Péče o přírodu a krajinu

Ochrana přírody 3/2020 — 26. 6. 2020 — Péče o přírodu a krajinu — Tištěná verze článku v pdf

Lesní šero versus světlomilná fauna

Autor: Mladen Kaděra

Solitéry dubu letního na nivních loukách jsou jak za svého života, tak i po
smrti významnými hostiteli fauny s vazbou na stromy tohoto charakteru.
Zejména mnohem bohatší a pestřejší palety hmyzu, než kdyby rostly v zastínění.
Foto Jiří Klváček

Tmavý les coby nepřátelská zóna
Jen málokdo nepocítil zvláštní tíseň při chůzi pod klenbou vzrostlé smrkové monokultury. V neustálém přítmí, nikde ani se stopami podrostu, všude jen souvislý koberec opadaného jehličí s odumřelými kousky větviček. Přitom každý vstupuje do takového lesa dobrovolně a s vědomím, že zanedlouho to ponuré prostředí „k nežití“ opustí. A jak jsou v něm na tom zvířata, kde by to měl být jejich domov? Většinou nijak, poněvadž ta, co tu dokážou žít (vyjma zvířeny hrabanky a půdy), bychom spočítali takřka na prstech. Podobně je tomu i pod korunami hustých porostů listnáčů, někdy s nesouvislým podrostem mála stínomilných bylin. Leckdo řekne, že se s tím bohužel nedá nic dělat. Klíčovým zájmem lesníků je totiž využít každý volný kousek lesní půdy a dosáhnout co největšího výnosu dobře prodejného dřeva. A k tomu ještě vytvořit podmínky pro zdárný chov lovné zvěře. Veškeré jiné požadavky na lesní porosty, tj. na jejich mimoprodukční funkci (udržet přírodní rovnováhu krajiny, chránit biodiverzitu aj.), jak to ukládá také zákon o ochraně přírody a krajiny, se řadě lesníků nelíbí, protože jen málo z toho je pro lesní hospodářství ekonomicky přínosné. Pustit se u nás šířeji do zakládání, někde však jen do rekonstrukce středních lesů – zatím se to lokálně znovu zkouší –, jež by umožnily zdárný život všem živočichům takřka bez výjimky, by zcela jistě byla ta nejrozumnější cesta. Přesto nebude schůdná, jestliže lesníci vidí celou problematiku jinak, mají-li obavu z nevýnosnosti takových lesů, zbytečně vynaložených nákladů, odborné i pěstební náročnosti (hlavně na ruční práce) atd. Ač leckde v blízkém zahraničí mají s těmito lesy dobré zkušenosti. V některých rozlohou menších místech našeho lesnatého území, v němž se vyskytují velmi vzácní živočichové, se však beze změny tvaru porostů neobejdeme, chceme-li v Česku i do budoucna zachovat co nejvíce těch zvlášť faunisticky pozoruhodných. 

Krasec dubový (Eurythyrea quercus), 14–26 mm, vyskytující se v Česku
jen na několika lokalitách, patří k nejvzácnějším broukům Evropy.
Stenoekní saproxylofág se specifickými nároky na kvalitu stanoviště
se v jihomoravském luhu potravně váže ke starým, většinou solitérním
dubům letním. Proto s jeho osídlováním dosud „neoprýskaných“
výstavků mladších dubů v obnovovaných porostech lze počítat až
po delší řadě let, pokud ovšem mezitím v celém luhu nevymizí. 
Foto Petr Mückstein

Rychlá dílčí náprava může situaci zlepšit 
Nyní je zde proto třeba zvolit náhradní řešení, i když bohužel jen s dočasným účinkem. Půjde o světelné uvolnění některých velmi starých stromů – už za hranicí mýtného věku – v hustých porostech, což by umožnilo osídlit je mnoha světlomilným, často stenoekním živočichům, stejně tak i jiným na světlo náročným (zde nejspíše světlinovým) a se stanovišti v jejich bezprostředním okolí. Takovému „kříšení“ lze však předcházet ponecháváním určitého počtu výstavků na mýcených plochách, jak o tom pojednali v Ochraně přírody například Horal a Riedl (2009). Jen rychlým prosvětlením porostu, vyproštěním některých stromů ze sevření zhoubného šera, lze možná ještě zachránit například skvostného, u nás kriticky ohroženého krasce dubového (Eurythyrea quercus, uveden v prováděcí vyhlášce MŽP ČR č. 395/1992 Sb. k zákonu č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny), jehož stará stanoviště v solitérních dubových obrech na nivních loukách jihomoravského luhu už téměř dosloužila jednak po vyčerpání vhodných míst na kmenech a tlustých větvích k vývoji larev – zde jeho jediný pravidelný biotop! –, jednak rychlým odumíráním těchto stromů po řadě let trvajícím snížení hladiny spodní vody. O dnešní tíživé situaci pro tohoto brouka v jihomoravském luhu jsem už psal nejen v Ochraně přírody (2013, 2017), ale včetně jeho zvláštních životních nároků a zvyků i jinde (viz seznam použité literatury na webu). Připravit zde pro něj pomocí oslunění dosud zastíněných dubových velikánů nová stanoviště je jedinou možností, jak jeho výskyt v přírodně unikátní „Moravské Amazonii“ ještě o nějakou dobu (?) prodloužit. Jeho nároky na kvalitu biotopu mu totiž neumožňují obejít značný rozdíl mezi požadovaným habitem starých stromů s dosavadním obvyklým charakterem potravy a výstavky pro něj zatím neatraktivních mladších zdravých dubů. Zda později ještě dokáže už dnes výrazně oslabená metapopulace brouka na nové niky výstavků přesídlit, se ukáže až v budoucnu. Proto se oslunění vhodných obřích dubů nelze vyhnout. 

Padlá torza stromů, jež rostly na okraji porostu s jinou orientací než přímo k jihu,
slunce na kost nevysuší, a tak se (zčásti pokryté mechem) stávají vítaným
biotopem fauny mrtvého dřeva. Foto Jiří Klváček

Vybírat k oslunění vhodné stromy je třeba s rozmyslem 
Jako památka na bývalý pastevní les roste v jihomoravském luhu dodnes mnoho statných jedinců dubu letního (Quercus robur), porůznu také jilmu vazu (Ulmus laevis) a habru obecného (Carpinus betulus), jež k sobě vážou druhy jinde v Česku neobyčejně vzácné či vůbec se nevyskytující, zčásti chráněné zákonem. Většinou jde o organismy životně úzce vázané právě na „starobní“ charakter takových stromů. A jde-li o živočichy s neústupnými nároky na oslunění biotopů, potom při jejich nedostatku začnou populace těchto druhů rychle slábnout, až tam brzy zaniknou. Při zběžné prohlídce luhu si leckdo nemusí všimnout, že kromě řady dubových velikánů na nivních loukách je jich dosud nemálo mezi mladšími stromy vysokokmenných porostů. A třebaže většinou jsou ve stejném věku jako ty na loukách, tj. mírně nad 200 let, řada jich dosud vypadá zdravě (aniž by zjevně prosychaly) zřejmě kvůli tomu, že ve stínu okolního lesa čerpají méně vody, v dnešním prakticky už přirozeně nezaplavovaném luhu stále vzácnější. K tomu takové stromové obry mnohem méně napadá a zřídka až fatálně poškozuje hmyz (např. tesařík obrovský – Cerambyx cerdo), protože přístup ke slunci mají pouze horní částí korun. Ochránce přírody je tak vlastně před dilematem, zda tyto stromy ponechat mezi jinými v zastínění, aby mohly dál v přiměřeně dobrém zdraví žít další řadu let, anebo okolní mladší stromy odstranit, a tím umožnit na takových starých stromech životně závislým živočichům osídlit je a prodloužit jejich populacím zdejší výskyt. Chtít obojí bohužel nelze. Proto je vždy nutné dobře zvážit, co je v určitém místě významnější. 

Babykou hustě zarostlé ekotony ochuzují přírodu jihomoravského luhu na
bezpočtu míst. Foto Jiří Klváček

K osluňovacím zásahům 
Po volbě druhé možnosti navrhuji u dubu letního postup v těchto krocích:

• Nejprve je třeba dobře si prohlédnout nejen strom, který chceme oslunit, nýbrž i celé okolí. Je totiž důležité, aby vybraný jedinec stál co možná nejblíže okraji lesa, nejdále od něj několik desítek metrů, protože bude nutné k němu prokácet cestu (přitom se snažit vyhnout směru k severu). To bude spolu s „vyčištěním“ okolí vybraného stromu tou nejnákladnější operací. Nezbytnou nejen kvůli odvozu dřeva z mýcených stromů, ale rovněž proto, aby druhy hmyzu, které by měly strom i s jeho okolím osídlit, jej nemohly minout (při větší vzdálenosti od místa jejich dosavadních stanovišť). Od oslunění stromů příliš daleko v hloubi lesa je však lépe upustit. Nejspíše by nám v tom stejně zabránila řada obtíží: nesouhlas lesníků kvůli značnému narušení porostu, neúměrně vysoké náklady ap. 
• V druhém kroku zmýtit všechny stromy kolem osluňovaného jedince – vždy ovšem v závislosti na celkovém vzhledu porostu v okolí –, aby dub nic nezastiňovalo. Potom vyklučit veškerý nálet dřevin, zejména agresivního javoru babyky (Acer campestre). Pařezy stromů a byliny (včetně případného travního drnu) však ponechat bez zásahu. Pro kladoucí samičky krasce dubového připravit lysiny – velmi důležitý zákrok! – na přímo ozařovaných místech kmenů a tlustých větvích „odkorněním“ několika malých ploch až na běl, ale jen na částech obvodu. A poněvadž vajíčka pečlivě ukrývají, bude nezbytné imitovat škvíry nebo praskliny na okrajích obnažené běli (Kaděra 2007). 
• Třetím a trvalým krokem bude každoroční kontrola a údržba osluněných míst. Přitom mít na paměti nejen xylofágní a xylobiontní živočichy, ale rovněž jiné, kteří s největší pravděpodobností osídlí keře a byliny v osluněném prostoru. Z keřů však zde ponechat jen některé pro hmyz významné potravní druhy (např. trnka, růže šípková, hloh, svída). Pravidelně bude také později třeba odřezávat pařezové výmladky. A neustále dbát na to, aby „vyčištěná“ místa, tj. okolí osluněných stromů včetně průseků, nezarůstala náletem. 

Po tom všem nastane několikaleté očekávání, zda se celá akce povedla. Kromě zjišťování, jak se sledovaným druhům hmyzu daří stromy obsazovat, půjde také o nejistotu, budou-li náhle osluněné stromy i nadále prosperovat, nezačnou-li rychle prosychat po rychlých změnách (světla, klimatu mezi jinými stromy a v čerpání vody), a tak hynout. To se může týkat právě starých jedinců, již jsou na jakékoli náhlé změny (především v možnosti plynule čerpat vodu) neobyčejně citlivé. Úplně vniveč by však ani v takovém případě naše snaha nepřišla, poněvadž i odumřelé stromy (nejen stojící, ale i vyvrácené ležící) mohou ještě dlouhou řadu let skvěle sloužit jak různému vzácnému hmyzu, hlavně saproxylickému, tak i jako hnízdiště obratlovcům. 

Možnosti likvidace jiných „stínidel“ 
Začátkem 70. let minulého století jsem se zabýval biomasou lužního lesa u Lednice (šlo o výzkum řízený Lesnickou fakultou bývalé VŠZ Brno) a dobře si pamatuji na určité „zákonitosti“, podle nichž se v luhu šířily některé dřeviny. Tenkrát se v něm ovšem ještě téměř pravidelně rozlévala záplavová voda. Avšak dnes, kdy záplavy prakticky pominuly, je tomu jinak, než se čekalo. Rychlý úbytek vody klíčení semen určitých dřevin potlačil, u jiných, zejména u babyky, nastal pravý opak. Babyka totiž lépe roste v podmínkách běžné vlhkosti půdy (extrémní přemokření při dlouhých záplavách jí nesvědčí), k tomu – což je zde rozhodující – velká voda značnou část jejích dvounažek zničí (odnosem na nevhodná místa, zanešením bahnem ap.). V určitých úsecích luhu, zejména od Pohanska až po soutok Moravy s Dyjí, tak nyní leckde její nárost a mlazina vévodí víc než nápadně. Přitom jde jednak o dřevinu pro většinu živočichů neatraktivní, jednak neobyčejně houževnatou a agresivně expandující, z určitých hledisek dobře srovnatelnou třeba s pajasanem žlaznatým (Ailanthus altissima) či trnovníkem akátem (Robinia pseudoacacia). Největší zhoubou je babyková mlazina v místech, kde ještě donedávna byla různá kvetoucími bylinami pokrytá zákoutí, se spoustou hmyzu, stejně tak jím oživené lesní lemy ap. Také ale jinde, kam travní sekačky nemohou zajíždět. Tak jsou dnes úplně babykou zarostlé dříve florikolním hmyzem kypící ekotony mezi zámečky Pohansko a Lány. Většinou jen tmavá, neprostupná babyková džungle bez jakéhokoli života. A jak proti tomu bojovat? Nejlepší prevencí by byl návrat záplav, jenž by zabránil alespoň jejímu dalšímu šíření. Jenže to se v době, kdy se náhle začíná měnit klima, stane jen stěží. Nyní tu tak existuje pouze jediná možnost, jak se s tímto babykovým morem vypořádat, ovšem nejspíše iluzorní: všechna babykou nejvíce zarůstající místa důsledně vyklučit a zároveň tam vyhledat a vykácet veškeré její vzrostlé (semenné) stromy. Jiné zásahy (pomocí herbicidů, vypalování ap.) by měly jen krátkodobý účinek, protože neřeší příčinu. 

Ústupu vzácných lesních živočichů je nutno bránit
Veškeré obtíže, jež nastanou heliofilnímu lesnímu živočišstvu důsledkem absence prosluněných stanovišť, mají na svědomí dnešní jiné tvary lesa než v minulosti. Je tomu tak z ekonomických příčin, jaké poskytuje výhoda vysokokmenných a takřka bez světlin zapojených porostů. V místech, v nichž žijí velmi vzácné, nebo dokonce zákonem chráněné organismy to však bude třeba změnit. Pro všechny zainteresované ochránce přírody i biology půjde tak o velmi nesnadný úkol: lokálně navzdory překážkám prosazovat jiné způsoby lesního hospodaření, aby se před úplným zánikem podařilo uchránit co nejvíce faunisticky významných druhů světlomilných lesních živočichů. 

Seznam použité literatury
Horal D. et Riedl V. (2009): Výstavky v lužních lesích jižní Moravy. Ochrana přírody, 3: 13–14.
Kaděra M. (1981): Význační krasci lužních lesů dolního Podyjí. Živa, 2: 61–62. 
Kaděra M. (1997): Vzácný broučí klenot české přírody. Živa, 3: 128. 
Kaděra M. (2007): Pozoruhodný zvyk mizejícího brouka. Živa, 4: 174–175.
Kaděra M. (2010): Krasec v ohrožení. Veronica, 5: 26–27. 
Kaděra M. (2010): Vzácní brouci staletých dubů jižní Moravy. Naše příroda, 2: 28–32. 
Kaděra M. (2013): Klenoty luhu v nebezpečí. Ochrana přírody, 3: 15–17. 
Kaděra M. (2015): Neblahé vyhlídky památného brouka. Živa, 2: 80–81. 
Kaděra M. (2017): Glosy k ochraně fauny mrtvého dřeva. Ochrana přírody, 2: 10–13.