Podrobné vyhledávání v článcích

Na konci minulého roku nás opustil malíř, ekolog, diplopodolog a pedagog PaedDr. Pavel Kocourek (1948–2022). V přírodovědecké komunitě byl znám především jako jeden z předních českých znalců mnohonožek, nesmazatelnou stopu zanechal i na poli ekologie a environmentální výchovy.

Dne 8. září tohoto roku nás předčasně opustil RNDr. Aleš Toman (1956). Osudnou se mu stala poslední cesta do jeho milované Afriky.

Před 20 lety oslavil Jaroslav Hromas své 60. narozeniny. K tomuto jubileu napsal krásný medailonek Václav Petříček.  Ráda bych na jeho text navázala.

Výraz první dáma, zrozený v USA již za časů prvního prezidenta George Washingtona a označující manželku hlavy státu, bývá někdy poněkud ošemetný. Řada příkladů jak z České republiky, tak zahraničí totiž výmluvně ukazuje, že takto označované ženy někdy nejsou ani první, ani dámy. A byla to právě americká angličtina, kde sousloví nabylo dalšího významu, a to jako pojmenování příslušnic něžného pohlaví, jež prokázaly mimořádný talent a získaly proslulost i mimo politiku. A právě jednou z nich se 
plným právem stala Catherine MacKinnonová (1948–2023). 

Po skonu své ženy Justiny koncem srpna se začal vytrácet skvělý člověk, kterého jsem poznal, když jsem byl ještě kluk, a který tak hodně ovlivnil můj život. Náš Ferry.

V pondělí 16. 3. 2023 se konal na katedře botaniky v Praze seminář věnovaný geobotaničce, paní docentce Jarmile Kubíkové při příležitosti jejich 90. narozenin. Rejstřík botanických a ochranářských aktivit Jarmily je nepřeberný, i když neměla vždy na růžích ustláno, zejména v období normalizace, kdy musela odejít z Přírodovědecké fakulty UK. Dlouhá léta pracovala ve státní ochraně přírody v Praze a po změně politických poměrů začala na katedře geobotaniky zase působit. Pražská příroda jí vděčí za vyhlášení mnoha chráněných území, studenti za moderní pojetí geobotanických přednášek a úctyhodné je i množství publikovaných odborných a populárně-naučných prací.

Na pragmatické rady svého otce, právníka, se gymnazista Milan Damohorský, narozený v dubnu 1963 v Praze 7, rozhodl rovněž ke studiu právních věd. Zřejmě však byl tehdy jeho osud na vážkách, neboť do té doby projevoval silné zájmy přírodovědné, hlavně zoologické. Již jako dítě byl nadšeným návštěvníkem, posléze členem spolku přátel a držitelem permanentní vstupenky Zoologické zahrady v Praze-Troji. Při vytrvalém pozorování tam chovaných zvířat vzala počátek jeho práce o levorukosti u paviánů anubi, se kterou pak zaujal v gymnaziální soutěži SOČ – Studentské odborné činnosti. Nestal se zoologem, ale i tak měla tato práce značný význam pro jeho další směřování. Zajímaví sočkaři z letenského gymnázia Nad Štolou byli totiž odlovováni do činorodé Komise pro tvorbu a ochranu životního prostředí (KTOŽP) při obvodním výboru Socialistického svazu mládeže v Praze 7. Tato komise se scházela ve staré letenské vodárenské věži, náležíci Obvodnímu domu pionýrů a mládeže, později dětí a mládeže. Vyvíjela různé zajímavé přírodovědné a ochranářské aktivity, osvětové i výkonné, byla v začátcích terénní ochrany přírody v Praze 7 a stala se pařeništěm, z něhož převážně vzcházel tehdejší tzv. obvodní aktiv dobrovolných pracovníků státní ochrany přírody, silná obvodní organizace hnutí Brontosaurus... a v roce 1981 také základní organizace tehdy nově vzniknuvšího Českého svazu ochránců přírody (ČSOP). Milan Damohorský se stal pro následujících dvacet let horlivým činovníkem právě této 01/30. ZO ČSOP „Troja“, která se brzy od obvodní svazácké komise odloupla a stala se samostatně bojeschopnou jednotkou. 

Je těžké vyjádřit slovy vzpomínky na kamaráda a kolegu, který tak náhle odešel ve věku nedožitých 75 let. Předčasně 16. prosince 2022 vyhasl život jednoho z gentlemanů naší ochrany přírody. Honzu mám stále živě před očima spolu se vzpomínkami na události, které jsme společně zažili v práci i soukromém životě. Je dosti ošidné napsat memoáry na někoho, koho jste dobře znali a kdo s vámi prošel velký kus vašeho života. Zůstává ve vás pocit, že jste ho nezachytili dostatečně, že jste něco opomněli, že to prostě není ono… Odešla velká osobnost ochrany přírody regionálního i státního významu. Jana Schlossara jsme potkávali typicky v nažehlené košili doplněné ležérně uvázaným šátkem kolem krku, s šibalským pohledem zesíleným brýlemi a dýmkou vonící tabákem. Se skromným úsměvem na tváři dokázal i vážnou situaci odlehčit vtipem či bonmotem. Snad by dokonce i svůj odchod humorně okomentoval. Ti, kdo ho znali, vědí, jak nezaměnitelný byl jeho podpis oblíbenou zelenou barvou, na který potřeboval až dvakrát více prostoru než my ostatní. Sám se prohlašoval za „salónního lesníka“, protože ač vystudoval v roce 1971 vysokou školu v Brně, obor lesní inženýrství, tvorba a ochrana krajiny, nikdy se jen lesařině nevěnoval.