František Pelc

Jeho životní příběh připomíná románového hrdinu. Tony byl adoptován ze sirotčince Church of England´s Society a s novými rodiči (Hilda a Leslie Fitzjohnovi) prožil mládí na předměstí Londýna. Vystudoval střední školu a pracoval jako rozvážeč mléka po domácnostech. V mládí ho uchvátily povídky o Tarzanovi a jeho další životní dráhu ovlivnil film o adoptované lvici Else (Born Free), tak trochu s osudem podobným jemu samému. Jeho životní rozhodování určilo setkání s bývalým strážcem ze Serengeti žijícím v Anglii, který mu řekl: „Jestli chceš ještě vidět africkou divočinu, měl bys tam jet nyní, dříve než úplně zmizí.“

Řekne-li se ochrana přírody, značné části veřejnosti se vybaví nejrůznější tabule s nápisem chráněné území. A není divu. Územní ochrana patří nejen v České republice mezi nejstarší a současně nejrozšířenější způsoby péče o přírodní a krajinné dědictví. V poslední době se ale častěji objevují rozmanité názory na to, zda chráněná území skutečně plní svůj účel a zda bysi uvedený přístup nezasloužil alespoň významnou renovaci (Bhola et al. 2020, Feng et al. 2021, Walsh 2021, Jones et al. 2022, Raymond et al. 2022, RoBson et al. 2022, Wauchope et al. 2022, Williams et al. 2022, Zeng et al. 2022). Nabízí se proto otázka, jaký je současný stav chráněných území v celosvětovém měřítku a zejména co víme o jejich reálné účinnosti.

Uganda je vnitrozemský africký stát rozkládající se na rovníku na ploše přes 241 000 km². Díky mimořádné krajinné rozmanitosti a kráse ji před více než sto lety významný britský politik Winston Churchill nazval perlou Afriky obdobně, jako v té době bylo vnímáno Švýcarsko v Evropě. Zároveň však jde o jednu z nejhustěji zalidněných oblastí světa, kde se začíná rozmáhat čínský neokolonialismus se všemi negativními dopady včetně poškozování přírody. Přesto zůstávají zachovalé fragmenty zdejší divočiny mimořádné a oprávněně si zasluhují nejvyšší ochranu a péči.

Není žádným tajemstvím, že Evropa, zejména její západní a střední část, patří v důsledku specifického historického vývoje mezi ty oblasti naší planety, které jsou nejvíc negativně ovlivněny dopadem lidské činnosti na přírodu. Proto není divu, že jak ekologie obnovy jako svébytná vědecká disciplína, tak praktická obnova přírody mají vedle některých univerzit v USA svou kolébku právě na našem kontinentě.

Připomínáme si třicet let od schválení porevolučního zákona o ochraně přírody a krajiny. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl pohybovat v širším i užším prostoru jeho přípravy, následných novelizací i vlastní aplikace. Jakkoliv nikdy žádné dílo není dokonalé, dovolím si tvrdit, že ve své době přinesl do ochrany přírody a krajiny doslova revoluci. Dík patří více lidem, klíčovou úlohu sehrál bezesporu Svatomír Mlčoch, tehdejší náměstek ministra. U zrodu stály i další osobnosti české environmentalistiky, polistopadoví ministři životního prostředí Bedřich Moldan a zesnulý Ivan Dejmal, který jej prosadil v České národní radě.

Narodil se 17. října 1946 a odešel 8. února 2008, tedy v pouhých dvaašedesáti letech. Rád bych při příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátin pár poznámkami připomenul člověka, kterého jsem si nesmírně vážil nejen za jeho práci po sametové revoluci, ale především za nasazení, se kterým v období totality bojoval za svobodný život nás všech. Už od konce 60. let minulého století působil v opozici a ekologickém hnutí. V roce 1970 byl vyloučen z vysokoškolských studií a následně zatčen. Během normalizace byl za politické postoje dvakrát vězněn a ve vězení strávil 4 (!) roky. Spoluzakládal Chartu 77 a vedl její ekologickou komisi. Na sklonku života, v prosinci 2007, se stal místopředsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho životní osud a postoje dobře shrnul historik Tomáš Bursík v časopisu Paměť a dějiny. 

Nejvýznamnější mezinárodní nevládní ochranářská organizace Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), sdružující i státy a jejich příslušné instituce a mezivládní organizace, pořádá od roku 1996 ve čtyřletých intervalech světové kongresy ochrany přírody (viz Ochrana přírody, 64, 1, 29–31, 2009; 68, 3, 29–30, 2013 a 71, 5, 36–39, 2016). Navazuje tak na úspěšnou tradici generálních shromáždění organizovaných v období 1950–1994. 

Evropská unie si je vědoma specifického geopolitického postavení Afriky a jejího mimořádného významu pro ochranu biodiverzity včetně přírodních ekosystémů a potřebu podpory udržitelné hospodářské prosperity. V tzv. Zelené dohodě pro Evropu z roku 2019 uvádí: „EU zahájí iniciativu ‚NaturAfrica‘, která se bude zabývat úbytkem biologické rozmanitosti a vytvoří sítě chráněných oblastí, jejichž úkolem bude chránit volně žijící a planě rostoucí druhy, a nabídne místnímu obyvatelstvu příležitosti v ekologických odvětvích.“ Níže uvedený příspěvek má ambici být návrhem možných opatření k její realizaci.