Jeňýk Hofmeister

V článku otištěném na stránkách tohoto časopisu (OP, č. 1/2022) jsem se pokusil upozornit na slibné (a náročné) výzvy Strategie pro ochranu biologické rozmanitosti EU do roku 2030 a současně na prakticky chybějící diskusi v rámci ochrany přírody v ČR, jak tyto výzvy naplnit. Těžištěm článku byla úvaha o možnostmi naplnění přísné ochrany přírody na 10 % území České republiky. Článek přinesl argumentaci, proč by měla být i tato náročná vize mezi ochranáři diskutována, řešena a – vhodným způsobem a schůdnými cestami – naplňována

Nařízení o obnově přírody si klade náročný – v případě naplnění ovšem pravděpodobně účinný – cíl provést opatření pro zlepšení stavu přírodních stanovišť do roku 2050 všude, kde je to potřeba, do roku 2030 pak alespoň na 20 % rozlohy EU. Ke skutečnému zlepšení stavu lesních stanovišť a populací divoce žijících organismů na ně vázaných nepostačí formální realizace zavedených (technických) postupů obnovy lesních stanovišť, jen aplikovaná v předepsaném územním rozsahu. Máme-li dosáhnout skutečné obnovy přírody, pak bude velmi záležet na způsobu naplňování Nařízení o obnově přírody. Nejen v případě lesů – ale zde zvláště – bychom měli významně zapojit tvořivé síly samotné přírody a zároveň rozumně využívat aktivní managementový přístup.

Přes zvýšené úsilí o ochranu přírody v posledních desetiletích se nedaří zastavit celosvětový pokles druhové rozmanitosti. Nejeden pozorovatel může nabýt dojmu, že zodpovědní činitelé o problému jen mluví, ale přitom nedokážou navrhnout žádné řešení, které by mělo šanci nepříznivý trend zvrátit. Tuto představu poměrně rázně narušila nejnovější verze koncepčního dokumentu Evropské unie (dále jen EU) pro ochranu přírody. Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030 (dále jen Strategie ochrany biodiverzity; EK 2020), představená v květnu 2020, si vytkla konkrétní a odvážné cíle, jejichž splnění by skutečně mohlo vést k očekávaným výsledkům v podobě zastavení poklesu druhové bohatosti evropského kontinentu. Podtitul tohoto koncepčního dokumentu, který zní „Navrácení přírody do našeho života“, jej výstižně charakterizuje.

Dynamika vývoje lesa zahrnující přírodní disturbance patří v ochraně přírody k všeobecně respektovaným principům, na nichž je založena ochrana podstatné části lesních ekosystémů v chráněných územích. Při správě konkrétních chráněných území má však praktické naplňování uvedeného principu mnohdy značné rezervy, které někdy hraničí s jeho popřením. To je do značné míry výsledkem přetrvávající animozity některých kruhů vně ochrany přírody vůči spontánní dynamice lesa, zčásti však také odráží určitou nedůslednost ochrany přírody samé v integraci principů dynamiky lesa do nástrojů a postupů určených ke správě dotčených chráněných území.

Bezzásahový režim se postupně stává důležitou součástí ochrany biodiverzity lesních stanovišť, dosud však v malé míře těch, které byly činností člověka v minulosti výrazně pozměněny. Přes neúplnost současného poznání se zdá, že zastavení lesního hospodaření může představovat významný – a možná nenahraditelný – stimul i pro biodiverzitu dlouhodobě hospodářsky využívaných lesů kulturní krajiny střední Evropy. Podmínkou pro naplnění uvedeného předpokladu je prozíravý a dostatečně velkorysý přístup k vymezení takového území.