František Pelc

Není žádným tajemstvím, že Evropa, zejména její západní a střední část, patří v důsledku specifického historického vývoje mezi ty oblasti naší planety, které jsou nejvíc negativně ovlivněny dopadem lidské činnosti na přírodu. Proto není divu, že jak ekologie obnovy jako svébytná vědecká disciplína, tak praktická obnova přírody mají vedle některých univerzit v USA svou kolébku právě na našem kontinentě.

Připomínáme si třicet let od schválení porevolučního zákona o ochraně přírody a krajiny. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl pohybovat v širším i užším prostoru jeho přípravy, následných novelizací i vlastní aplikace. Jakkoliv nikdy žádné dílo není dokonalé, dovolím si tvrdit, že ve své době přinesl do ochrany přírody a krajiny doslova revoluci. Dík patří více lidem, klíčovou úlohu sehrál bezesporu Svatomír Mlčoch, tehdejší náměstek ministra. U zrodu stály i další osobnosti české environmentalistiky, polistopadoví ministři životního prostředí Bedřich Moldan a zesnulý Ivan Dejmal, který jej prosadil v České národní radě.

Narodil se 17. října 1946 a odešel 8. února 2008, tedy v pouhých dvaašedesáti letech. Rád bych při příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátin pár poznámkami připomenul člověka, kterého jsem si nesmírně vážil nejen za jeho práci po sametové revoluci, ale především za nasazení, se kterým v období totality bojoval za svobodný život nás všech. Už od konce 60. let minulého století působil v opozici a ekologickém hnutí. V roce 1970 byl vyloučen z vysokoškolských studií a následně zatčen. Během normalizace byl za politické postoje dvakrát vězněn a ve vězení strávil 4 (!) roky. Spoluzakládal Chartu 77 a vedl její ekologickou komisi. Na sklonku života, v prosinci 2007, se stal místopředsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho životní osud a postoje dobře shrnul historik Tomáš Bursík v časopisu Paměť a dějiny. 

Nejvýznamnější mezinárodní nevládní ochranářská organizace Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), sdružující i státy a jejich příslušné instituce a mezivládní organizace, pořádá od roku 1996 ve čtyřletých intervalech světové kongresy ochrany přírody (viz Ochrana přírody, 64, 1, 29–31, 2009; 68, 3, 29–30, 2013 a 71, 5, 36–39, 2016). Navazuje tak na úspěšnou tradici generálních shromáždění organizovaných v období 1950–1994. 

Evropská unie si je vědoma specifického geopolitického postavení Afriky a jejího mimořádného významu pro ochranu biodiverzity včetně přírodních ekosystémů a potřebu podpory udržitelné hospodářské prosperity. V tzv. Zelené dohodě pro Evropu z roku 2019 uvádí: „EU zahájí iniciativu ‚NaturAfrica‘, která se bude zabývat úbytkem biologické rozmanitosti a vytvoří sítě chráněných oblastí, jejichž úkolem bude chránit volně žijící a planě rostoucí druhy, a nabídne místnímu obyvatelstvu příležitosti v ekologických odvětvích.“ Níže uvedený příspěvek má ambici být návrhem možných opatření k její realizaci.

Ochrana vzácných přírodních památek není otázkou sentimentality, nýbrž povinné úcty.

Karel Čapek: Prosba o milost (1928)

Názor, že se národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny stala v létě 2021 v médiích nejčastěji skloňovaným zvláště chráněným územím, nebude daleko od pravdy. Čtenářům jistě neuniklo, že byla jako vůbec první přírodní lokalita z České republiky zapsána na vysoce prestižní Seznam světového dědictví Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO, Plesník & Hušek 2021). Protože jsme v předcházejících sděleních podali jen stručnou charakteristiku zmiňované NPR a pozornost věnovali spíše samotné nominaci a jejímu vlastnímu schválení (Plesník & Hušek 2020, Plesník 2020), je nanejvýš vhodné představit uvedenou mimořádnou plochu nejen z hlediska péče o přírodní a krajinné dědictví poněkud podrobněji. 

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 
dostáváte do rukou poslední letošní číslo časopisu Ochrana přírody. Přestože letošek byl výrazně ovlivněn covidovou pandemií, pro ochranu naší přírody to nebyl rok rozhodně plonkový. Posuďte sami. 

Žirafy byly dlouhou dobu považovány za jediný druh, vytvářející v ohromném areálu rozšíření devět všeobecně uznávaných poddruhů, přičemž vědci popsali celkem 26 subspecií (Shorrocks 2016). Přispěla k tomu zejména skutečnost, že taxonomové podrobně zkoumali uvedeného ikonického afrického savce jen v omezené míře a že v lidské péči docházelo ke křížení poddruhů, ačkoliv zpráv o výskytu obdobných hybridů ve volné přírodě bylo uveřejněno jen překvapivě málo. 

Josef Fanta oslavil 3. července 2021 až v neuvěřitelné duševní i fyzické kondici devadesátku. Oslavenec napsal o své životní dráze hezkou knížku Ekolog lesa a krajiny (Radioservis 2020). Kdo se bude chtít trochu hlouběji seznámit s profesním i životním osudem jednoho z celosvětově uznávaných krajinných ekologů, ať si tuto publikaci určitě přečte (viz Ochrana přírody, 75, 6, xvii-xviii, 2020).