Kulér: Názory a polemika

Ochrana přírody 6/2022 — 22. 12. 2022 — Kulér: Názory a polemika — Tištěná verze článku v pdf

Přísná ochrana přírody jako jeden z důležitých přístupů k zachování biologické rozmanitosti v ČR

autoři: Jeňýk Hofmeister, David Storch

Reakce Michaela Hoška a Davida Storcha (OP, č. 3/2022) je příslibem, že diskuse na dané téma se skutečně rozběhne. Polemický tón otištěné reakce představuje pro iniciátora výzvu započatou diskusi v zárodku neopouštět. Na druhou stranu obdobně přímá polemika by nejspíše další diskusi a možnosti nalezení perspektivního řešení neprospěla. Tento příspěvek se tedy namísto pokračování polemiky snaží o vyjasnění a shrnutí shody a rozdílů v pohledu autorů obou textů, která by poskytla pevnější bázi pro praktické naplňování vizí ochrany přírody.

Bezzásahovost a aktivní management jako komplementární přístupy

Vedle přísné ochrany přírody, spočívající v ponechání přírodních stanovišť samovolnému vývoji vytvářející vhodné prostředí většinou pro druhy citlivé na činnost člověka, je pro uchování biologické rozmanitosti střední Evropy důležitý i specifický management lidskou činností spoluvytvářených či zcela vytvořených stanovišť, v některých případech s neobyčejným počtem druhů, jejichž přežití může být do značné míry na udržení managementu závislé. A nakonec máme i stanoviště degradovaná, která k tomu, aby byla atraktivní pro vzácné a ohrožené druhy, potřebují „obnovit“ či „restaurovat“, ať již spontánním působením přírodních procesů, či cíleným lidským opatřením. Strategie ochrany biologické rozmanitosti EU do roku 2030 (dále jen Strategie EU) přiznává každému z těchto způsobů ochrany přírody svůj význam pro záchranu biologické rozmanitosti a své cíle staví na jejich kombinaci. Přísná ochrana přírodních stanovišť tak představuje jen jeden z možných typů managementu chráněných území. Jinými slovy by bezzásahovost neměla být vnímána jako protipól aktivního managementu, ale oba přístupy jako vzájemně se doplňující a nápomocné v úsilí o zachování a podporu biologické rozmanitosti.

Bezzásahový management je vhodným přístupem ochrany pro některé typy přírodních stanovišť, především těch typů lesních stanovišť, které by v prostředí málo ovlivněném lidskou činností tvořily dominantní typy přírodních stanovišť v krajině – u nás typicky bukové lesy a horské smrčiny. Podpora bezzásahového managementu těchto stanovišť s velkou rozlohou není rozmarem ochrany přírody, ale nezbytným předpokladem pro zachování jejich biodiverzity. Čím větší území přísná ochrana zahrnuje, tím mají populace organismů stanoviště obývajících lepší perspektivu. Proč? Spontánní sukcesní cyklus těchto lesních ekosystémů může v přírodních podmínkách trvat dlouhá století, aby pak byl v jednom okamžiku přerušen přírodní disturbancí (vítr, kůrovec, oheň apod.) na rozloze běžně převyšující výměru většiny našich současných maloplošných chráněných území. Přírodní disturbance obvykle iniciují výrazné změny struktury a fungování ekosystémů. Přestože jsou tyto změny naprosto přirozené a z pohledu biodiverzity žádoucí, v případě malých lokalit mohou vyvolat náhlou změnu přírodních podmínek celého chráněného území. Organismy, kterým vyhovují jen určité podmínky v rámci přirozené variability daného stanoviště, tak mohou na malých lokalitách vyhynout i v důsledku svého přirozeného vývoje. Heterogenita struktury lesních stanovišť, která se v průběhu sukcesního cyklu vystřídají na jedné konkrétní lokalitě, může být vyšší než heterogenita podmínek relativně velkého území v daném časovém okamžiku. Velká část vzácných druhů lesních organismů nachází vhodné podmínky pro život jen na stanovištích určité sukcesní fáze, takže podmínkou jejich setrvalé existence v konkrétním chráněném území je jeho dostatečná velikost umožňující souběžný výskyt všech sukcesních fází s odpovídající rozlohou.

Mají-li být přísně chráněná území rozlohou velká, měli bychom v souladu s výzvou Strategie EU usilovat o prosazení této ochrany na 10 % území ČR? V tomto bodě se autoři dříve otištěných textů neshodnou. Proti ochraně takto velkých území mluví (kromě praktických překážek vyplývajících jejím zaváděním v kulturní obývané krajině) i riziko ztráty biodiverzity řady nelesních, i některých lesních a dlouhodobým managementem udržovaných stanovišť v důsledku jejich spontánního vývoje. Naproti tomu pro ochranu velkých území o rozloze odpovídající 10 % území ČR mluví možnost jejich přirozeného fungování na úrovni krajiny včetně vytvoření a udržení trofické komplexity. Trofickou komplexitou rozumíme strukturované a úplné potravní řetězce, které vyvažují roli jednotlivých funkčních skupin organismů v ekosystému a vliv těchto skupin na jeho fungování. Nejvíce diskutovaná je role velkých býložravců a vrcholových predátorů, jejichž přítomnost či nepřítomnost je zásadní pro směřování dalšího vývoje obývaného prostředí. Jejich přítomnost by mohla umožnit udržení světlomilných druhů organismů i ve spontánně zarůstající krajině. Příroda sama by se tak alespoň v případě některých stanovišť mohla postarat o jejich aktivní management, který by se tak stal integrální součástí jejich spontánního vývoje. Aktivní management ochrany přírody by pak mohl být více soustředěn na rozlohou malé a v kulturní krajině izolované lokality, kde aktivní management zůstane předpokladem jejich zachování. Trofická komplexita by nebyla úplná bez vrcholových predátorů. Velcí predátoři jako medvěd, vlk či rys se v současnosti vyskytují na území 16 až 20 evropských států. Z nich pouze rys dlouhodobě žije na území ČR s odhadovanou početností necelých sto dospělých jedinců (Kaczensky et al. 2012). Přinejmenším ze strany vlků je ovšem v posledních letech zaznamenáván čilý zájem trvale osídlit i naše území, takže jde jen o to, vysvětlit veřejnosti důležitost přítomnosti vrcholových predátorů pro další vývoj naší přírody.

Stav přírodních stanovišť a jejich druhová diverzita

Přírodní podmínky mnoha přírodních stanovišť u nás nevyhovují vzácným druhům organismů, kterým by tato stanoviště měla sloužit za útočiště. Týká se to nejen specifických typů stanovišť s celkově malou rozlohou, kde bývá kromě neúměrného vlivu lidské činnosti na vině i absence aktivního managementu a které se dle Naturového hodnocení nacházejí v nepříznivém stavu. Stejně naléhavě se tento problém dotýká i řady běžně rozšířenějších typů přírodních stanovišť, které nejlépe prospívají při absenci jakéhokoli managementu a které se dle Naturového hodnocení nacházejí v příznivém stavu. Jako příklad mohou posloužit stanoviště bučin (zahrnující acidofilní, květnaté, horské klenové i vápnomilné bučiny). Jejich celková rozloha v ČR činí 2300 km2 (3 % rozlohy ČR) a nesčetné inventarizační průzkumy různých skupin organismů opakovaně potvrzují, že jde o prostředí na biodiverzitu většinou chudé. Naproti tomu červené seznamy ohrožených druhů lišejníků, makromycet, bezobratlých i dalších skupin organismů zahrnují velký počet druhů, pro něž jsou právě tyto bučiny typickým stanovištěm. V současné krajině ČR však najdeme jen několik málo izolovaných bučin s obdivuhodnou druhovou diverzitou významnou v celoevropském kontextu (např. Žofínský prales).

Svobodný prales Ščúrnica vznikl vykoupením mýtního porostu ze sbírky iniciované v lokalitě žijícími ochránci přírody (Bílé Karpaty). Přirozená mortalita stromů a působení přírodních disturbancí umožňují rychle zapomenout na hospodařením zjednodušenou strukturu porostu.    Foto Jeňýk Hofmeister

Jak lze vysvětlit poměrně velkou celkovou rozlohu daného typu stanoviště a současně jeho nízkou schopnost poskytovat útočiště na dané stanoviště navázaných druhů? Příčina tkví právě v malém podílu přísně chráněných stanovišť, umožňující uplatnění přírodní dynamiky na struktuře těchto stanovišť a procesech se v nich odehrávajících. Drtivou většinu bukových porostů u nás reprezentují stinné hospodářské porosty bučin do věku 150 let s absencí starých odumírajících stromů, mrtvého dřeva a pestřejší horizontální struktury porostu jako důsledku působení přírodních disturbancí. Takové porosty neposkytují vhodné podmínky pro vytvoření životaschopných populací většiny ohrožených druhů organismů. Přitom rychlost promítnutí přísné ochrany do struktury běžných hospodářských bučin (Vandekerkhove et al. 2009; 2011) dokládá smysl takového opatření pro ochranu biologické rozmanitosti (box 1). Při zachování současných způsobů hospodaření a pokračující lesnické obnově porostů starých bučin hrozí, že se nám sice podaří zachovat a možná i zvyšovat rozlohu bučin i příznivý stav těchto typů stanovišť (dle Naturového hodnocení), vzácné druhy vázané na tento typ stanoviště však budou čím dál vzácnější, v horším případě vyhynulé.    ■

- - -

Seznam literatury: 

Kaczensky, P., Chapron, G., von Arx, M., Huber, D., Andrén, H., Linnell, J., 2012. Status, management and distribution of large carnivores – bear, lynx, wolf & wolverine – in Europe, European Commission, Brussels, part 2.

Vandekerkhove, K., De Keersmaeker, L., Menke, N., Meyer, P., Verschelde, P., 2009. When nature takes over from man: Dead wood accumulation in previously managed oak and beech woodlands in North-western and Central Europe. For. Ecol. Manage. 258, 425–435.

Vandekerkhove, K., Keersmaeker, L. De, Walleyn, R., Köhler, F., Crevecoeur, L., Govaere, L., Thomaes, A., Verheyen, K., 2011. Reappearance of Old-Growth Elements in Lowland Woodlands in Northern Belgium: Do the Associated Species Follow, Silva Fenn. 45, 909–936.

- - -

V čem je problém?

Jakožto autor dvou boxů v citovaném článku, a nikoli hlavního textu (který napsal Michael Hošek) se necítím oprávněn pokračovat v diskusi o tom, jak vážně brát nové evropské směrnice týkající se obnovy přírody a striktní ochrany. Pokusím se namísto toho vyjasnit, v čem se s Jeňýkem Hofmeisterem shodujeme a kde je vlastně jádro sporu.

Nový text Jeňýka Hofmeistera považuji za vyvážený a inspirativní a s kolegou Hofmeisterem se v řadě ohledů shoduji. Panuje srozumění v tom, že ochráníme tím více organismů, čím větší je rozloha jejich prostředí, stejně jako v tom, že přirozené disturbance mohou vytvářet biotopy, bez nichž by některé populace zanikly. Přirozené disturbance přitom má smysl podporovat jen na velkých plochách, poněvadž jen tak je zajištěno, že nepostihnou celé chráněné území a celé populace cenných druhů. Z toho plyne, že v některých případech se vyplatí chránit cenné populace a cenná společenstva tak, že vymezíme velkou plochu, kde necháme působit spontánní procesy a budeme jen málo zasahovat.

V čem je tedy problém? Sám jsem měl z Hofmeisterova textu pocit nevyváženosti ve směru zdůrazňování „přísné“ ochrany, tedy bezzásahovosti. Ve zmíněných boxech jsem se snažil poukázat na to, že v situaci, kdy hlavní problém většiny našich biotopů je přibývání biomasy (tedy zarůstání krajiny a/ nebo zvyšující se dominance malého množství druhů), přísná ochrana čtená jako „nechání být“ může v mnoha případech přírodě uškodit. A z toho hlediska může být tlak Evropské unie na přísnou ochranu předem určené – a to relativně hodně velké – plochy mírně řečeno kontraproduktivní. Samozřejmě jako obvykle je ďábel skryt v detailu, tedy v tom, co přesně se přísnou ochranou myslí. Jenže pokud Hofmeister v prvním článku píše, že jde o „vyloučení záměrného ovlivňování probíhajících přírodních procesů lidskou činností“, tak riziko ztráty biologické rozmanitosti vlivem nárůstu biomasy několika málo dominantních druhů bude značné. Protože to je přírodní proces, a to nezávisle na tom, že jsme je svou činností nebo naopak nečinností spustili.

Zastánci přísné ochrany nebo bezzásahovosti o těchto problémech často vědí, a tak argumentují, že přirozené procesy také znamenají právě přírodní disturbance, které jdou proti kumulaci biomasy – požáry, kalamity, vliv velkých herbivorů. To je v pořádku, pak ale nastává otázka, do jaké míry se na tyto samovolné procesy lze spolehnout. A odpověď je jak kdy, jak kde, ale velmi často nevíme. Dokonce bych neváhal říci, že se lze spolehnout jen na to, že přirozené procesy povedou dříve nebo později k situaci, kterou jsme nečekali. Což nemusí být nutně špatně – jenže pokud je cílem ochrany přírody zamezení vymírání populací, druhů a celých společenstev, je to docela nebezpečné. Není žádné ekologické pravidlo, že by přirozené procesy měly vést k vyšší perzistenci populací, co už na daném území jsou, natož populací cenných druhů.

Jádro problému se totiž skrývá v zavedené dichotomii bezzásahovost – aktivní management. Jejím základem je iluze, že máme možnost do přírody nezasahovat a jen nechat „přirozené procesy“ běžet. Jenže žijeme v období antropocénu, k němuž mimo jiné patří to, že jsme si uvědomili, jak provázané jsou přírodní děje s lidskou činností. I když vymezíme „bezzásahové“ území, už tím vymezením jsme do něj nezvratně zasáhli. A pořád zasahovat budeme – šíření nepůvodních druhů (včetně patogenů), zvyšování úživnosti ekosystémů vlivem hnojení dusíkatými atmosférickými spady a oxidem uhličitým, to vše jsou procesy, které se podílejí na změnách všude okolo nás (včetně globálního zvyšování biomasy rostlin) a způsobuje je člověk. V každém případě tedy zasahujeme, záměrně či nezáměrně, a tudíž je klíčové, jak přesně se rozhodneme zasahovat. Všechno je z tohoto hlediska management a jde o to se rozhodnout, jaký typ managementu bude v daném případě a pro daný účel lepší. K tomu budeme potřebovat poměrně detailní znalost ekologie celého systému – a i tak nemáme jistotu, že to dopadne tak, jak předpokládáme.

Jak z toho ven

Rozpor mezi mým náhledem na celou problematiku a postojem Jeňýka Hofmeistera ve skutečnosti není nijak zásadní. Určitě se u nás dají najít území, která jsou velká a zároveň o nich lze předpokládat, že je můžeme nechat být a pozorovat, co se na nich děje – třeba diskutované Východní Krušnohoří. Pokud nepůjde o území hostící poslední populace cenných druhů, můžeme si dovolit experimentovat s tím, jaké procesy se tam rozběhnou, a je dost možné, že budeme příjemně překvapeni. Nebo se můžeme pokusit zasahovat jen určitými způsoby, třeba introdukcí velkých herbivorů. Jen si neumím představit, že by nám v tom měla či mohla pomoci nějaká směrnice EU o tom, kolik území má být vyčleněno pro „přísnou ochranu“. Na druhou stranu, tlak na ochranu relativně velkého území jistě usnadní politická rozhodování, pokud najdeme území, která za to stojí. Hledejme je tedy, ale buďme připraveni na to, že nikdo nás nezbaví břemene rozhodování o tom, jak s daným územím nakládat a co vše nechat na „přirozené“ (ve skutečnosti člověkem zásadně ovlivněné) procesy.    ■

David Storch

- - -

Úvodní foto: Střídání generací buku a jedle v člověkem málo ovlivněném jedlobukovém lese je příkladem proměnlivosti spontánně se vyvíjejících lesů (prales Sinca, Rumunsko).    Foto Jeňýk Hofmeister