Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2023 — 23. 4. 2023 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Odešel RNDr. František Skřivánek (23. 12. 1933 – 31. 1. 2023)

Autor: Bohumil Kučera

Jeho otec byl legionář, který při bitvě u Zborova byl tak těžce raněn, že byl pokládán za mrtvého, a tak ho hodili do jámy mezi ostatní padlé. Když přišel k sobě, sám se z ní vydrápal ven. Byl samozřejmě ošetřen a ke cti našich legionářů musíme říci, že se dokázali starat o své raněné. V sanitním voze legionářského vlaku projel pak celou cestu napříč Ruskem. Když se po delší době vrátil domů do Čakovic, oženil se a měl tři syny. Nejstarší Mirek se stal chemikem, Jaromír byl malíř, grafik a také spisovatel. Ten nejmladší, František, se narodil 7 let po Jarmovi. Po únoru 1948 došlo k tragédii, která ovlivnila život celé rodiny. Tatínka sebrala Státní bezpečnost. Dlouho, i v noci, byl vyslýchán. Když přišel domů, poslal patnáctiletého Františka pro doktora, že mu není dobře, a šel si lehnout. Když dorazili, tatínka našli už mrtvého.

Ferry  stoupá po žebříku v Jabloňové propasti ve Slovenském krasu.   Foto Bohumil Kučera

Pro špatný kádrový posudek nemohl František jít na střední školu. Šel proto pracovat na rok do Spolany Neratovice, kde působil jeho strýc Mirek. Odtamtud, již s doporučením z dělnického pracoviště, nastoupil na Vyšší průmyslovou školu chemickou, pak na studium geologie na Přírodovědecké fakultě UK. Po jejím absolvování si zvolil zaměstnání ve Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody, ústavu jako stvořeného pro rozvoj jeho zájmů a osobnosti. V té době už byl v celém Československu dobře známý každému, kdo se jakkoliv zabýval přírodou krasu.

Ve svém životě se projevil jako muž postupně celé řady zájmů, v každé své činnosti měl schopnost najít zajímavý cíl činnosti a organizovat práce tak, že do ní zapojoval další zájemce, ať už to byli studenti, nebo později různí specialisté a vysokoškolští profesoři. Všichni byli pro práci nadšeni. 
Ve výzkumech krasu a jeskyní pracoval od samého začátku v Krasové sekci (nejprve Přírodovědného klubu, později Společnosti Národního muzea), kterou vedli velké osobnosti naší přírodovědy – Vojen Ložek, Jiří Kukla a archeolog František Prošek. František Skřivánek, záhy jednatel Krasové sekce, pracoval od začátku v terénu, s mladíky z geologické průmyslovky a s dalšími zájemci nejprve na Chlumu, pak v Císařské rokli, Tetínském vývěru i jinde a v Koněpruských jeskyních. S nadšením působili pod vedením Ferryho, v terénu, v blátě a v nepohodlí. Vedle řady objevů byly vždy Ferrym publikované výsledky výzkumů. S Jiřím Kuklou vedli také vypracování měřičských podkladů pro zpřístupnění Koněpruských jeskyní. Někdy v té době přivedl do našeho ryze mužského společenství svou dívku – Justinu Boučkovou – záhy Skřivánkovou. Bezvadně mezi nás zapadla, byla s ní zábava, lezla s námi do podzemí a skvěle hrála žolíky, kanastu a bridge. V roce 1957 objevilo pár nadšenců z Bozkova v opuštěném lůmku nevelkou jeskyni. Obrátili se o pomoc na Čs. akademii věd. Žádost skončila v Krasové sekci Společnosti Národního muzea. Na podzim r. 1957 odjela naše skupina jeskyňářů na místo. Seznámili jsme se se situací a Ferry zorganizoval komplexní geologický a geofyzikální výzkum lokality. Jezdili jsme tam každý víkend. Po zhodnocení geologické stavby, tektoniky a anomálií z geofyzikálních měření určoval Ferry místa, na kterých měli bozkovští jeskyňáři kopat. Ještě v zimě toho roku se Bozkovští prokopali do stropu dómu s největším podzemním jezerem v Čechách. Postupně následovaly další a další objevy, až tu byl rozsáhlý jeskynní systém, jak ho známe dnes. Pak byly také zpracovány měřičské podklady pro zpřístupnění Bozkovských jeskyní. 

Od r. 1954 organizoval Ferry Skřivánek každoročně deseti- až pětadvacetičlenné výpravy do krasu Slovenska, zejména na výzkum hlubokých propastí Slovenského krasu. V tehdejší době existovaly jen primitivní prostředky na sestupy. Některé, jako malý vrátek a ocelolanové žebříky, nechal postupně Ferry vyrobit. Tato činnost vyústila do řady jeho vědeckých prací. Po zkušenostech z řady výzkumných expedic také vypracoval zcela novou teorii celkového vývoje Slovenského krasu. Později na jeho práci navazovali mladší jeskyňáři, kteří po jeho vzoru organizovali expedice do různých míst Slovenského krasu. 

Zvláštnosti politické situace té doby (kdy i do Polska se mohlo jen na malý pohraniční styk do polské části Krkonoš a Vysokých Tater) nás přivedla pod Skřivánkovým vedením v r. 1961 do italské Carrary, když Italové zažádali přes naše vyslanectví o výměnu s čsl. jeskyňáři. Naše „Zamini“ nám v hovorně Černínského paláce zdůvodnilo podporu této akce. „V Itálii je nejsilnější komunistická strana Západu, proto takové styky podporujeme.“ Díky úspěšné práci již v prvním roce se tyto expedice opakovaly i v následujících letech (hlavně pro velký ohlas v italském tisku v každém roce – v létě se nic neděje a výzkumy jeskyní a hlubokých propastí byly tak pro tisk celostátně zajímavé). Práce nás zavedla i do výzkumu (tehdy) druhého nejhlubšího jeskynního systému na světě Antro del Corchia. Desetidenního pobytu a práce v Corchii se zúčastnila i Justina Skřivánková. Když starosta Carrary uzavíral přátelství s dalšími městy – s Ingolstadtem, dánskou Rhốnou, později i se sovětským Jerevanem - seděl mezi představiteli těchto měst také F. Skřivánek, který za spe-leology přebíral zlatou medaili za zásluhy o výzkum Apuánských Alp. Už při naší druhé výpravě do Carrary nás starosta Dr. Martinelli prováděl v Carraře v ateliérech, kde se v tomto slavném městě vychovávají noví sochaři a restaurátoři. Tam řekl, že by rád daroval nějaký vhodný pomník do Československa. Na to reagoval hned Ferry: „To by měly být Lidice.“ Další rok nám již v Carraře představili v dílně sochaře Dante Isoppiho blok bělostného mramoru vysoký dva a půl metru, s reliéfem muže, který kyjem ubíjí hady u svých nohou a níže s nápisem „Partyzánská Carrara mučednickým Lidicím“. Krátce nato byl pomník předán slavnostně v Lidicích a najdete ho tam zasazený do vysokého pylonu.

Zde je vidět, s jakými primitivními prostředky jsme začínali pod Skřivánkovým vedením ve Slovenském krasu. Hlavně vše dobře zapsat.   Foto Bohumil Kučera

Vraťme se do r. 1963, kdy F. Skřivánek nastoupil do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody, tehdy s jeho prvním ředitelem RNDr. Jaroslavem Veselým. Prakticky ve stejnou dobu do ústavu zamířil také RNDr. Jan Čeřovský (předtím vedoucí redaktor časopisu ABC mladých přírodovědců) – ten měl za úkol mezinárodní spolupráci a chopit se časopisu Ochrana přírody. Náměstkem ředitele pro ochranu přírody byl tehdy RNDr. Jan Tříska, jeho zástupkyní RNDr. Marie Maršáková. Dr. Skřivánek se věnoval posuzování geologie a geomorfologie chráněných území, spolupráci při přípravě k vyhlašování nově navrhovaných chráněných území a samozřejmě hájení zájmů ochrany přírody při těžbě nerostů, při ložiskových průzkumech a dalších střetech a spolupráci s krajskými středisky. V 70. letech byl dvakrát uvolněn a odjel i s rodinou do Mongolska, poprvé jako těžební geolog při cementárně Darchan (postavené naším státem) a po druhé jako vedoucí celého uskupení českých specialistů při této cementárně. Když začal v r. 1971 řídit obor ochrany přírody RTDr. Ing. Zdeněk Vulterin, CSc., stal se jeho zástupcem, po jeho odchodu do důchodu byl jmenován náměstkem ředitele pro ochranu přírody – i když jeho schvalování jako nestraníka na náměstka ředitele trvalo bezmála dva roky (do té doby byl podobně jako ing. Vulterin jmenován jen jako vedoucí oboru OP). K tomu, jak hájil odborná stanoviska pracovníků oboru, je řada dobrých příkladů. Příkladem může být záměr automobilky Škoda Mladá Boleslav vybudovat na území CHKO Český ráj rehabilitační a rekreační středisko, pro ochranu přírody však na zcela nevhodném místě. Kolega Dr. Petříček přinášel truchlivé zprávy o tom, jak probíhá schvalování tohoto záměru v okrese Mladá Boleslav, kde pracovníci dostávají shora příkaz ke schválení. Automobilka provedla i vrtné práce ve zvolené lokalitě pro inženýrsko-geologické zhodnocení podloží. Na Ministerstvu kultury se objevovali jako svatá trojice náměstek generálního ředitele, uvolněný předseda závodního výboru KSČ a uvolněný předseda ZV ROH a sháněli vedoucího oddělení pro ochranu přírody Antonína Vinše, který se zapíral. Na nějakém předběžném projednání u náměstka ministra Švagery, kam jsem byl vyslán Ing. Vulterinem, jsem zdůvodňoval naše záporné stanovisko, a když se ke mně přidal RNDr. Ziegler, vedoucí střediska OP Středočeského kraje, s dalšími argumenty, rázně ho přerušila přítomná místopředsedkyně krajského národního výboru: „My s tím ale souhlasíme, vy jste jen náš poradní orgán. Už můžete odejít, my vás k dalšímu jednání nepotřebujeme.“ Ještě připojila: „Takhle dlouho vedoucím nebudete.“ Do tohoto problému jsme zapojili také ing. Josefa Velka, který se velice zabýval problematikou životního prostředí jako redaktor Mladého světa (to byl tehdy časopis pro mládež s velikým nákladem, šéfredaktorku soudružku Čermákovou na to místo schvaloval ÚV KSČ). Šéfredaktorce připravil Pepa Velek dopis adresovaný ministru kultury Doc. Dr. Klusákovi s tím, že kvůli tomuto problematickému záměru dostává redakce mnoho dopisů od čtenářů a že by rádi otiskli jeho rozhodnutí. Dokázal, že ho podepsala. Výsledek všech tlaků ochrany přírody a některých významných přírodovědců byl, že ministr záměr zamítl. Generální ředitel M. Zapadlo nato napsal ministrovi, aby přijel do budovy automobilky vysvětlit své rozhodnutí. Na tuto potupnou návštěvu byl ministrem vyslán jeho první náměstek Švagera. Byli jsme čtyři z ústavu a tři z ministerstva. Než jsme vešli do zasedačky, kde již na nás čekali, řekl nám náměstek Švagera: „Jednejte, soudruzi, vysvětlujte a přesvědčujte. Když se vám to nepovede, mám příkaz od soudruha ministra všechno jim povolit.“ Tato slova náš Ferry jakoby vůbec neslyšel. Ujal se slova a ve stručnosti řekl, že jejich záměr lépe pečovat o zaměstnance je samozřejmě chválihodný, bohužel si však vybrali nevhodné místo. „… Existují i jiné továrny a pracoviště, kde se pracuje v mnohem horších podmínkách, např. ostravské doly a hutě nebo Severočeský kraj – těžká chemie, přesto po nás vedení těchto podniků nikdy nevyžadovalo souhlasit s podobným tvrdým zásahem do cenných částí naší přírody. Máme zákon o státní ochraně přírody, který nám dává jasné úkoly. Opírá se i o ústavu. Jak bychom vypadali, kdybychom nedbali znění zákona odsouhlaseného zástupci našeho lidu. Pochopte proto, že vám to v žádném případě nemůžeme povolit. To prostě nejde. Připravili jsme ale pro vás návrh několik dalších lokalit, které by pro vás byly vhodné a neškodily by.“ Přes odpor svých funkcionářů (promrhané peníze na základovou geologii a  termíny, které propadnou) souhlasil generální ředitel M. Zapadlo s prohlídkou navrhovaných míst. Hned druhé se zalíbilo. Vyhráli jsme. Samozřejmě ne vždycky to pro nás dopadlo dobře. Ochrana přírody byla často označována jako brzda v budování socialismu. V 80. letech se F. Skřivánek postavil mezí vůdce iniciativy za záchranu zámku Jezeří (záměr byl odstřelit ho, aby při velkém zahloubení hnědouhelného velkolomu Čs. armády nedošlo k jeho zřícení). 

Italský sochař Dante Isoppi s pomníkem pro Lidice.   Foto archiv Bohumila Kučery

Práce v ochraně přírody v SÚPPOP byla pro Františka důležitá také pro možnost spolupráce s památkovou péčí. To se projevilo i v řadě jeho článků, zaměřených na využití drahých kamenů. (Např. dokumentace křišťálového nádobí na zámku Rájec n. Sázavou a popis drahých a dekoračních kamenů na tabernáklu, který nechal vyrobit Rudolf II. jako svatební dar pro nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxenou Pernštejnskou (vdovu po Vilémovi z Rožmberka). Při práci v SÚPPOP za ním jednou přišel prospektor Pavel Machek se vzorky jaspisu a ametystu, které by mohly ukazovat na to, že z této lokality byla těžena surovina pro obklady stěn v kapli svatého Václava v katedrále svatého Víta a také pro obklady karlštejnských kaplí. Místo těžby pro tento unikát gotické architektury nebylo dosud známé. Ferry Skřivánek zorganizoval výzkumnou skupinu, která prokázala původ lokality v Krušných horách, kde se těžil jaspis a ametyst pro obklady oněch kaplí. Cesta vedla od geologické prohlídky nejprve k archeologickému výzkumu. Ten vedl Dr. Kudrnáč z Archeologického ústavu ČSAV a jako pomocníky jsme mu sjednali mládež z místního gymnázia. U jména Kudrnáč se zastavme. Byl také dříve skautským vedoucím a při vykopávkách v Čakovicích někdy po válce si všiml kluka, jak ho pozoruje ve výkopu při práci. „Uměl bys to nakreslit?“ řekl mu a ukázal na profil. „Uměl.“ Ferry měl vždycky výbornou kresbu. V tom setkání můžeme možná vidět jeden ze střípků skládačky, jak se Ferry dostal k jeskyním. Archeologický výzkum prokázal, že tam za Karla IV. probíhala rozsáhlá těžba křemenné žiloviny a spolupráce mineralogů a restaurátorů vedla i k objasnění, jak se destičky z jaspisu a ametystu řezaly. Na úpatí vrchu Ciboušov domluvil Ferry vybagrovaní hluboké jámy v představě, že v glaciálech sem soliflukce snesla kusy jaspiso-ametystové žiloviny. To se potvrdilo. Tak byl získán materiál, z kterého nařezal P. Machek destičky k doplnění 86 chybějících destiček v obkladu v kapli sv. Kateřiny (správně Utrpení a jeho nástrojů ) v kostelní věži na Karlštejně. Při prováděných opravách vysoké věže Karlštejna, kdy bylo kolem věže postavené lešení, zorganizoval ještě Dr. Skřivánek geofyzikální průzkum stěn ve výšce, kde se nachází slavná kaple svatého Kří-že s rozsáhlými obklady stěn představující zdi nebeského Jeruzaléma a nad nimi 132 gotických portrétů. Průzkum měl ověřit domněnku o možné existenci schránky vybudované v síle zdi, do které by se ještě ukládala koruna Svaté říše římské a další cennosti, k jejichž uložení byla kaple zbudována. Průzkum však žádnou takovou dutinu neprokázal. 

Dr. Skřivánek mezi spolubratry při slavnosti koncem roku 1989 v kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně, kdy byli veřejně oznamováni noví členové řádu, tajně přijatí za socialismu.   Foto archiv Bohumila Kučery

V éře socialismu byl Dr. Skřivánek tajně přijat jako rytíř do maltézského řádu – oficiálně pak, spolu s dalšími tajně přijatými, slavnostně v r. 1990 v kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně v Praze.

Ve výčtu řady činností musíme mj. zmínit, že za socialismu začal být redaktorem sborníku Heraldiky a genealogie. A tuto práci vykonával dlouhá léta za socialismu, kdy politika tomuto tématu nepřála.

Rok 1990, kdy se ochrana přírody oddělila od památkové péče a přešla pod nové Ministerstvo životního prostředí, nás náš František profesně opustil a přešel na Ministerstvo kultury, na místo vedoucího odboru památkové péče, muzeí a galerií za ministra M. Uhdeho. Později zastával funkci ředitele Náboženské matice, kde pracoval až do jejího zrušení ministrem Dostálem za vlády premiéra Miloše Zemana.

Když odešel do důchodu, staral se spolu s paní Justou o rodinu. 

Také museli řešit opravy zanedbaného navráceného rodinného majetku. I tak se stále zabýval problematikou drahých kamenů, jejich zpracováním a využitím a spolupracoval s těmi, kteří se na něj obraceli v této věci, zejména se zájmem o obklady stěn drahými kameny v naší gotické architektuře. 
Osudovým okamžikem se pro něj stal konec srpna roku 2022, kdy ho navždy opustila jeho milovaná žena Justina, s kterou byl 65 let. I pro nás, blízké přátele a známé, to byla rána. František byl v myšlenkách stále s ní. Nic nedokázal číst, nemohl psát, nedokázal sledovat televizi. Kousek po kousku se začal vytrácet, až odešel. 

Dr. František Skřivánek byl vždy dobrý, přátelský a moudrý kolega. Pro mnohé z nás patřil Ferry k důležitým osobám našich životů.     ■

Bohumil Kučera

Titulní foto: Tři badatelé jdou od zastávky Srbsko v Českém krasu. Je asi r. 1954: V. Ložek 29 let, F. Skřivánek 21 let a F. Prošek  31 let.   Foto V. Stárka