Péče o přírodu a krajinu

Management mladých jedinců invazních nepůvodních dřevin bývá v ochranářské praxi často podceňován. Hlavní úsilí se často zaměřuje na odstranění starých stromů, zatímco mladí jedinci zůstávají bez povšimnutí nebo jsou likvidováni metodami s nejistým účinkem. Přitom včasným a správným zásahem lze předejít mnoha problémům spojeným s rozvinutím invaze na cenných lokalitách. V tomto příspěvku, který navazuje na článek z čísla 5/2020, představuji méně známé způsoby managementu (eradikace) testované v posledních letech v Národním parku Podyjí.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) před deseti lety začala uzavírat dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv, upravující jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, postupně začaly tuto praxi používat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady. V současné době jsou dohody o hospodaření jedním ze základních a běžně užívaných nástrojů ve spolupráci s hospodáři. AOPK ČR aktuálně podniká aktivní kroky k dalšímu zásadnímu rozšíření této formy spolupráce s vlastníky, našimi nejdůležitějšími partnery v praktické ochraně přírody.

Může to znít překvapivě, ale i v Českosaském Švýcarsku vznikaly a dosud existují různé staré ekologické zátěže. Už před 1. světovou válkou to byly např. problémy s těžbou kamene, na které upozorňovaly zejména okrašlovací spolky. Nakonec byla ve 40. letech 20. století těžba kamene podél Labe zakázána. Po druhé světové válce začaly vznikat větší skládky zejména komunálního odpadu a v okolí průmyslových závodů nebo v okolí vojenských posádek i skládky nebezpečného odpadu. Dalším problémem jsou v Českém Švýcarsku staré průzkumné ložiskové a hydrogeologické vrty. Mnohé již začínají být v havarijním stavu, ne každý byl také správně zlikvidován. Dnes z takových vrtů může hrozit značná újma na zdrojích podzemních vod.

Deset let Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) vyvíjí společně s akademickými institucemi standardy péče o přírodu a krajinu. Byly zveřejněny téměř tři desítky standardů a přibližně stejný počet je rozpracovaný. Dosavadní zkušenosti ukazují, že koncept standardizace se osvědčil a plní svůj účel, pracují s nimi projektanti, objednatelé, realizátoři prací, hodnotitelé žádostí o podporu opatření, jsou využívány při výkonu státní správy. Občas však dochází i k jejich chybné aplikaci. V současnosti slouží standardy jako základ pro tvorbu jednotných číselníků činností v oblasti péče o přírodu a krajinu, propojených s náklady obvyklých opatření a následně pro plánování a dokumentaci realizovaných zásahů.

Doba se mění. Vnímáme to všichni. Dnes se už o problémech s vodou hovoří naprosto běžně a v krajině se provádejí opatření na obnovu fungujícího vodního režimu. Výjimkou není ani Šumava. Kořeny zdejších revitalizací ale sahají trochu dál v čase, kdy se záhy po sametové revoluci v naší zemi revitalizovalo kde co, mokřady to ale nebyly. Šumava tehdy byla jednou z prvních oblastí, kde se myšlenka obnovy mokřadů začala realizovat. Od těch dob sice uplynula spousta vody, to nám ale nebrání vydat se po ní zpátky a trochu bilancovat.

Šumavské louky a pastviny jsou jako drobné pestrobarevné kamínky ve velké zelené mozaice lesů. Vytvářejí nepravidelné obrazce, které obklopují lidská sídla minulá i současná. Vždyť to byl právě člověk, díky jehož pečlivé, vytrvalé, tvrdé práci povstaly louky, políčka i pastviny z původních šumavských lesů. A na nás lidech stále leží osud většiny těchto druhově pestrých ekosystémů. Bez lidských zásahů se louky a pastviny vrátí zpět lesu a vytratí se pestrá krajinná mozaika se vší svou biodiverzitou. Luční enklávy poskytují stanoviště typickým horským druhům přirozeného bezlesí, druhům vázaným na světlé typy horského lesa, ale také druhům původně se vyskytujícím v nižších polohách a rostlinám, které přišly s člověkem a jeho hospodařením (ruderální druhy, polní a pastevní plevele). Více než 3/4 druhů rostlin Šumavy je vázáno na louky a rašeliniště.  Zhruba 2/3 diverzity rostlin se soustřeďují právě na bezlesé plochy v okolí sídel.

Ačkoliv Národní park Šumava (dále NPŠ) dosáhl teprve 30 let své existence, jeho historie se začala psát mnohem dříve. Pomineme-li holocénní vývoj středoevropských společenstev, který na Šumavě probíhal dlouho bez vlivu člověka, je pravděpodobně konec 19. století obdobím, které významně poznamenalo péči o les i v první polovině trvání NPŠ. Tato doba „světa lesních samot“ přinesla na Šumavu mnoho změn a především se stala na dlouho důkazem, že zdejší ekosystémy jsou výrazně ovlivněné člověkem. Lidé si tehdy, když téměř celá střední Evropa byla zbavená lesů, nedokázali představit, jak probíhá spontánní vývoj lesních společenstev. Vichřici a kůrovce vnímali jako katastrofu a konec lesů. Zůstalo jim to minimálně do konce 20. století a s touto představou řada z nich přistupovala i k nově vznikajícímu národnímu parku.

Jeden z dosud oblíbených akvarijních druhů členovců, který bohužel tu a tam dílem nelegálního vypuštění chovatelem skončí v nějaké vodní nádrži. Řeč je o raku mramorovaném (Procambarus virginalis), jehož původní vlastí je východ USA. Z těchto míst se jeho předek v druhé polovině 20. století dostal do řady evropských akvarijních chovů. V 90. letech minulého století byl popsán jako Procambarus fallax var. virginalis – nová forma původního floridského druhu Procambarus fallax. Typickou novou vlastností této formy druhu je schopnost tzv. partenogenetického rozmnožování. Samička prostě vyprodukuje vajíčka a i bez oplození samečkem (který se u této formy ani nevyskytuje) se líhnou malí ráčci. V roce 2018 byla tato forma v odborné literatuře uznána jako samostatný druh Procambarus virginalis (Gutekunst et al. 2018).

Výmladkové lesy, lesní pastva a další formy tradičního využívání se v posledních letech dostávají do popředí zájmu, ať již správců chráněných území, nebo ekologů. Řada plánů péče navrhuje obnovu pěstování nízkého nebo středního lesa ve zvláště chráněných územích lesního charakteru. Zatímco ochránci přírody často vnímají výmladkové lesy jako spásu pro vymírající motýly a další organismy vázané na téměř zaniklé řídké lesy, konzervativní lesníci k pařezinám cestu stále hledají. Když jsme před pěti lety začali s obnovou pařezin v Národním parku Podyjí, byli jsme plni očekávání, otazníků, ale i obav, jak vše bude fungovat. Budou přestárlé pařezy obrůstat novými výmladky? Objeví se pestrý podrost lesních bylin? Obsadí vzniklé světliny vzácní motýli? Pojďme se stručně podívat na první výsledky obnovy výmladkového hospodaření na dvou modelových lokalitách.