Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2020 — 25. 6. 2020 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Ochrana motýlů v době klimatické

Autor: Václav John, Jiří Beneš, David Číp, Miloš Andres, Martin Konvička

Některé expanze jsou zcela čerstvé, například modrásek jetelový (Polyommatus bellargus) se vrací do východních a středních Čech z Moravy až v posledních pěti letech a hnědásek květelový (Melitaea didyma) od roku 2017 osídluje své historické jihomoravské lokality. Některé druhy obsazují nová území, např. modrásek tolicový (Cupido decoloratus) pronikl na sever Moravy. Jiné jsou zcela nové pro ČR: žluťásek tolicový (Colias erate) již od 90. let a cípatec jižní (Libythea celtis) od roku 2019. Lze napočítat na 20 druhů denních motýlů s recentní expanzí. Mezi motýly nočními je expanzí samozřejmě víc, snad nejnápadnější jsou přílety známých tažných lišajů smrtihlava (Acherontia atropos) a oleandrového (Daphnis nerii), jichž je v poslední dekádě více než za předchozí půlstoletí.

Dobrovolníci při asanační péči o stanoviště okáče skalního na vrchu Raná. Foto David Číp

Na druhové bohatství má oteplování paradoxně pozitivní dopad. Protože množství druhů roste od severu k jihu, napočteme více druhů, jimž oteplení prospívá, než těch, které vytlačuje k severu či do hor. Oteplení ale nevyřeší stále palčivější problém s vymíráním hmyzu (srov. Čížek et al., Živa 5/2019, 247–250). V minulosti postihly největší úbytky druhy otevřených lesů, parkové krajiny a nejrůznějších typů bezlesí – tedy stanovišť typických pro „starou“ kulturní krajinu, kterou jsme zničili zprůmyslněním hospodaření v posledních cca 150 letech. Dnes se k nám šíří hlavně druhy, které v jižnějších krajích vystupují jako generalisté. Náročnější druhy závislé na pracné péči o jejich (často územně chráněná) stanoviště se nešíří u nás ani v okolních státech. Vedle toho klesá početnost i donedávna hojných druhů.

Detail vrcholových partií vrchu Raná po asanačním managementu. Foto David Číp

Severojižní a výškové posuny areálů motýlů patřily k prvním důkazům vlivu změn klimatu na výskyt organismů (Parmesan et al., Nature 399, 579–583). Ze západní Evropy pocházejí i poznatky o mechanismech těchto změn. Soumračník čárkovaný (Hesperia comma) byl ve Velké Británii do 90. let velmi vzácný. Pak nastala expanze k severu. Ukázalo se, že larvální vývoj v současnosti probíhá v jiných podmínkách než před několika málo dekádami. Dříve se motýl vyvíjel na jižně či západně orientovaných krátkostébelných trávnících. Dnes preferuje trávníky vyšší, orientované k severu či východu. Housenky požadují stále stejné mikroklima, to se však v horkých letech nachází jinde (Davies et al., J. Anim. Ecol. 75, 247–256). Podobné změny zjistili O`Connor et al. (Oecologia, 174, 1463–1472) u modráska jetelového (Polyommatus bellargus). Dříve žil jen na nejvyprahlejších vápencových drolinách, dnes osídlil širší spektrum bezlesých trávníků. Pokud by se klima měnilo ve stanovištně pestré krajině, pro hmyz by to nebyl problém. V unifikované středoevropské krajině to problém je. 

Venkovní zařízení pro chov ohrožených okáčů, včetně okáče skalního. Foto David Číp

Stepní stanoviště 
Okáč skalní (Chazara briseis) byl do poloviny 20. století běžným druhem teplejších oblastí. Dnes přežívá na hrstce vulkanických kopců v Českém středohoří a patří k našim nejohroženějším motýlům. Před rokem 2015 stála lounská populace nad propastí. Z deseti čedičových kup pozitivně osídlených roku 2007 (Kadlec et al., Animal Conservation 13, 172–183) se výskyt smrskl na jedinou. Projekty LIFE+ a regionální akční plán zajistily, krom obnovy pastvy a záchranného chovu pro transfer jedinců do zaniklých lokalit, i „zahradnickou“ péči o stanoviště – hrabání stařiny v krátkostébelných kostřavových trávnících, využívaných pro larvální vývoj. Situace se začala zlepšovat, zasáhly do ní ale teplotní extrémy a sucha posledních let. Z vrcholových partií vrchu Raná, kde se po předchozí dekádu vyvíjelo jádro populace, se zcela ztratily zdroje nektaru, nepostradatelné pro kladoucí samičky. Okáči se přesunuli do přece jen vlhčích a květnatějších partií při úpatích kopců. Kdyby nedošlo k pracné obnově kostřavových trávníků mimo vrcholové partie Rané a Oblíku, mohlo být sucho v letech 2018–2019 posledním hřebíčkem do okáčovy rakve.

Modrásek ligrusový (Polyommatus damon). Foto Václav John

Modrásek ligrusový (Polyommatus damon) vymírá všude ve střední Evropě, ztratili jej v Polsku, na Slovensku i v Maďarsku, s výjimkou Alp vymírá v Rakousku a Německu. Jeho živnou rostlinou jsou vičence (Onobrychis spp.) – pozdně rozkvétající bobovité byliny. Motýl vyžaduje zarostlejší stepní trávníky, nesnese intenzívní výpas ovcemi. U nás si do roku 2005 obstojně vedl na Hustopečsku, kde obýval zarůstající stepi v blízkosti obce Kurdějov. Lokalita se dočkala „evropské“ ochrany (EVL) zaměřené na hadinec červený (Echium russicum) – bylinu nejranějších sukcesních stanovišť. Velkorysé vymezení hranic EVL, daleko přesahující výskyt hadince, bylo mj. motivováno snahou pokrýt výskyt modráska ligrusového. Žel, péče o lokalitu se potácela ode zdi ke zdi, nevhodnou pastvu ovcemi střídalo zarůstání. Po zániku této nejperspektivnější populace zůstal motýl omezen na tři malé populace, jednu na Kyjovsku, dvě až v dalekém v Lounském středohoří. Motýl je pravidelně monitorován, experimentovalo se s posílením porostů jeho živné rostliny. Nic z toho nepomáhá, protože v horkých letech vičence na všech lokalitách zasychají a v roce 2019 přežívala jen hrstka dospělců v Českém středohoří, která naštěstí zvládla oklást živné rostliny.

Národní přírodní památka Na Adamcích. Foto Jiří Beneš

Sucho poškozuje i další modrásky vázané larválním vývojem na květy bobovitých. Týká se to nejen vzácného modráska komonicového (Polyommatus dorylas, v celé ČR dvě známé populace, vývoj v květenstvích úročníku bolhoje, Anthyllis vulneraria), ale i mnohem rozšířenějšího modráska vikvicového (Polyommatus coridon, vývoj v květenstvích čičorky pestré, Securigera varia). Motýli s těžištěm výskytu v jižnější Evropě, kteří by z vedra a sucha měli profitovat, se nám vypařují před očima. Neděje se tak ale všude. Pokles početnosti modráska vikvicového se vyhnul vyšším polohám (např. Sušicko-horažďovické vápence) a lokalitám udržovaným časně jarní (např. Týnčanský kras) nebo celoroční volnou (rezervace velkých kopytníků Milovice) pastvou. Jarní pastva, či mozaiková jarní seč, na rozdíl od letní seče či výpasu umožní rychlou regeneraci bylinného patra. Při její absenci se na stepích vyvine vyšší porost, který v létě zcela zaschne a neposkytne modráskům nektar ani substrát pro larvální vývoj. 

Volná pastva smíšeného stáda koní a turů v Milovicích, jižní pastvina. Foto David Číp

Stanoviště lesní
Nečekaný vývoj nastal u dvou druhů, nejmedializovanějšího a nejméně prozkoumaného. Hnědásek osikový (Euphydryas maturna), který v nedávné době vyvolal mnoho svárů mezi ochranáři (Čížek a Konvička, Živa 6/2009, 271–273; Krása a Pavlíčko, Ochrana přírody 1/2014, 6–9), zažíval v Dománovickém lese na Kolínsku, své poslední lokalitě, v letech 2017 a 2018 populační boom. Umožnilo to vzít několik jedinců do kontrolovaného chovu a jejich potomky v roce 2018 přenést do NPR Libický luh. Tam motýl kdysi dávno vyhynul vinou zastínění, dnes už jsou k dispozici vyhovující světliny. Následujícího roku nastal šok. Důkladně monitorovaná populace v Dománovickém lese se propadla na méně než desetinu stavu z předchozího roku. K propadům populací hnědásků běžně dochází a lze jen spekulovat, proč byl propad roku 2019 tak hluboký. Vysoké populační hustoty a extrémní vedra mohly zvýšit míru napadení parazitoidy. Dospělci se roku 2018 vylíhli o 2–3 kalendářní týdny dříve než v běžných letech. V chovech pak nastal ojedinělý úkaz, že třetina housenek dorostla již v létě do posledního instaru (normálně se tak děje zjara příštího roku), zakuklily se a daly vznik zářijové generaci dospělců. Byť stav v přírodě na podzim nikdo neověřil, je taková podzimní generace ztracená pro další reprodukci, protože motýli nenajdou dost nektaru ani substrátů ke kladení. Naštěstí se repatriovaná populace v Libickém luhu úspěšně uchytila. Opozdit se transfer o jediný rok, nemusel by se podařit nikdy.

Hnědásek osikový (Euphydryas maturna). Foto Václav John

Okáč bělopásný (Hipparchia alcyone), před 30 lety vcelku rozšířený v teplých okrscích Povltaví a Předšumaví, přežívá na hrstce lokalit v okolí Orlické a Slapské přehrady. Posledními stanovišti byly nezapojené listnaté porosty na strmých svazích, případně jiné typy lesních světlin a lemů. Kvalitně připravený podpůrný program (více: https://motyli.csopvlasim.cz) sestává z prořeďování k jihu či západu orientovaných lesních porostů, které motýl v minulých letech preferoval. Ovšem i jemu rok 2019 přinesl krach – vzdor intenzívnímu pátrání byli zaznamenáni pouze dva jedinci, každý na jiné lokalitě. Oblast výskytu je členitá a špatně přístupná, motýli mohli být hůře zjistitelní (snížená aktivita či přesun do korun za velkých veder). Vnucuje se otázka, zda světliny na výslunných svazích, vhodné pro druh v minulosti, vyhovují i za současných extrémních veder. Možná bude do budoucna potřeba rozšířit tvorbu světlin i na svahy s chladnější expozicí, a tím umožnit motýlům, aby si adaptivně vybírali podle podmínek toho kterého roku. 

Okáč bělopásný (Hipparchia alcyone). Foto Václav John

Podobně bychom mohli pokračovat dlouho. Z Povltaví se ztrácí okáč kluběnkový (Erebia aethiops), který je ale nově zjišťován výše proti proudu, v předhůří Šumavy. Naopak kriticky ohrožený okáč metlicový (Hipparchia semele) se v roce 2019 vyskytoval na většině zbylých lokalit ve vyšších početnostech. Jde o druh písčin, skal a podobných stanovišť, který je na teplotní extrémy velmi dobře adaptovaný, jeho dospělci zvládají kritické období díky estivaci. 

Nejen horko a sucho působí na motýly decimačně. Negativní dopady musel mít roku 2019 i extrémně studený a deštivý květen, který následoval po časném startu vegetační sezony. Hmyz se probudil k životu, načež mu nastalo několik týdnů strádání. Kdybychom si měli zaprorokovat, bude srovnatelně zhoubná i letošní zima bez hlubokých mrazů a sněhové pokrývky (dochází k opakovaným přerušením hibernace, což je bioenergeticky velmi náročné). Jde o drastické změny, jejichž další průběh a směřování neumíme předpovídat. 

Klimatická změna jako příležitost
Snahy udržet zbytkové populace skrze „zahradnicky“ prováděnou péči o jejich poslední stanoviště jsou dlouhodobě odsouzeny k debaklu. Vše, co jsme se pracně naučili o časování seče, dávkování a načasování pastvy atd., rychle zastarává. Nevíme-li, jak o stanoviště pečovat, je jedinou radou péče co nejrůznorodější. Narážíme ale na to, že nejcennější druhy přežívají na miniaturních lokalitách. Pro bezlesí je dále typické, že chráněná území zhusta zahrnují jediný biotop. NPP Na Adamcích, poslední moravská lokalita modráska ligrusového, je patnáctihektarový stepní trávník. Ten donedávna modráskovi i dalším xerofilním druhům poskytoval optimální podmínky. Už jim je neposkytuje. V pestré a různorodé krajině minulosti by se modrásek pravděpodobně přesunul o kousek dál. Dnes nemá kam. 

Nesmíme se ale vzdávat. Druhy, jejichž dnešní reakce na teplejší klima nás znepokojují, přežily v našich krajích několik teplých období holocénu. Na evropské úrovni pak přežily mnohem výraznější klimatické oscilace čtvrtohorní. Zhoršily-li se jim někde podmínky, vznikly vhodné podmínky jinde. V éře rychlých změn klimatu musíme prosadit ochranářské přístupy, které motýlům a dalším bezobratlým umožní nacházet klimaticky vhodná stanoviště. Od doporučení, formulovaných před dekádou (Konvička et al., 2010, Ochrana denních motýlů v České republice – Analýza stavu a dlouhodobá strategie, expertní stanovisko pro MŽP), se tak současná neliší věcným obsahem, ale naléhavostí.

1. Rozšiřme péči o stanoviště na co největší plochy 
Všechny výše uvedené příklady ukazují, že o lokality ohrožených druhů nelze jako dosud pečovat minimalisticky či „bodově“ – soustředěním na plochy či plošky, kde se cílový druh vyskytoval, rozmnožoval či vyvíjel v několika posledních sezonách. Je třeba postupovat velkoryseji. To neznamená, že odstoupíme od zásad mozaikovitosti a různorodosti. Znamená to však, že budeme síct (pást, vyřezávat křoviny, pařezit… – nebo naopak ponechávat plochy bez managementu) na svazích s různou expozicí, na vrcholcích i úpatích kopců, v bezprostředním i širším okolí stávajícího výskytu. Někdy bude vhodné rozšířit stávající chráněná území o přilehlá, méně kvalitní stanoviště, kde bude na místě zahájit různorodý ochranářský management. Neznamená to, že malá a izolovaná chráněná území ztratí význam. Naléhavě však potřebujeme i území velká nebo husté sítě území menších. 

2. Vedle chráněných stanovišť vnášejme do krajiny nová
Tuzemská síť maloplošných chráněných území je v kritických oblastech typu jihovýchodní Moravy či Polabské nížiny natolik ucelená, že ji není kam rozšiřovat – co není chráněno, je „odhmyzeno“. Jinde, zejména v podhůří, jsou chráněny alespoň ty nejcennější lokality. Přesto stávající rozsah chráněných území neposkytuje dost místa pro dostatečně různorodou péči, bez níž jejich druhové bohatství neuchováme. Proto je třeba síť chráněných území doplnit – ne nutně formou ochrany legislativní, nutně však formou ochrany faktické. Možnosti se nabízejí na plochách opuštěných jinými aktivitami i na zemědělské půdě, na privátních a obecních pozemcích, v iniciativách typu Živá zahrada a Pestrá krajina, v biologizaci péče o liniové dopravní stavby. Všechna tato opatření zvýší i v intenzívně využívané krajině denzitu potenciálních biotopových plošek „a nášlapných kamenů“, nutných pro udržení metapopulační dynamiky citlivějších druhů. 

3. Při ochranářské péči pracujme s přírodou
Případy okáče skalního a stepních modrásků poukázaly na význam celoroční volné nebo časně jarní pastvy – což je stav přírodě mnohem bližší než seč nebo než letní oplůtková pastva. V preindustriální zemědělské krajině by lokality typu obecních drah byly domácími zvířaty využívány kontinuálně a spíše zjara (když ve stodolách dochází píce) než v plném létě. V krajině předzemědělské by býložraví kopytníci střídali časně jarní pobyt na výslunných stráních s letním pobytem na vlhčích stanovištích nebo ve vyšších polohách. Případy lesních motýlů ukazují na význam narušení, světlin a řídkolesí všeho druhu, a to nejen na stávajících lokalitách ohrožených hmyzích vzácností. Jejich trvalou přítomnost zajistí – vedle návratu k pozapomenutým hospodářským metodám typu pařezení a vedle lokální rehabilitace lesní pastvy – i prodloužení lhůt k zalesnění a větší prostor pro spontánní sukcesi dřevin (v lesnické hantýrce „přirozenou obnovu“). Hynutí lesních plantáží otevírá netušený prostor. Vnímejme je ne jako tragédii, ale jako příležitost. 

4. Mějme na zřeteli referenční stav
Byť je to málokdy otevřeně artikulováno, vztahovala se dosavadní středoevropská ochrana přírody – snad s výjimkou odlehlých horských oblastí – k domněle bukolickému stavu před nástupem zemědělské (a lesnické) intenzifikace. Naše představy o vzhledu a dynamice vegetace pocházejí z 19. století, kdy taková krajina začínala mizet. Zapomněli jsme, že postbarokní krajina a její biota vznikly tisíciletou transformací krajiny raně holocénní a že jak preindustriální období, tak raný holocén byly ovlivňovány přítomností velkých zvířat – koní, turů a zubrů. Sebelepší aktivní péče neumí velká zvířata plnohodnotně nahradit. Volná pastva ve středočeských Milovicích ukazuje, že celoroční pobyt velkých spásačů podpoří motýly (a další hmyz) způsobem, jakého jinak nelze dosáhnout. Ne náhodou byl Dalibor Dostál, duše milovického projektu, v roce 2019 oceněn cenou Josefa Vavrouška. Právě pastevní krajina – pestrá a dynamická „savana“ spíše než uniformní kultury – by se měla stát referenčním stavem pro krajinářské a ochranářské aktivity. Platí to i tam, kde se bez zvířat musíme obejít a nahrazujeme je technickými prostředky.

5. Pracujme na úrovni krajinných celků
Udržení a návrat diverzity do krajiny musí s krajinou, její historií, funkcí a potenciálem, skutečně pracovat. Připravujme ochranářská opatření komplexně, na úrovni celků, jako jsou pohoří, povodí, říční údolí či velkoplošná chráněná území (NP, CHKO, přírodní parky). Skvělým novým nástrojem se stávají Regionální akční plány (RAP), připravené Agenturou ochrany přírody ČR k řešení komplexní ochrany druhů a populací, pro které je národní měřítko zbytečně rozsáhlé a naopak měřítko jednotlivých lokalit příliš malé. 

6. Asistované kolonizace: Dejme prostor translokacím 
Zmizí-li nějaký druh z klimatických příčin, neznamená to, že pro něj nevzniklo vhodné klima někde jinde: jednou na protilehlém svahu říčního kaňonu, jindy výše v horách či dále na severu. Stav dnešní krajiny a ohrožených populací žel brání kolonizacím nových stanovišť i tehdy, když mimo současný výskyt vzniknou. Autoři tohoto příspěvku léta varovali před divokými reintrodukcemi hmyzu, transfery mimo historický areál pak zcela odmítali. Klima a stanoviště se ale mění tak rychle, že translokace získávají čím dál větší význam pro udržení přírodního dědictví naší země (Sedláček a Kadlec, Živa 6/2019, 306–308). Je nejvyšší čas navýšit kapacitu záchranných chovů, podpořit genetický screening středoevropské bioty, učinit z reintrodukcí a transferů efektivní nástroj ochrany biodiverzity. Reintrodukce či translokace samozřejmě nesmějí probíhat „nadivoko“. Cílem by nemělo být nedomyšlené „obohacování“ přírody, ale přežití našich nejohroženějších druhů. 

Chceme-li zachránit motýly při rychlých změnách klimatu, potřebujeme více a větší chráněná území (nebo území, k nimž se jako k chráněným budeme chovat), různorodější a velkorysejší management napodobující pravěkou pastevní krajinu a usilovnější práci na zachování populací, včetně reintrodukcí a transferů do vhodných, leč neobsazených lokalit. To vše může ochranu hmyzu prodražit – jenže v situaci, kdy změna klimatu zasáhla intenzifikací silně zasaženou krajinu, nám nic jiného nezbývá. Čím dál výrazněji se ukazuje, že k biologicky i ekonomicky nejefektivnějším přístupům patří refaunace stanovišť velkými býložravci. Když Donlan et al. (The American Naturalist, 168, 1–22) označili refaunační plány za „optimistickou agendu pro 21. století“, měli na mysli to, že obnova funkčně kompletních ekosystémů může vrátit ekosystémům jejich dynamiku a druhům jejich evoluční potenciál. Což jsou aspekty, které se při rychlé změně klimatických podmínek dostávají do popředí.

Projekt byl podpořen grantem TAČR (SS01010526) a z programu AVČR Strategie AV21, Záchrana a obnova krajiny.