Václav John

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Nejvýraznějším příkladem je šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa), která během 90. let obsadila od jihu celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd, přes Svitavsko pronikla do Čech a dnes ji najdeme nejen ve středočeských nížinách, ale i v Podkrkonoší či na Českomoravské vysočině. Za expandující motýly zmíníme ohniváčka  černočárného (Lycaena dispar), který se šíří rychlostí i směrem podobným kudlance; okáče voňavkového (Brintesia circe) nebo otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).

Záchranné programy se primárně zaměřují na ochranu druhu v místě přirozeného výskytu (ochrana in situ). Z různých důvodů to často nestačí a přechází se k ochraně ex situ, tj. mimo místo přirozeného výskytu. V mezinárodním měřítku jsou příkladem zoologické zahrady, které realizují záchranné chovy ohrožených živočichů. Tento článek ukazuje, že ex situ ochrana není využívána jen pro záchranu dobře známých druhů, jako jsou třeba koně Převalského, nosorožci nebo levharti mandžuští, ale že je tento přístup s úspěchem realizován i v záchranných programech zajišťovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

V Ruské federaci zůstává nejpřísnější kategorií chráněného území tzv. zapovědnik, který zahrnuje mimořádně cenná a rozlehlá území se zachovalou přírodou (většinou kategorie IUCN Ia). Srovnání s nám známou kategorií národní park není zcela přesné, protože národní parky existují v Rusku také, ale režim ochrany je zde oproti zapovědnikům či zakaznikům volnější. Jeden z nejvíce studovaných zapovědniků v Rusku leží v pohoří Sichote-Alin v Přímořském kraji na ruském Dálném východě. Jmenuje se Lazovskij zapovědnik a jeho historie sahá do roku 1935. Vlastně ještě dál: při příjezdu prvních ruských osadníků byla oblast chráněna před vykácením z důvodu ochrany lovné zvěře, a tak se v něm mohla zachovat poměrně nedotčená příroda ussurijské tajgy.

Z třinácti evropských druhů sov hnízdí na území České republiky deset druhů (z toho dva nepravidelně). Ti, kdo chtějí vidět ve volné přírodě některý ze zbylých tří druhů, musejí obvykle počítat s delším výletem na sever, případně východ Evropy. To ale v letošní zimě neplatilo, protože jedním z nejvýraznějších ornitologických fenoménů zimy 2013/2014 
byla invaze a výskyt obou druhů „sovic“ v prostoru střední a západní Evropy – 
tedy sovice krahujové(Surnia ulula) i sovice sněžní (Bubo scandiacus).