Péče o přírodu a krajinu

Dříve přehlížená laterální migrace získává dnes čím dál více pozornosti od orgánů státní ochrany přírody, vědců i podniků Povodí a dalších správců vodních toků. Jedná se o pohyb ryb do bočních ekosystémů vodních toků – mělčin, tůní, štěrkových lavic, slepých ramen a v ideálním případě také za korytovou hranu do zaplavených komplexů lužních lesů a luk. Díky technickým úpravám vodních toků a celých údolních niv byla řada těchto biotopů

zničena nebo prakticky odříznuta od hlavního toku, což ovlivnilo mnoho druhů ryb i dalších vodních organismů. Obnova laterální migrace má ve svém důsledku schopnost snížit počty invazních druhů, zlepšit kvalitu vody a celkový ekologický stav vodního toku v jeho širším chápání, tedy včetně aktivní části údolní nivy. Podporovat ji vhodnými opatřeními je proto velmi žádoucí i pro účely naplňování Rámcové směrnice o vodách.

Veřejnosti je pravděpodobně termín „zelená infrastruktura“ (dále označovaná jako „ZI“) znám a jistě i správně tuší jeho obsahovou náplň, nicméně i přesto si na úvod tohoto příspěvku dovolíme zopakovat základní terminologii, popsat její skladební prvky a v neposlední řadě si také přiblížíme dotační nástroje, kterými AOPK ČR v současné době podporuje rozvoj modrozelené infrastruktury.

Moravský kras je přírodně a druhově nesmírně bohatou oblastí, v níž kromě mnoha dalších zvířecích klenotů opět nechybí ani sokol stěhovavý. Trvalo to sice skoro 50 let, ale nedávno se vrátil, usadil a hojně rozmnožil. A jako v případě jiných druhů provází výskyt sokolů v CHKO Moravský kras řada zajímavostí.

Soustava Natura 2000 v ČR brzy oslaví dvacet let. Rozsáhlé bilancování si ponechejme na jindy, v tomto článku se jen ohlédněme za ukončeným projektem „Zajištění plánovací dokumentace pro lokality národního významu v ČR“ (tzv. SDO II) financovaného z Operačního programu Životní prostředí, který AOPK ČR realizovala v letech 2016–2023 a jehož cílem bylo soustavu Natura 2000 v ČR dále rozvíjet. Ústředním motivem projektu byly souhrny doporučených opatření (SDO) – dnes již standardní nástroj plánování péče o evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). Šlo o jejich zpracování, aktualizaci, ale vůbec poprvé i zjišťování toho, zda a do jaké míry jsou dále využívány v navazujících plánovacích dokumentech a především v praxi. Ukázalo se, že ačkoli je péče o soustavu Natura 2000 postavena na solidních základech, v dalším období bude potřebné se zaměřit i na aspekty, kterým dosud nebyla věnována taková pozornost, jako je například dostatečnost režimu tzv. základní ochrany.

Tesařík alpský (Rosalia alpina) patří bezesporu k nejkrásnějším broukům naší přírody. Jeho jasně modré zbarvení s černými skvrnami na krovkách z něj činí nezaměnitelný druh. Jeho vývojový cyklus trvá tři roky a přítomnost na lokalitě nám vedle dospělců mohou prozradit i typické oválné výletové otvory, přibližně 7 × 5 mm velké s ostrými okraji, které jsou na stojících kmenech vždy orientované vertikálně. Dominantní živnou dřevinou je v oblasti Vlárského průsmyku jednoznačně buk lesní (Fagus sylvatica), ale vzácně může obsadit také další listnáče, jako jsou jilm horský (Ulmus glabra) nebo javor klen (Acer pseudoplatanus). 

Nesázet les po jeho vytěžení se spoustě lidí jeví jako nesmysl. Povinnost zalesnit paseku ukládá i lesní zákon. Stále přetrvává zažitá představa, že pokud nevysázím stromy, naroste na pasece buřeň, která významně oddálí vznik nového lesa. A v podvědomí možná trochu hlodá špatné svědomí: vykácel jsem les a prodal dříví, „něco bych měl vrátit“. Malé sazeničky budou sousedy jistě pozitivně vnímaný akt.

Průvodními znaky lesnického hospodaření posledních dvou staletí jsou změna druhové skladby dřevin a zjednodušení struktury lesních stanovišť. Zmenšování rozlohy lidskou činností málo ovlivněných stanovišť souvisí kromě vlastního lesnického hospodaření i s celkovým využíváním krajiny člověkem. Obecně se má za to, že malá rozloha lesních stanovišť, jejichž vývoj je usměrňován především přírodními silami, a vzájemná izolovanost takových stanovišť v krajině patří mezi významné příčiny ochuzování biologické rozmanitosti organismů na ně vázaných. Poměrně málo však dosud víme o tom, které vlastnosti činí člověkem méně ovlivněná lesní stanoviště atraktivní pro určitou skupinu lesních organismů.

Povrchová těžba hnědého uhlí spolu s návaznou infrastrukturou a průmyslem poškodila krajinu v Podkrušnohoří na ploše přes 300 km² vč. strukturálních změn v osídlení. Dnes, kdy je hnědouhelná energetika v útlumu a ukončení těžby se stále rychleji přibližuje¹, jsou postupně v Sokolovské a Mostecké pánvi uzavírány jednotlivé velkolomy. V roce 2024, tedy o několik let dříve před původním odhadem, bude ukončena těžba v hnědouhelném velkolomu ČSA. Jestliže mluvíme o plošně nejrozsáhlejší těžbě spojené s devastací přírody, nabízí se zde po ukončení těžby příležitost realizovat největší český projekt ekologické obnovy.

Ekologickou síť v České republice tvoří soustava velkých jádrových území (chráněných území, biocenter) vzájemně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny. Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, která zajišťuje uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i zdraví ekosystémů a v nich probíhajících procesů, zásadně posiluje rezistenci a rezilienci krajinné struktury a udržitelnost obnovitelných přírodních zdrojů v době probíhající klimatické změny.

Mohlo by se zdát, že v České republice existuje celá řada koncepčních, strategických a jiných materiálů zaměřených ať už primárně, nebo jako součást širšího spektra zájmů na ochranu přírody a krajiny. Hodnocení úspěšnosti naplňování uvedených dokumentů a jejich cílů a efektivity realizovaných opatření by si zasloužilo samostatný článek či několik článků, pohled na naši krajinu v širším měřítku však příliš optimismu nevzbuzuje.