Péče o přírodu a krajinu

Berounka vzniká v Plzni soutokem řek, které odvodňují velké vějířovité povodí a předurčují tak její povodňovou aktivitu. Tento rys posiluje Litavka, významný přítok ústící v Berouně, odvodňující Brdy a jejich zemědělsky využívaná úpatí. Mezi Plzní a Berounem si řeka uchovala poměrně přirozený ráz, především v přírodně a krajinářsky excelentním údolí nad Křivoklátem. Pod Křivoklátem se údolí rozšiřuje, vede jím železnice, přibývá zástavby, řeka je větší měrou vzduta jezy, dílčí úseky byly v minulosti různě upravovány. Řeka od Berouna dolů se již výrazně liší od řeky na Křivoklátsku. V minulosti prodělala souvislé technické úpravy koryta, a to i v  přírodně cenném území Českého krasu.

Řízená péče o zvláště chráněná území je jedním z nejdůležitějších poslání státní ochrany přírody od devadesátých let minulého století. S narůstajícím poznáním o rozšíření druhů a přírodních biotopů, o jejich vývoji, ale také se sílící nejistotou plynoucí z neúplných znalostí o dopadech rozsáhlých změn v užívání krajiny člověkem a životních podmínek v důsledku probíhajících změn podnebí je zřejmá neudržitelnost tradičního dlouhodobě plánovaného managementu. Proto se AOPK ČR rozhodla pro zavedení průběžně realizovaného adaptivního managementu (AM) a k jeho usnadnění vytvořit potřebné informační a ekonomické nástroje.

Říční (též potoční) pás je území dominantně formované vodním tokem, sloužící jeho funkcím a vývoji. Bývá přirozeně zamokřené a často povodňované, hostí specifická rostlinná a živočišná společenstva. Je normální v něm nestavět a neorat. Pokud je podél vodního toku vyvinuta niva, říční pás zaujímá její významnou část nebo i nivu celou. Od začátku revitalizačních snah není sporu o tom, že obnovení říčního pásu představuje podstatně větší přínos než zpřírodnění samotného koryta, dříve technicky upraveného.

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví letos slaví 30 let od svého založení. Jedna z našich nejmladších chráněných krajinných oblastí, jejíž výjimečností je vzácná a v každém ročním období půvabná lužní krajina, kde lužní les a řeka jsou v symbióze. Povodně se zde po stovky let rozlévaly do lesa kolem řeky a přinášely vodu a půdu obohacenou živinami. Ekosystém periodicky zaplavovaného lužního lesa byl a je na dynamickém průtočném a splaveninovém režimu řeky zcela závislý.

Když se hovoří o zadržování vod, většinou se jedná o práci s vodou ve volné krajině. Tam je z dlouhodobého hlediska opravdu co napravovat, ale s vodou se dá velice dobře pracovat i v městských aglomeracích. Historicky bylo ve městech prioritou vodu bezpečně a co možná nejrychleji z města odvést. To samozřejmě s sebou přinášelo značné zásahy do koryt a následně i do okolních niv a tím i vodních poměrů.

Invazní dřeviny představují dlouhodobě významný problém chráněných částí přírody. Přestože se o regulaci invazních dřevin, např. nejrozšířenějšího trnovníku akát, snažíme v řadě chráněných území, stále v české ochraně přírody chybí efektivní managementový nástroj. V praxi se lze setkat s řadou různých přístupů zcela rozdílné filozofie a účinnosti, opakujících často stále stejné chyby vedoucí leckdy spíše ke zhoršení situace než k účinnému řešení problému. V tomto příspěvku, rozděleném do několika částí, bychom rádi představili první zkušenosti s novými postupy při regulaci trnovníku akátu a dalších invazních dřevin v Národním parku Podyjí.

Krajina Českého Švýcarska je známá svou romantickou krásou pískovcových skal, roklí a soutěsek doplněnou ojedinělými čedičovými vrcholky. Důvodem k vyhlášení Národního parku České Švýcarsko (NPČŠ) byla právě především místní unikátní geomorfologie a na ní vázané specifické stanovištní podmínky, nikoliv přesvědčení, že jsou na tomto území plošně převažující a výjimečně zachovalé přirozené ekosystémy. U lesů však byla ceněna jejich rozlehlost a kontinuita nenarušená lidskými sídly. Dnes by se dalo hovořit o velkém potenciálu lesních ekosystémů, vezme-li se v potaz jejich proměnnost, schopnost adaptace na měnící se podmínky a schopnost samoobnovy přirozených vazeb a procesů. Nejen nádherná geomorfologie, ale i potenciál ekosystémů jsou tím, co dělá z Národního parku České Švýcarsko skutečně národní park. Tento potenciál se dnes naplno projevuje a je třeba ho využít.

Pěnovcová ložiska a jejich reliéfové formy patří navzdory relativně malému plošnému rozsahu většiny lokalit k mimořádně významným a cenným objektům celé řady vědních disciplín od paleontologie přes malakozoologii, botaniku až po geomorfologii a kvartérní geologii jako celek. Tomu odpovídá i pozornost, kterou těmto lokalitám věnuje ochrana přírody, a proto jak u nás, tak na Slovensku, ale i v mnoha dalších zemích jsou pěnovcová ložiska zákonem chráněná, ať již jako součást větších územních celků, nebo objektem přímé ochrany v úrovni přírodních rezervací nebo přírodních památek.

Po upuštění od tradičního hospodaření ve volné krajině a její zvýšené eutrofizace došlo ke snížení biodiverzity lučních porostů mimo jiné i vlivem zvýšené expanze trav. Tento efekt se projevil i v chráněných územích, kde často došlo k masivní expanzi třtiny křovištní (Calamagrostis epigejos). Snížená frekvence seče je aplikována nejen z nedostatku finančních prostředků orgánů ochrany přírody, ale také jako podpora zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Takže paradoxně opatření na podporu ohrožených druhů často vedla k degradaci chráněných území. Tento trend by mohlo zvrátit využití kokrhele luštince (Rhinanthus alectorolophus) při managementu bezlesí.

Světlo a voda patří k základním činitelům zdárného rozvoje života ve všech lesních ekosystémech. Zejména pak v těch, jejichž součástí jsou vzácné a na kvalitu potravy zvlášť náročné organismy. Jde-li o lužní lesy, především o unikátní jihomoravský luh, platí to dvojnásob. A poněvadž právě zde se už řadu let oba faktory projevují velmi negativně a čas neúprosně kvapí, pokusím se k určité nápravě tohoto neblahého stavu přispět. Definitivní znění některých nových záchranných programů, týkajících se i druhů žijících na tomto území, dosud MŽP neschvalovalo, a proto tu ještě je možnost alespoň něco z dále navrhovaného postupu akceptovat.