Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 5/2021 — 28. 10. 2021 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Analýza genomu potvrdila čtyři druhy žiraf

Autor: Jan Plesník, František Pelc

Místo jednoho čtyři
Nový pohled na fylogenezi, a tím i na klasifikaci žiraf, přineslo zejména použití soudobých postupů molekulární biologie a fylogenetiky. Mezníkem se v tomto ohledu stala zejména studie hodnotící jejich příbuznost pomocí tradičních genetických markerů, tedy známých sekvencí DNA (pořadí nukleových bází v kyselině deoxyribonukleové), které mohou být v dědičném materiálu jednoduše určeny (Fennesy et al. 2016). Podle jejích výsledků existují čtyři druhy žiraf. Žirafa severní (Giraffa camelopardalis) vytváří na rozsáhlé ploše od Nigeru po Etiopii tři poddruhy, konkrétně žirafu núbijskou (G. c. camelopardalis), k níž řadíme i populace dříve označované jako žirafa Rothschildova a dnes považované za ekotyp (skupinu jedinců dědičně přizpůsobenou určitým životním podmínkám) žirafy núbijské, vůbec nejvzácnější poddruh žirafu západoafrickou (G. c. peralta) a méně známou žirafu kordofanskou (G. c. antiquorum). Ve východní Africe žije žirafa masajská (Giraffa tippelskirchi) a vyskytuje se v ní i žirafa síťovaná (Giraffa reticulata) s nápadnou kresbou kůže. Žirafa jižní (Giraffa giraffa) vytvořila podle těchto autorů dvě subspecie, žirafu angolskou (G. g. angolensis) a kapskou (G. g. giraffa) – podrobněji cf. Jelínková et al. (2018). 

Žirafa síťovaná (Giraffa reticulata) obývá kromě severovýchodní Keni, odkud
pochází i náš snímek, pravděpodobně také jižní Etiopii a jižní Somálsko.
Její početnost se za tři dekády snížila o polovinu. Foto Jan Plesník

Někteří badatelé ale s výstupy studie nesouhlasili a připomínky měli především k interpretaci získaných výsledků (Bercovitch et al. 2017). Nicméně autoři zmiňovaného příspěvku trvali na tom, že se žirafy skutečně vyvinuly do čtyř druhů (Fennessy et al. 2017, Winter et al. 2018). Jiný výzkum, založený opět na rozboru části DNA, ale došel k závěru, že druhy žiraf jsou tři, konkrétně žirafa severní, masajská a jižní (Petzold & Hassanin 2020). Další analýza, využívající mj. části DNA muzejních exemplářů z dnes již vymizelých populací, popisuje jako nový poddruh žirafu senegalskou (G. camelopardalis senegalensis) zcela vyhubenou kolem roku 1970 a přiklání se k názoru, že žirafa jižní vytváří dvě subspecie, žirafu kapskou zahrnující i žirafu angolskou a žirafu transvaalskou (G. giraffa wardi) osídlující mj. proslulý Krugerův národní park. V takovém případě bychom africké velikány klasifikovali do tří druhů a deseti poddruhů (Petzold et al. 2020). 

Největším druhem žirafy zůstává žirafa masajská (Giraffa tippelskirchi), kterou
poznáme podle nápadně nepravidelných paprskovitě roztřepených hnědých
skvrn s bílým ohraničením. Fotografie vznikla v Nairobském národním parku.
Foto Jan Plesník

Vyvrátit nebo potvrdit uvedené závěry se nedávno pokusili vědci pěti zemí (Coimbra et al. 2021). Na rozdíl od předešlých výzkumů, kdy byly pro genetický rozbor použity části genomu (veškeré genetické informace příslušného taxonu), Coimbryho tým analyzoval celý genom všech devíti žirafích poddruhů. Posloužily mu k tomu vzorky kůží více než tisíce jedinců dvacet let shromažďované Nadací pro výzkum žiraf (Giraffe Conservation Foundation, GCF) sídlící v namibijském Windhoeku. Materiál proto pocházel i ze vzdálených a hůře dostupných lokalit a míst, kde dochází k ozbrojeným nepokojům. Celkem výzkumníci analyzovali dědičnou hmotu 50 žiraf: v případě žirafy kordofanské se jednalo o vůbec první rozbor jejího úplného genomu. 

Genetické analýzy podporují názor, že populace žiraf dříve řazené k poddruhu
žirafa Rothschildova (G. camelo-pardalius rothschildi) a žijící v Keni a Ugandě jsou
ekotypem žirafy núbijské (G. c. camelopardalis). Obrázek byl pořízen v ugandském
národním parku Kidepo Valley. Foto František Pelc

Nakonec se ukázalo, že se žádné překvapení nekoná. Soudobé metody genomiky potvrdily existenci čtyř druhů žiraf, vykazujících odlišný demografický vývoj. Zdá se, že zcela izolovaná populace těchto zvířat v údolí řeky Luangwa pravděpodobně představuje poddruh žirafy masajské, takže by měla být uváděna jako žirafa zambijská (G. tippelskirchi thorncrofti). Přesto definitivní potvrzení tohoto faktu by mohlo přinést až další podrobnější šetření. Přestože se zmiňovaní sudokopytníci s výjimkou kreseb na kůži výrazněji neliší, genetické rozdíly mezi jednotlivými druhy přirovnávají badatelé k odlišnostem mezi medvědem hnědým (Ursus arctos) a ledním (U. maritimus). Změny genomu a současná struktura populací naznačují, že k rozdělení žiraf do čtyř odděleně se vyvíjecích linií došlo už před 230 000–370 000 lety. 

Středoafrických žiraf kordofanských (Giraffa camelopardalis
antiquorum) přežívá ve volné přírodě méně než 2000 jedinců:
polovina z nich se vyskytuje v národním parku Zakouma
v jihovýchodním Čadu. Foto Jan Plesník

Ochrana žiraf vyžaduje urychlené přehodnocení
Proč se potvrzení existence čtyř druhů žiraf věnujeme v časopise zaměřeném na péči o přírodní a krajinné dědictví? V důsledku pokračujícího úbytku vhodného prostředí a jeho rozpadu na menší celky, pytláctví, šíření nemocí, občanských válek a dalších ozbrojených střetů a podle některých názorů i změn podnebí se početnost žiraf na černém kontinentu snížila za poslední tři desetiletí o téměř 30 %. Uznávaná Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) proto ve svém červeném seznamu celosvětově ohrožených druhů hodnotí od roku 2016 žirafu jako ohroženou v kategorii Zranitelný (VU – IUCN 2021). Nejnovější odhad hovoří o tom, že v současnosti ve volné přírodě zůstalo jen 117 000 kusů nejvyšších v současnosti žijících obratlovců (GCF 2021).

Přitom rozdíly ve stupni ohrožení vymizením (extinkcí) jsou značné jak mezi poddruhy, tak druhy. Více než polovinu všech dnes v přírodě žijících žiraf představují žirafy jižní. Zbývající tři druhy jsou na tom podstatně hůře a musely by být hodnoceny jako ohrožené (EN) nebo kriticky ohrožené (CR). Vždyť žiraf severních nežije mimo lidskou péči více než 6000 exemplářů, protože jejich abundance poklesla od roku 1985 o více než 90 %: není divu, že druh tak patří mezi nejohroženější velké savce planety vůbec. 

Autoři proto vyzývají IUCN, aby uznala existenci čtyř druhů žiraf místo dosavadního jediného a na základě aktuálních a věrohodných údajů pomocí standardních kritérií co nejdříve stanovila stupeň jejich ohrožení. Ostatně, návodný příklad již máme. V březnu 2021 k obdobnému kroku Mezinárodní unie ochrany přírody v případě afrických slonů nakonec přistoupila, když se přiklonila k názoru, že existují jejich dva druhy. V současnosti je proto běžnější slon africký (Loxodonta africana) klasifikován jako celosvětově ohrožený, kdežto podstatně vzácnější slon pralesní (L. cyclotis), jehož kly jsou na černém trhu ceněny výrazně více než slonovina stepních chobotnatců, spadá do kategorie kriticky ohrožených taxonů (IUCN l.c.). Do té doby byl jediný druh slona považován za zranitelný (VU), tedy podstatně méně ohrožený než současné dva. Obdobný krok by pomohl lépe nasměrovat ochranu žiraf a jimi osídleného prostředí a odrazil by se s velkou pravděpodobností i v přístupu k regulaci obchodu s nimi a s výrobky z nich prostřednictvím Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES – Plesník et al. 2019). Současně by reklasifikace žiraf mohla podpořit tolik žádoucí výzkum těchto nepřehlédnutelných býložravců, kteří byli dlouhou dobu pokládáni za natolik běžné, že je badatelé záměrně přehlíželi. 

Někteří odborníci ale vyjádřili obavy, že kupř. pokud již žirafa Rotschildova není pokládána za poddruh, výrazně se sníží zájem o její ochranu, a to jak in situ, tak ex situ (Bercovitch 2020). Domnívají se proto, že i když je taxonomie důležitá mj. pro v Africe oblíbené přemísťování velkých savců i mimo jejich původní areál rozšíření, měla by být co nejdříve věnována zvýšená pozornost evolučně, ekologicky a ochranářsky významným žirafím populacím vyžadujícím specifickou péči, zejména v povodí Nilu, a to bez ohledu na jejich taxonomické zařazení (Gippoliti et al. 2021).