Pavel Hubený

„Nepořádek v lese! Kdo to kdy viděl, nechat tolik dřeva zbůhdarma a bez užitku shnít!“ Takové a podobné věty slýcháme na Šumavě už přes třicet let. Naštěstí stále méně často. Určitě si každý, kdo navštíví Šumavu, všimne nápadného množství mrtvého dřeva v lesích, stromořadích, na mezích či opuštěných loukách. Odumřelé dřevo vyrábí primárně příroda, v našich chráněných územích jej ale zcela záměrně produkují i ochránci přírody. Na kusy nařezané, případně odkorněné dřevo zářící v zeleni borůvčí nemusí působit právě ochranářsky, přesto je dobré si říci, proč je i takové dříví lepší než žádné.

Zdá se to neskutečné! Tak dlouhá doba působení ochrany přírody! A na tak velkém území! A přitom tak úspěšná: vždyť na většině původní rozlohy CHKO Šumava vznikl národní park a na zbývajícím území několik desítek nových rezervací! Společně s Národním parkem Bavorský les dnes Šumava představuje 
obrovský komplex lesů s vysokou úrovní ochrany: na 47 000 ha se už netěží dřevo, na více jak 30 000 ha se neloví. Příroda tu buduje svůj chrám.

Národní park Šumava má s Národním parkem Bavorský les společnou hranici o délce asi 47 km. Společně pak oba národní parky pokrývají největší část souvislé přírodní krajiny centrální Šumavy a Bavorského lesa. Národní park Bavorský les je starší. Byl vyhlášen v roce 1970 mezi Roklanem a Luzným, postupně se ale jeho rozloha zvětšila, takže dnes sahá až k Bayerisch Eisensteinu. A letos se zřejmě ještě rozšíří východním směrem.

S Franzem Leiblem, současným ředitelem Národního parku Bavorský les, vám dnes Pavel Hubený, jeho protějšek z Národního parku Šumava, toto nádherné území představí.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.

Třicet let existence Národního parku Šumava přineslo mnoho nových, či staronových poznání. Díky přírodním disturbancím. Gradace kůrovce kulminovaly v letech 1996–1997 a 2009–2010, přičemž v roce 1997 a 2011 došlo k hromadnému hynutí smrků. 

Ale kůrovec zde své stopy, i když v menší míře, zanechával stále, stejně jako řada orkánů. Výsledkem je, že čtvrtinu  bezzásahového území národního parku (k roku 2019 cca 18 000 ha) tvořily porosty s odumřelými stromy. Na bezlesí a rašeliniště připadlo zhruba 22 % a zbývajících 53 % na různě staré porosty s převahou smrku. Svět rozlehlých smrkových chrámů s vysokým sloupovím kmenů se na části území rychle změnil.

Před třemi desítkami let vznikly dva zdánlivě geograficky nesourodé světy. Až časem se ukázalo, že mají mnoho společného. Oba parky totiž zachycují ekosystémy na výškovém gradientu typickém pro celou republiku. Podyjí začíná v nadmořské výšce 220 m a dosahuje na 536 m, nejnižší poloha Národního parku Šumava leží ve výšce 560 m a stoupá až do 1378 m. V chladných roklinách v údolí Dyje žijí organismy, které obývají i vrcholy Šumavy. Třeba střevlík zlatolesklý nebo čáp černý. I v sutích Podyjí najdeme malé přirozené smrčiny a na stráních bučiny tak podobné těm na šumavské Smrčině.

Věřím, že ke skutečnému, mezinárodně uznáva-nému národnímu parku. Ale je to cesta trnitá, pomalá a opatrná…
Dosavadní zrání národního parku můžeme snadno připodobnit k životu člověka. Zrození bylo plné nadšení a velkých plánů, které rozvíjeli otcové, matky, strýcové a tety, babičky a dědečkové – a co člověk, to jiný plán. Ale všichni se shodli, že do vínku života dítěte je třeba dát to nejlepší.

Před dvěma stoletími to byla země plná pralesů. Rostly na obrovských souvislých plochách. Některé nedotčené, jiné už pozměněné občasnou pastvou dobytka, smolařením či pálením dřevěného uhlí. Během 19. století byly pralesy téměř vymazány z map. Systematické a efektivní lesnické hospodaření se podle dobových záznamů rovnalo bezohledným těžbám. Snahy o snížení ročních těžeb plánované tehdejšími lesnickými experty nebyly vyslyšeny. Zdálo by se, že v té době pralesy zcela zmizely…

Národní park Šumava vznikl na území dříve vyhlášené chráněné krajinné oblasti v porevoluční euforii. Naplnil se tak sen mnoha ochránců a milovníků přírody, sen, který se ještě 3 roky před jeho vyhlášením zdál zcela nesplnitelným…

Lesy Modravských slatí byly na ploše cca 1 300 ha ponechány v první polovině 90. let samovolnému vývoji. Na počátku gradace lýkožrouta smrkového. Byl to na Šumavě první krok k vytvoření velkého bezzásahového území. Po dvou desetiletích od tohoto rozhodnutí vypadají zdejší lesy jinak – území, které bývalo předmětem velkých sporů, diskuzí i rozhořčení, přestává budit negativní vášně. Už je zřejmé, že tu opět poroste les. Les s přidanou hodnotou divočiny.