Péče o přírodu a krajinu

Ačkoliv Národní park Šumava (dále NPŠ) dosáhl teprve 30 let své existence, jeho historie se začala psát mnohem dříve. Pomineme-li holocénní vývoj středoevropských společenstev, který na Šumavě probíhal dlouho bez vlivu člověka, je pravděpodobně konec 19. století obdobím, které významně poznamenalo péči o les i v první polovině trvání NPŠ. Tato doba „světa lesních samot“ přinesla na Šumavu mnoho změn a především se stala na dlouho důkazem, že zdejší ekosystémy jsou výrazně ovlivněné člověkem. Lidé si tehdy, když téměř celá střední Evropa byla zbavená lesů, nedokázali představit, jak probíhá spontánní vývoj lesních společenstev. Vichřici a kůrovce vnímali jako katastrofu a konec lesů. Zůstalo jim to minimálně do konce 20. století a s touto představou řada z nich přistupovala i k nově vznikajícímu národnímu parku.

Jeden z dosud oblíbených akvarijních druhů členovců, který bohužel tu a tam dílem nelegálního vypuštění chovatelem skončí v nějaké vodní nádrži. Řeč je o raku mramorovaném (Procambarus virginalis), jehož původní vlastí je východ USA. Z těchto míst se jeho předek v druhé polovině 20. století dostal do řady evropských akvarijních chovů. V 90. letech minulého století byl popsán jako Procambarus fallax var. virginalis – nová forma původního floridského druhu Procambarus fallax. Typickou novou vlastností této formy druhu je schopnost tzv. partenogenetického rozmnožování. Samička prostě vyprodukuje vajíčka a i bez oplození samečkem (který se u této formy ani nevyskytuje) se líhnou malí ráčci. V roce 2018 byla tato forma v odborné literatuře uznána jako samostatný druh Procambarus virginalis (Gutekunst et al. 2018).

Výmladkové lesy, lesní pastva a další formy tradičního využívání se v posledních letech dostávají do popředí zájmu, ať již správců chráněných území, nebo ekologů. Řada plánů péče navrhuje obnovu pěstování nízkého nebo středního lesa ve zvláště chráněných územích lesního charakteru. Zatímco ochránci přírody často vnímají výmladkové lesy jako spásu pro vymírající motýly a další organismy vázané na téměř zaniklé řídké lesy, konzervativní lesníci k pařezinám cestu stále hledají. Když jsme před pěti lety začali s obnovou pařezin v Národním parku Podyjí, byli jsme plni očekávání, otazníků, ale i obav, jak vše bude fungovat. Budou přestárlé pařezy obrůstat novými výmladky? Objeví se pestrý podrost lesních bylin? Obsadí vzniklé světliny vzácní motýli? Pojďme se stručně podívat na první výsledky obnovy výmladkového hospodaření na dvou modelových lokalitách.

Těžba nerostů a hornin, probíhající v České republice již po staletí, má významně negativní dopad na krajinu a životní prostředí. Bezesporu k plošně největší destrukci na našem území došlo při povrchové těžbě hnědého uhlí v Podkrušnohoří. Více než 400 km² plochy bylo ovlivněno těžbou, s ní spojenou infrastrukturou a navazujícím průmyslem. Dnes, kdy je na dohled ukončení aktivní těžby hnědého uhlí v Sokolovské a Mostecké pánvi¹, běží naplno diskuse o budoucím využití uzavřených lomů. V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu opuštěných nerekultivovaných jam a výsypek. Proto je nyní otázka využití ekologické obnovy pro tato postindustriální stanoviště aktuálnější než kdy jindy.

Moravský kras je nejvýznamnější krasovou oblastí v České republice. Kromě podzemních krasových jevů zde můžeme najít také povrchové krasové jevy, mezi něž patří závrty či škrapy. Všechny tyto krasové jevy jsou chráněny zákonem. Výjimečnost tohoto území potvrzuje také jediný mezinárodně chráněný podzemní mokřad v České republice, kterým je ramsarská lokalita Podzemní Punkva. Krasové prostředí potřebuje naši ochranu nejen pod povrchem, ale i na povrchu, odkud se do podzemních prostor dostávají zejména dusičnany a pesticidní látky z intenzivně obhospodařovaných krasových plošin. Tyto látky znečišťují podzemní vody, které jsou využívány jako zdroje pitné vody a jsou domovem pro řadu živočichů. Změna hospodaření kolem závrtů a nad jeskyněmi, která proběhla v průběhu let 2019 a 2020, přinesla nejen pozitivní změny v zemědělské krajině, ale také významně přispěla ke zlepšení kvality skapových vod, jež se dostávají do jeskyní průsaky přes půdní a horninové prostředí.

Berounka vzniká v Plzni soutokem řek, které odvodňují velké vějířovité povodí a předurčují tak její povodňovou aktivitu. Tento rys posiluje Litavka, významný přítok ústící v Berouně, odvodňující Brdy a jejich zemědělsky využívaná úpatí. Mezi Plzní a Berounem si řeka uchovala poměrně přirozený ráz, především v přírodně a krajinářsky excelentním údolí nad Křivoklátem. Pod Křivoklátem se údolí rozšiřuje, vede jím železnice, přibývá zástavby, řeka je větší měrou vzduta jezy, dílčí úseky byly v minulosti různě upravovány. Řeka od Berouna dolů se již výrazně liší od řeky na Křivoklátsku. V minulosti prodělala souvislé technické úpravy koryta, a to i v  přírodně cenném území Českého krasu.

Řízená péče o zvláště chráněná území je jedním z nejdůležitějších poslání státní ochrany přírody od devadesátých let minulého století. S narůstajícím poznáním o rozšíření druhů a přírodních biotopů, o jejich vývoji, ale také se sílící nejistotou plynoucí z neúplných znalostí o dopadech rozsáhlých změn v užívání krajiny člověkem a životních podmínek v důsledku probíhajících změn podnebí je zřejmá neudržitelnost tradičního dlouhodobě plánovaného managementu. Proto se AOPK ČR rozhodla pro zavedení průběžně realizovaného adaptivního managementu (AM) a k jeho usnadnění vytvořit potřebné informační a ekonomické nástroje.

Říční (též potoční) pás je území dominantně formované vodním tokem, sloužící jeho funkcím a vývoji. Bývá přirozeně zamokřené a často povodňované, hostí specifická rostlinná a živočišná společenstva. Je normální v něm nestavět a neorat. Pokud je podél vodního toku vyvinuta niva, říční pás zaujímá její významnou část nebo i nivu celou. Od začátku revitalizačních snah není sporu o tom, že obnovení říčního pásu představuje podstatně větší přínos než zpřírodnění samotného koryta, dříve technicky upraveného.

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví letos slaví 30 let od svého založení. Jedna z našich nejmladších chráněných krajinných oblastí, jejíž výjimečností je vzácná a v každém ročním období půvabná lužní krajina, kde lužní les a řeka jsou v symbióze. Povodně se zde po stovky let rozlévaly do lesa kolem řeky a přinášely vodu a půdu obohacenou živinami. Ekosystém periodicky zaplavovaného lužního lesa byl a je na dynamickém průtočném a splaveninovém režimu řeky zcela závislý.

Když se hovoří o zadržování vod, většinou se jedná o práci s vodou ve volné krajině. Tam je z dlouhodobého hlediska opravdu co napravovat, ale s vodou se dá velice dobře pracovat i v městských aglomeracích. Historicky bylo ve městech prioritou vodu bezpečně a co možná nejrychleji z města odvést. To samozřejmě s sebou přinášelo značné zásahy do koryt a následně i do okolních niv a tím i vodních poměrů.