Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 3/2022 — 23. 6. 2022 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf
Zachraňovat přírodu něco stojí
Vyšlo v Lidových novinách
Nedávno vyšel v prestižním vědeckém časopise Nature článek naznačující, že se ne vždy dá tvrdit, že chráněná území a jejich velikost mají pozitivní vliv na populace vodních stěhovavých ptáků. Podle studie důležitější než jejich velikost je, jak se o ně pečuje. Výzkumníci studovali více než 1500 rozmanitých chráněných území doslova po celém světě v delším časovém odstupu.
Závěry studie bývají v médiích někdy chybně interpretovány jako doklad, že chráněná území až tak významná pro ochranu biodiverzity včetně přírodních ekosystémů být nemusejí. Nyní pomiňme určitou problematičnost výběru sledovaných indikátorů, jako je početnost stěhovavých ptáků, do jejichž populační dynamiky se může promítnout řada faktorů – všichni si vybavíme fotografie táhnoucích čápů, kteří jsou po stovkách stříleni na Blízkém východě.
Výstupy studie až tak moc převratného nepřinášejí a jsou v rámci určitého portfolia výzkumů už známé. A jiné studie sledující například cévnaté rostliny, houby, bezobratlé, velké savce, přírodní lesní ekosystémy poskytují i odlišné výsledky. Navzdory veškeré rozmanitosti výsledků výzkumů však lze souhrnně a nijak překvapivě konstatovat, že pro dobrou ochranu biodiverzity a přirozená společenstva jsou důležitá jak velká, tak menší chráněná území. Pro všechna bez výjimky však platí, že se o ně musí promyšleně pečovat. Jsou ekosystémy, kde je nezbytná a nejlepší nulová intervence člověka a větší velikost, jako jsou přirozené lesy, anebo naopak, kdy vzácné druhy nelze udržet bez systematických opatření, byť na menších plochách. Tady mohou být příkladem luční společenstva, jejichž pestrost závisí na vhodném sečení či pastvě. Na začátku musí být vždy pečlivé, dlouhodobé strategické rozhodnutí a odpovídající plánování.
Financování péče
Na světě je nyní vyhlášeno zhruba 270 tisíc chráněných území různého charakteru, která zaujímají téměř 16 procent zemské souše. Je to plocha srovnatelná s celou Severní Amerikou s tak velkými státy, jako jsou Kanada, USA a Mexiko. Zní to skoro fenomenálně. Méně fenomenální je, že sotva třetina rezervací má alespoň nějaký plán péče a celkově jich pouze pětina přírodu opravdu dobře chrání.
Je časté, že v chráněných územích se masivně pytlačí, nelegálně kácí, přeměňují se v agrocezóny nebo se v nich staví. Většina je totiž dlouhodobě podfinancovaná a označují se jako „paperparks“, protože existují jenom na mapě nebo v počítači zodpovědných úřadů. To je dvojnásob smutné i s ohledem na to, že mají přispívat také k omezování negativních dopadů probíhajících a očekávaných změn klimatu.
Financování odpovídající péče o chráněná území sice není levné, ale ani extrémně finančně náročné. Podle uznávaných odhadů by pro zajištění skutečně účinného fungování celosvětové soustavy chráněných území ročně stačilo 1,1 bilionu korun (50 miliard dolarů), což je zhruba roční útrata Američanů za nealkoholické nápoje nebo pět procent celosvětových dotací poškozujících životní prostředí. Jinak řečeno, jde o necelých 60 procent výdajů státního rozpočtu České republiky pro tento rok.
V ČR máme téměř 2700 různých chráněných území (jedno procento světa). Každé z nich má svůj plán péče a jejich smysluplné naplňování nebývá a ani nemůže být jednoduchou záležitostí. Přestože jsme hlavně díky financování z fondů Evropské unie a solidní legislativě na tom opravdu podstatně lépe, než je celosvětový průměr, k úplné dokonalosti máme také ještě daleko.
Méně je někdy více
Iniciativu vyhlásit do roku 2030 chráněným územím 30 procent povrchu naší planety nyní podporuje více než 90 států, mezi nimiž nechybí ani sedm hospodářsky nejvyspělejších zemí světa. Je to snadno zapamatovatelné číslo k jasnému datu, a proto je mediálně dobře využitelné. Nejsem proti dalšímu nárůstu počtu i plochy chráněných území, který je již určitou dobu exponenciální, ale s ohledem na uvedené i diskutovanou studii se domnívám, že méně je někdy více a že kvantita by již měla přerůstat v kvalitu.
Naším cílem by nemělo být ani formálně vyhlásit bez zajištění dostatečné péče půlku zeměkoule chráněným územím, jak navrhoval nedávno zesnulý všestranný americký biolog Edward O. Wilson. Přednostně bychom měli usilovat, a prostor zůstává bez nadsázky obrovský, o zlepšení péče a zvýšení ochrany těch současných. I v tomto kontextu představuje zvýšení kvality ochrany unikátní přírody jádrové části CHKO Křivoklátsko vyhlášením národního parku krok zcela racionálním směrem.
Samozřejmě že pro účinnou ochranu životního prostředí včetně biodiverzity jsou dobře spravovaná, financovaná a dlouhodobě životaschopná chráněná území jednoznačně nenahraditelnou podmínkou. Nenahraditelnou, nicméně však ne zcela dostačující. Vždy totiž bude důležité, jak bude obhospodařovaná krajina jako celek, i mimo její zvláště chráněné časti. ■