Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 6/2021 — 18. 12. 2021 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf
K nedožitým pětasedmdesátinám Ivana Dejmala
Narodil se 17. října 1946 a odešel 8. února 2008, tedy v pouhých dvaašedesáti letech. Rád bych při příležitosti jeho nedožitých pětasedmdesátin pár poznámkami připomenul člověka, kterého jsem si nesmírně vážil nejen za jeho práci po sametové revoluci, ale především za nasazení, se kterým v období totality bojoval za svobodný život nás všech. Už od konce 60. let minulého století působil v opozici a ekologickém hnutí. V roce 1970 byl vyloučen z vysokoškolských studií a následně zatčen. Během normalizace byl za politické postoje dvakrát vězněn a ve vězení strávil 4 (!) roky. Spoluzakládal Chartu 77 a vedl její ekologickou komisi. Na sklonku života, v prosinci 2007, se stal místopředsedou rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho životní osud a postoje dobře shrnul historik Tomáš Bursík v časopisu Paměť a dějiny.
Ivan Dejmal bezesporu patří k nejvýznamnějším osobnostem environmentální politiky po roce 1989. Spolu s Bedřichem Moldanem (ministr životního prostředí 1989–1991) a Svatomírem Mlčochem (náměstek ministra ŽP pro legislativu 1991–1993) se zasloužil o zásadní institucionální a legislativní ukotvení ochrany přírody a krajiny. Jakkoliv se od té doby mnohé muselo upřesnit a doplnit (vznik krajů, vstup do EU apod.), česká ochrana přírody z jimi položených základů stále čerpá.
Pár osobních poznámek
Když za nešťastných okolností skončil na pozici ministra Bedřich Moldan, nikdo včetně Ivana z toho neměl radost. V pozici ministra (1991–1992) to Ivan Dejmal neměl zpočátku jednoduché, ale brzy jsme všichni pochopili, že máme v čele resortu opět výraznou osobnost. Po jednom setkání v Liberci mě Ivan vzal domů ministerským autem a zastavil ve věznici v Minkovicích. Potkal se tam i se svými vězniteli. Zvláštní pocit.
Příprava a prosazení nového zákona o ochraně přírody a krajiny znamenaly pro českou ochranu přírody zásadní předěl. K tomu nejdůležitějšímu patří, že zakotvily speciální státní správu v ochraně přírody a územní systémy ekologické stability krajiny. Ivan zákon protlačil Českou národní radou s buldočí urputností a s pomocí spřízněných poslanců napříč politickým spektrem. Byl jsem nadšen a nenapadlo mne nic lepšího než mu pozdě odpoledne zavolat a poděkovat. K mému překvapení se na pevné lince ministerstva ozval okamžitě. Jeho pracovní nasazení bylo neuvěřitelné.
V drtivé většině koncepčních otázek ochrany přírody a krajiny jsme se s Ivanem shodli. V jedné však ne. On jako vystudovaný zahradník a krajinář chtěl pomáhat kůrovcem napadeným šumavským lesům i v jádrovém území národního parku, kde to opravdu bylo zbytečné a v konečném důsledku škodlivé. Jeho zatvrzelý postoj byl i pro mě nemilý. Pohádali jsme se. Po určité době jsem s ním znovu navázal kontakt a po mnoha setkáních a mnoha hodinách diskusí jsem měl konečně blažený pocit, že se jeho názor na využití přírodního vývoje v národním parku výrazně posunul. I v tom se pozná osobnost.
Pro záchranu a obnovu těžce zkoušené krajiny Jizerských hor jsme v devadesátých letech založili stejnojmenný nadační fond. Když Ivan viděl, že máme promyšlenou strategii revitalizace horské přírody, že na ni systematicky a složitě sháníme doma i v zahraničí peníze, neváhal a svou autoritou nás podporoval, abychom získali prostředky z výnosů malé kuponové privatizace určené k rozvoji občanské společnosti a nadací. Díky němu se naše nadace konsolidovala. Od roku 2018 nese název Nadace Ivana Dejmala pro ochranu přírody.
Za pozornost určitě stojí také jím založené konference k ochraně krajiny a přírody Tvář naší země – krajina domova. Bylo to vždy multioborové široce pojaté setkání klíčových aktérů, kteří nějakým způsobem využívají krajinný prostor. Nechyběli urbanisté, zemědělci, lesníci, architekti, vodohospodáři, historici, památkáři a další. Tento projekt měl podporu tehdejšího prezidenta Václava Havla a předsedy Senátu Petra Pitharta. Jeho význam spočíval hlavně v široké výměně názorů a kontaktů. AOPK ČR na tuto tradici, byť trochu v jiném pojetí, navázala a ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou pořádá od roku 2015 každoročně konferenci se zastřešujícím názvem K vybraných otázkám praktické ochrany přírody, které se účastní také stovky lidí různých profesí.
A na závěr připojím jednu málo známou stať Ivana Dejmala ze sborníku k 25 letům chráněné krajinné oblasti Jizerské hory. Je zajímavá nejen literárně, ale především obsahem, který zůstává aktuální dodnes.
Setkání s čarodějem
aneb Nedůvěřujte teplu průmyslové civilizace
(Ivan Dejmal, leden 1993)
Bylo sychravé jarní počasí. Za Sklářskou Porembou jsme projeli zakretem smerci, což je v Polsku každá větší zatáčka, a jeli jsme údolím mezi dvěma hřebeny Gur Izerskich. Minuli jsme meteorologickou stanici a po deseti minutách jízdy jsme zastavili na dně údolí. Kolem dokola nebylo vidět nic než mrtvý les. Ledový vítr si nehrál s korunami, jen podivně skučel v nehybných vybělených kostrách.
Není příjemné se ocitnout v pohádce v tom nejhorším dějství. Vydal jsem se hledat černokněžníka, neboť ten jediný mohl být skutečný v této začarované zemi. Uviděl jsem však něco jiného. Ve splihlé třtině, na které roztával poletující sníh, v hladových zářezech začínajících strží, v závějích kostiček ohlodaného lesa se přede mnou stávala skutkem v uších znějící slova: Neučiníme-li nic s exhalacemi uhelných elektráren, musíme počítat s tím, že posléze zahynou naše lesy.
Nepromlouval to duch zakletého lesa. Ta slova jsem kdysi dávno četl jako učedník ve sborníku z konference z padesátého devátého roku. Ano, z padesátého devátého roku – a v kolika horách mezitím musel umřít les, aby varovná slova nešlo odbýt mávnutím ruky. A kolik mrtvé vody ještě spadne, kolik ještě bude muset přijít Bópálů, Soves a Černobylů, než se nám před očima stanou skutkem kdysi dávno vzpomínané špatné konce?
Mokro v botách a mrznoucí tvář mne otočily na zpáteční cestu. Po chvíli jsem se přistihl, že jdu čím dál pomaleji. Teplo, na které jsem se těšil, tu bylo podezřelé. Nebylo odsud. Bylo cizí. Bylo odněkud, kam nevidíte. Bylo odněkud, kde pro něj třeba bere špatný konec nějaká voda, nějaká hora a nějaký les.
A nebyly to mé nohy, které mne pak vezly pryč. A byly mně stejně podezřelé, neboť jsem neviděl, jak se na jejich počátku a konci má voda, hora a les.
A tak jsem uviděl i černokněžníka. Jsem jím kouskem já. Kouskem jsi jím ty. A je jím způsob života, kterým denně žijeme.
Vím, čtenáři, že jsi stejně jako já nucen hřát se teplem průmyslové civilizace a užívat jejích noh. Na míře tvé nedůvěry k nim však záleží, zda se vzepřem čaroději v nás, či až do hořkého konce setrváme v zemi prokletí.
Zda dojdou naplnění snahy, o nichž pojednává tato knížka, a zda tě tu opěšalého jednou opět přivítá živá voda, živá hora, živý les.
Pracovníkům Správy v hluboké úctě k jejich práci a s přáním síly k boji s čarodějem.
Ivan Dejmal zemřel předčasně, ale pro ochranu přírody a svobodu naší společnosti toho vykonal jako málokdo. Ivane, díky.