Péče o přírodu a krajinu

Povrchová těžba hnědého uhlí spolu s návaznou infrastrukturou a průmyslem poškodila krajinu v Podkrušnohoří na ploše přes 300 km² vč. strukturálních změn v osídlení. Dnes, kdy je hnědouhelná energetika v útlumu a ukončení těžby se stále rychleji přibližuje¹, jsou postupně v Sokolovské a Mostecké pánvi uzavírány jednotlivé velkolomy. V roce 2024, tedy o několik let dříve před původním odhadem, bude ukončena těžba v hnědouhelném velkolomu ČSA. Jestliže mluvíme o plošně nejrozsáhlejší těžbě spojené s devastací přírody, nabízí se zde po ukončení těžby příležitost realizovat největší český projekt ekologické obnovy.

Ekologickou síť v České republice tvoří soustava velkých jádrových území (chráněných území, biocenter) vzájemně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny. Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, která zajišťuje uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i zdraví ekosystémů a v nich probíhajících procesů, zásadně posiluje rezistenci a rezilienci krajinné struktury a udržitelnost obnovitelných přírodních zdrojů v době probíhající klimatické změny.

Mohlo by se zdát, že v České republice existuje celá řada koncepčních, strategických a jiných materiálů zaměřených ať už primárně, nebo jako součást širšího spektra zájmů na ochranu přírody a krajiny. Hodnocení úspěšnosti naplňování uvedených dokumentů a jejich cílů a efektivity realizovaných opatření by si zasloužilo samostatný článek či několik článků, pohled na naši krajinu v širším měřítku však příliš optimismu nevzbuzuje. 

Dolnokralovické hadce se nachází ve východní části okresu Benešov. Hadcové těleso je poměrně rozsáhlé – 3,5 km dlouhé a 1 km široké. Přibližně polovina území je chráněna jako NPP Hadce u Želivky a EVL Želivka, druhá polovina je součástí hospodářského lesa. Od roku 2016 zde probíhá obnova celé lokality s cílem sjednotit péči jak v chráněné části, tak i mimo ni a zároveň je v jednání s vlastníkem LČR, s. p., o převodu území mimo EVL na lesy zvláštního určení.

Cílená a aktivní péče o svěřené přírodní hodnoty území je základním posláním chráněných krajinných oblastí. Podobně jako v jiných CHKO v České republice se i ve Slavkovském lese ochranáři věnují údržbě lučních porostů, zlepšování druhové skladby lesů nebo tvorbě tůní na podporu populací ohrožených vodních živočichů. Opatření, která bychom v tomto příspěvku rádi představili, však lze považovat za méně obvyklá a snad i inspirativní. Dobře ilustrují posun v aktivní péči o ohrožená stanoviště a druhy v uplynulých desetiletích, kdy jsme se z intuitivní snahy o záchranu cenných ploch posunuli do fáze podrobně propracovaných a načasovaných zásahů podložených detailním poznáním nároků cílových druhů a společenstev.

Slovácké lúky, nacházející se v nivě řeky Dyje na východním okraji Lednice a těsně navazující na známý areál lednického zámeckého parku, představují rozsáhlý komplex nivních luk o rozloze přibližně 200 hektarů. Lokalita představuje unikátní a biodiverzitou bohaté prostředí, které poskytuje vhodné podmínky pro výskyt široké škály rostlinných i živočišných druhů. I přes svou rozlohu a diverzitu však tyto louky utrpěly částečnou ztrátu svých přírodních hodnot. Některé části jsou zařazeny do evropsky významné lokality Niva Dyje a celé území má být zahrnuto do navrhované chráněné krajinné oblasti Soutok. V roce 2023 byla v rámci projektu Jedna příroda provedena rámcová studie s cílem posoudit aktuální stav a potenciál obnovy této oblasti.

Z významných krajinných prvků (VKP) jsou ze zákona údolní nivy tím, který má největší problém ve vymezení i své ochraně. Přitom se jedná o fenomén, který je velmi důležitý nejen z hlediska přírodních hodnot, ale i územního rozvoje. Za více než třicet let od účinnosti zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb. – ZOPK), ve kterém byl institut VKP (včetně údolních niv) ze zákona zaveden, nebyly zpracovány dostatečné nástroje k jejich praktické ochraně. Respektive postupy k vymezení i ochraně byly navrhovány, ale nikdy oborově přijaty. Údolní nivy jsou totiž prvkem, který je v území obtížně identifikovatelný a současně je ohrožován rozvojem a využíváním jeho území.

Zvěř a péče o ni byly od založení Národního parku Šumava (dále NPŠ) v roce 1991 významnou součástí péče o lesní ekosystémy. Zvěři se obsáhle věnoval i první plán péče (Kučera, Pecharová et al. 1992). Podle jeho autorů byla populace jelení zvěře na celém území NPŠ enormně vysoká. Důvodem byl velký zájem o chov a trofejovou hodnotu této zvěře. Již tehdy bylo zřejmé, že vzhledem k migračním schopnostem jelení zvěře nelze péči o ni omezit pouze na území NPŠ. Naopak musí existovat provázanost jak na území celé CHKO, lépe i v celém regionu Pošumaví včetně bavorské strany. 

Změna vlastnictví zemědělské půdy v 90. letech 20. století vedla k útlumu zemědělské produkce a orná půda se často měnila na louky a pastviny. K zatravňování se používaly, a stále ještě používají, druhově chudé směsi s nevhodnými, často i nepůvodními či expanzivními druhy, pěstovanými a dováženými ze zahraničí, mnohdy i z jiných kontinentů. Hlavní motivací bývá rychle zatravnit nebo zvýšit produkci či výživovou hodnotu porostu. Vznikají tak rozsáhlé luční plochy, ve kterých dominuje pouze několik druhů trav, širokolisté byliny zastupují obvykle jen běžné, hojně rozšířené druhy, které samovolně kolonizují zatravněnou plochu z okolí. Takové luční porosty neposkytují hmyzu dostatečnou potravní nabídku a pro konkurenčně slabé rostliny představují podobnou bariéru v šíření diaspor jako rozsáhlá pole či lesy. 

Krajina je dynamický systém v neustálém přerodu, ale masivní poválečné změny zemědělské krajiny a rurálních oblastí v evolučně krátkém měřítku (několika dekád) zásadně změnily její charakter a strukturu. Zemědělské farmy, zejména pak bývalá jednotná zemědělská družstva, mohou být považovány za neblahý symbol transformace zemědělské krajiny – přeměny maloplošného na velkoplošné státem kontrolované hospodaření na průmyslových agrokomplexech a velkých polních celcích a s tím úzce spojenou plošnou homogenizaci agrární krajiny. Na zemědělské farmy je však také možné nahlížet jako na ostrovy života nabízející důležitá útočiště pro řadu ptačích druhů, pro které okolní intenzivně obhospodařovaná krajina představuje nehostinné prostředí. I tato ptačí refugia jsou ale ohrožena změnami v zemědělském sektoru, zejména pak dlouhodobým poklesem počtu chovaného skotu, zánikem farem či jejich modernizací.