříčských jeskyní Vilém Švec o více než půlstoletí později.

Na jaře roku 1881 byl Knies jmenován provizorním podučitelem v Kunštátu. Tím byl jeho výzkum v jeskyních Moravského krasu dočasně přerušen. Ujal se však archeologických výzkumů v okolí Kunštátu, Lysic, Černé Hory a Voděrad. V křídových vrstvách, kde byly dobývány hlíny pro kunštátskou keramiku, nasbíral také velké množství vzorků se zkamenělinami druhohorních rostlin. Po následném krátkém profesním působení v ještě vzdálenější obci Rovečné se v roce 1886 vrací do Moravského krasu, když získal učitelské místo v Blansku. Knies začal se systematickým paleontologickým a archeologickým výzkumem jeskyní severní části Moravského krasu (Sloupské údolí, Pustý a Suchý žleb). Dle jeho slov nalezl, zvláště ve svazích hlubokých krasových kaňonů jeskyně, které nebyly do té doby uvedeny v literatuře. Postupně schraňoval nalezený osteologický a další materiál. Ve Sloupských jeskyních v chodbě u Řezaného kamene a v Kateřinské jeskyni odkryl kompletní kostry jeskynních medvědů a roku 1889 nalezl v nově objevené Šošůvské jeskyni mj. i zachovalou lebku jeskynního lva.

Přelom 19. a 20. století, Kniesův podíl na založení Musejního spolku, Vlastivěda moravská, další výzkumy v Moravském, Javoříčském a Mladečském krasu
Při opakovaných setkáních s přáteli v Brně, např. s redaktorem Hlasu Benjaminem Popelkou či s ředitelem knihtiskáren Františkem Slovákem, se Knies podílel na zrodu myšlenky založení Musejního spolku. V této komunitě se později podařilo realizovat postupné vydání významné kolekce knih „Vlastivěda moravská“. Sám Knies napsal několik dílů, ve kterých, jak píše, se nezapomnělo ani na kras. 

V polovině 90. let se Knies potýkal s problémy souvisejícími s jeho absencemi na bohoslužbách. Jako učitel měl povinnost účastnit se předepsaných kázání, avšak z důvodu svého bádání je často vynechával. Místní farář a poslanec zemského sněmu Dr. Fr. Srbecký na Kniese poštvával úřady a badatel byl nucen se obhajovat u soudu. Přesto byl Knies přeřazen do Doubravice n. Sv., bylo mu pozastaveno pětileté navýšení mzdy, tzv. kvinkvenálka. Ve výzkumech v Moravském krasu však Knies pokračoval a bádal např. v jeskyni Pod hradem (Blansekem). 

Jan Knies ve svém museu ve Sloupě. Soukromý archiv a reprofoto Petr Zajíček

V roce 1898 se Knies přestěhoval do obce Krasová (tehdy Rogendorf) a poté se šest let věnoval výzkumu sluje za mohutným jeskynním portálem v Balcarově skále. Kromě dokladů činnosti pravěkých lidí nalezl obrovské množství kostí pleistocenních živočichů, převážně drobných hlodavců. Knies pak prozkoumal několik dalších významných jeskyní v Suchém žlebu.    

Zajímavá byla Kniesova výprava do oblasti Mladečského a Javoříčského krasu. Na Velikonoce roku 1904 navštívil Mladečské jeskyně (tehdy tzv. Bočkovu díru) a nalezl např. téměř kompletní kostru mladého pleistocenního soba. Daleko zajímavější nález byl učiněn v nedaleké jeskyňce odkryté při těžbě vápence. Knies se spolu s dalšími archeology, J. Szombathym, K. J. Maškou a J. Smyčkou, podílel na popisu nalezeného materiálu. Byly odkryty zbytky kostry dospělého člověka, dále fragmenty kostí dítěte a zvířecí kosti.

V témže roce Knies podrobně prozkoumal významnou lokalitu Javoříčského krasu, tzv. Průchodnice. Nalezl zde pozůstatky osídlení v mladším paleolitu a množství kostí pleistocenních obratlovců, převážně drobných hlodavců.

Výřez unikátní mapy z článku „Punkva a její krasové přítoky“.
Soukromý archiv a reprofoto Petr Zajíček

Knies veškeré své nálezy schraňoval a jak dále sám píše: „Po usilovných těchto pracích byla celá budova školní v Rogendorfě zanesena kostmi a podobala se více kostnici jako školní budově. Dostalo se mi také málo lichotivé pochvaly od příchozího školdozorce, jenž z rána mne oslovil: ‚Pane učiteli, vy nevíte, s jakým odporem k vám chodím; kam pohlédnu, samá kost.“  Nejen tento popud vedl badatele zpřístupnit své nálezy veřejnosti. Zakoupil ve Sloupě pozemek a roku 1905 na něm nechal postavit budovu muzea Moravského krasu. Veškeré své exponáty za pomoci předsedy okresní školní rady Bedřicha Remeše pečlivě preparoval a určil. Dne 8. července 1906 bylo muzeum, jak sám píše, „za velikého návalu turistů i četných badatelů“ slavnostně otevřeno. Fungovalo až do roku 1924. 

Poslední badatelské období a Kniesovy cesty do zahraničí
Sbírky v muzeu Knies doplňoval v následujících letech z dalších výzkumů řady jeskyní Moravského krasu. Věnoval se např. 38 pracovních dnů portálu a navazující sluji v Kateřinské jeskyni, kde podobně jako o několik desetiletí dříve Jindřich Wanke nalezl ohořelé kosti zvířat, pozůstatky keramických nádob a ohniště. V roce 1908 se s rodinou přestěhoval do Sloupu a opakovaně kopal převážně v jeskyni Kůlna. Ještě před první světovou válkou vycestoval několikrát do zahraničí na studijní cesty (Německa, Belgie, Francie, Švýcarska, Chorvatska, Maďarska a Bosny a Hercegoviny). Při poslední cestě jej zastihla první světová válka, která v dalších letech poznamenala Kniesovo zdraví. Byl dokonce vyšetřován vojenským soudem. Ve dvacátých letech předal muzeum ve Sloupě Moravskému zemskému muzeu v Brně a ujal se sbírek Mašky a Kříže, které uspořádal. Stačil se ještě neaktivně účastnit Absolonových archeologických výzkumů v Dolních Věstonicích. Poté se věnoval už jen publikační činnosti.

K nejvýznamnějším publikacím Jana Kniese, kromě již zmíněné Vlastivědy moravské, patří např. obsáhlý článek „Punkva a její krasové přítoky“ z roku 1909, který obsahuje podrobnou mapu předpokládaných podzemních krasových toků v Moravském krasu vykreslenou dle povrchových krasových jevů; dále monografie „Průvodce Moravským krasem“ z roku 1912 či článek publikovaný v Niederlově sborníku v roce 1925 – „Přehled moravského palaeolithu“. Knies se v roce 1899 oženil s Antonii Horákovou, s níž měl dvě děti, Miloslavu a Jana. Zemřel 5. března 1937 v Brně – Starém Lískovci.

Použitá a citovaná literatura:
Knies, J. (1902): Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy. Díl I místopisu, Brněnský kraj. Čís. 4, Blanský okres. Brno
Knies, J. (1905): Nový nález diluviálního člověka u Mladče na Moravě. – Věstník Klubu přírodovědeckého v Prostějově. Prostějov
Knies, J. (1905): Stopy diluviálního člověka a fossilní zvířena jeskyň Ludmírovských. - Zvláštní otisk z Časopisu moravského musea zemského, roč. V. Brno
Knies, J. (1909): Punkva a její krasové přítoky. Sborník české společnosti zeměvědné v Praze. Praha
Knies, J. (1912): Průvodce moravským Krasem. Sloup
Knies, J. (1929): Jan Knies, jeho životní dílo a seznam publikací. Kroměříž