František Pelc

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 
dostáváte do rukou poslední letošní číslo časopisu Ochrana přírody. Přestože letošek byl výrazně ovlivněn covidovou pandemií, pro ochranu naší přírody to nebyl rok rozhodně plonkový. Posuďte sami. 

Žirafy byly dlouhou dobu považovány za jediný druh, vytvářející v ohromném areálu rozšíření devět všeobecně uznávaných poddruhů, přičemž vědci popsali celkem 26 subspecií (Shorrocks 2016). Přispěla k tomu zejména skutečnost, že taxonomové podrobně zkoumali uvedeného ikonického afrického savce jen v omezené míře a že v lidské péči docházelo ke křížení poddruhů, ačkoliv zpráv o výskytu obdobných hybridů ve volné přírodě bylo uveřejněno jen překvapivě málo. 

Josef Fanta oslavil 3. července 2021 až v neuvěřitelné duševní i fyzické kondici devadesátku. Oslavenec napsal o své životní dráze hezkou knížku Ekolog lesa a krajiny (Radioservis 2020). Kdo se bude chtít trochu hlouběji seznámit s profesním i životním osudem jednoho z celosvětově uznávaných krajinných ekologů, ať si tuto publikaci určitě přečte (viz Ochrana přírody, 75, 6, xvii-xviii, 2020).

What we are doing to the forests of the world is but a mirror reflection 
of what we are doing to ourselves and to one another.
Chris Maser: Forest Primeval. The Natural History of an Ancient Forest (1989)

Hlavním úkolem Organizace spojených národů se stala urychlená všestranná obnova států protifašistické koalice po největším válečném konfliktu v dějinách lidstva. Proto mezi první odborné agentury zřízené OSN patří Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Otázka péče o životní prostředí se do popředí zájmu mezinárodního společenství dostala v souvislosti s jeho stále rozsáhlejším ničením až o čtvrtstoletí později. FAO se tak od svého vzniku soustřeďuje nejen na zemědělství a výživu, ale i na rybolov, ochranu půdy a lesnictví. V desetiletých, v poslední době pětiletých intervalech vydává od r. 1948 obsáhlou zprávu o stavu lesů a lesnictví ve světě.

11. března 2020 prohlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) šíření nemoci covid-19 způsobované novým typem koronaviru SARS-COV-2 (Gorbalenya et al. 2020, Zhou et al. 2020a) za pandemii (WHO 2020a). Propuknutí infekčního onemocnění zasáhlo během pouhých dvou měsíců většinu naší planety, zvýšilo nemocnost a úmrtnost obyvatelstva, změnilo život bez nadsázky miliardám lidí a výrazně ovlivnilo na dlouhou dobu naši civilizaci včetně hospodářství. Do 1. 12. 2020 byl vir potvrzen u 63,6 milionu lidí, přičemž koronavirovému onemocnění podlehlo 1,47 milionu pacientů (WHO 2020b). V letech 2000–2019 zažilo lidstvo šest epidemií (viz Tab. 1): i když všechny způsobily viry, žádná z nich nevykazovala prostorové rozšíření a široký dopad na lidskou společnost jako právě covid-19. Nicméně vliv uvedené virózy na naši civilizaci a přírodu se v různých částech světa a v rozdílném čase významně liší a zahrnuje jak radikální změny ve způsobu života obyvatel i společnosti jako celku, tak urychlení změn, které by nastaly i bez něj (Cheval et al. 2020). Z rozsáhlé problematiky spojené s covid-19 se v našem článku stručně soustředíme na některé vzájemné vazby mezi novou chorobou a ochranou přírody a krajiny.

Snižování početnosti některých druhů volně žijících živočichů a zmenšování jejich areálu rozšíření (defaunace) se nevyhnulo ani subsaharské Africe. Mezi celosvětově ohrožené druhy musíme v současnosti řadit i kdysi naprosto běžné tamější savce, jako je slon africký (Loxodonta africana), lev (Panthera leo), hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius), šimpanz (Pan troglodytes) nebo žirafa (Giraffa camelopardalis), podle novějších názorů tvořená čtyřmi druhy (IUCN 2019 – viz rámeček 1). Na vině zůstává kromě pokračující velkoplošné přeměny původního prostředí na zemědělskou půdu a lidská sídla také přímé pronásledování člověkem, ať už v podobě příliš intenzivního legálního lovu a opětovně se rozmáhajícího pytláctví, nebo snaha omezit či zcela vyhubit zvířata, považovaná lidmi z nejrůznějších důvodů za škůdce.

Již za svého života se stal legendou. Je příkladem mezioborového svorníku – po mnoho desetiletí se mu daří úspěšně hledat shodu a spolupráci mezi ochranou přírody a lesnictvím. V České republice existuje málo osobností, které široce respektuje jak lesnická, tak ochranářská veřejnost. Vedle Igora Míchala, Josefa Fanty a jen několika dalších je to právě Petr Moucha.

Jeden z podstatných předpokladů zlepšení kvality ochrany přírody a obecněji biodiverzity v chráněných územích představuje promyšlený rozvoj ekoturismu, bezpochyby posilující zaměstnanost a ekonomickou prosperitu venkova a zároveň zainteresovanost místních komunit na ochraně přírody (Eagles et al. 2002).

Adorace americké douglasky naše lesy opravdu nezachrání
V posledních měsících se rozhořela diskuse o využívání douglasky tisolisté v našich lesích. Část lesníků v tomto druhu vidí skoro záchranu našich lesů v době, kdy naše porosty tvořené převážně smrkem likviduje kůrovec a sanační těžby a prodejní cena dříví tohoto donedávna žádaného druhu nezadržitelně letí dolů. Mnozí přírodovědci i ochránci přírody naopak před masivním zaváděním této dřeviny původem ze Severní Ameriky varují pro ekologická rizika.
Chtěl bych zdůraznit, že douglasku tisolistou pro její celkový habitus obdivuji. Mám ji na vlastní zahradě, kochal jsem se z jejího vysokého vzrůstu v českých lesích u Navarova, kde je toho času i náš vůbec nejvyšší strom s výškou přes 64 metrů, a v domovských Kordilérách, kde může dorůst až stometrové výšky. Vím, že její jehličí má oproti smrku lepší dopad na kvalitu půdy. Ostatně asi i proto se poněkud překvapivě dostala mezi tzv. meliorační a zpevňující dřeviny, které mají v definované příměsi přispívat k vitalitě a stabilitě pěstovaných hospodářských lesních kultur.
Tato dřevina se v evropských lesích objevuje už skoro dvě staletí. Například v Německu je dlouhodobě pěstovaná v příměsi okolo dvou procent. Ale i u nás se místy tento strom pěstuje dlouhodobě. Douglaska má poměrně kvalitní nábytkářsky i jinak využitelné dřevo, což je s ohledem na zcela nejistou budoucnost smrku ve velké části našich lesů také významný fakt. Přesto jsem přesvědčen, že v daném kontextu je její masivní vysazování v našich lesích nevhodné. Proč?

Lesy na zeměkouli trpí v nebývalé míře. Likvidace deštných pralesů v Amazonii se zrychlila, ročně jich tu zmizí plocha větší než náš stát, na Sibiři se těží lesy za nejasných pravidel a snad i nejasných původů těžebních firem. V  Konžské pánvi to není o mnoho optimističtější. A pohled do tuzemských lesů také není nijak radostný.