Podrobné vyhledávání v článcích

Zvěř a péče o ni byly od založení Národního parku Šumava (dále NPŠ) v roce 1991 významnou součástí péče o lesní ekosystémy. Zvěři se obsáhle věnoval i první plán péče (Kučera, Pecharová et al. 1992). Podle jeho autorů byla populace jelení zvěře na celém území NPŠ enormně vysoká. Důvodem byl velký zájem o chov a trofejovou hodnotu této zvěře. Již tehdy bylo zřejmé, že vzhledem k migračním schopnostem jelení zvěře nelze péči o ni omezit pouze na území NPŠ. Naopak musí existovat provázanost jak na území celé CHKO, lépe i v celém regionu Pošumaví včetně bavorské strany. 

Změna vlastnictví zemědělské půdy v 90. letech 20. století vedla k útlumu zemědělské produkce a orná půda se často měnila na louky a pastviny. K zatravňování se používaly, a stále ještě používají, druhově chudé směsi s nevhodnými, často i nepůvodními či expanzivními druhy, pěstovanými a dováženými ze zahraničí, mnohdy i z jiných kontinentů. Hlavní motivací bývá rychle zatravnit nebo zvýšit produkci či výživovou hodnotu porostu. Vznikají tak rozsáhlé luční plochy, ve kterých dominuje pouze několik druhů trav, širokolisté byliny zastupují obvykle jen běžné, hojně rozšířené druhy, které samovolně kolonizují zatravněnou plochu z okolí. Takové luční porosty neposkytují hmyzu dostatečnou potravní nabídku a pro konkurenčně slabé rostliny představují podobnou bariéru v šíření diaspor jako rozsáhlá pole či lesy. 

Krajina je dynamický systém v neustálém přerodu, ale masivní poválečné změny zemědělské krajiny a rurálních oblastí v evolučně krátkém měřítku (několika dekád) zásadně změnily její charakter a strukturu. Zemědělské farmy, zejména pak bývalá jednotná zemědělská družstva, mohou být považovány za neblahý symbol transformace zemědělské krajiny – přeměny maloplošného na velkoplošné státem kontrolované hospodaření na průmyslových agrokomplexech a velkých polních celcích a s tím úzce spojenou plošnou homogenizaci agrární krajiny. Na zemědělské farmy je však také možné nahlížet jako na ostrovy života nabízející důležitá útočiště pro řadu ptačích druhů, pro které okolní intenzivně obhospodařovaná krajina představuje nehostinné prostředí. I tato ptačí refugia jsou ale ohrožena změnami v zemědělském sektoru, zejména pak dlouhodobým poklesem počtu chovaného skotu, zánikem farem či jejich modernizací. 

V letech 2006 až 2008 probíhala v působnosti Povodí Moravy, s. p., jako investora výstavba suché povodňové nádrže Žichlínek. Má jít o největší objekt svého druhu v republice, nádrž je významným faktorem protipovodňové ochrany v povodí Moravské Sázavy a Moravy. Vznikla přepažením nivy Moravské Sázavy zemní hrází o délce v koruně téměř 1,6 km, o výšce nad terénem 7,6 m. Hráz je opatřena dlouhým bezpečnostním přelivem v koruně a objektem se spodním odtokem o nastavitelné kapacitě. Rozloha zátopy dosahuje 166 hektarů v plochých nivách Moravské Sázavy a jejího pravostranného přítoku, Lukovského potoka. Sahá na Lukovském potoce prakticky k silničnímu mostu pod Veterinárním asanačním ústavem Žichlínek, vzdušná vzdálenost od tohoto místa k odtokovému objektu v hrázi nádrže činí 2,68 kilometru. 

Mokřady patří mezi nejvýznamnější, ale současně i světově nejohroženější ekosystémy. Podílejí se na koloběhu vody v přírodě, udržují vodu v krajině, příznivě ovlivňují podnebí velkým výparem, pohlcují nadbytečný oxid uhličitý z ovzduší a poskytují stanoviště pro řadu chráněných a významných druhů ryb, ptáků a bezobratlých¹. Význam mokřadů je tedy i ve zmírňování klimatických změn a povodní. V neposlední řadě jsou mokřady významnými centry biodiverzity – jsou biotopem specifických společenstev a jinde se nevyskytujících nebo vzácných druhů rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů. Mezi mokřady mezinárodního významu v České republice patří také CHKO Litovelské Pomoraví, kdy je lokalita významná zejména díky přirozeně meandrující řece Moravě. Nedílnou součástí území jsou i početné populace komárů, které k danému biotopu lužních lesů neodmyslitelně patří². Cestu k nalezení rovnováhy při řešení kalamitních stavů komárů zde řeší projekt MOSPREMA.

Starší generace rybářů nebo prostě děti, které si hrály ve vodě zatopených lomů a lesních tůní, si pamatují menší rybku podobnou kaprovi. Bylo jí všude hodně, rybáři její zakrslou formu používali jako nástrahu při lovu dravých ryb. Byla doslova všude. Letos ji na veletrhu „For Fishing“ poznala jen menšina návštěvníků. Z české přírody rychle mizí karas obecný.

Velký Zámecký rybník v lednickém parku je součástí krajinářské úpravy prostoru severně od lednického zámku již mnoho desítek, či spíše stovek let, vezmeme-li v potaz i předchozí podoby tohoto vodního díla. Jedním z dochovaných plánů je například projekt připisovaný Bernardu Petrimu cca z roku 1805 (1), kde se již v půdorysu vznikajícího přírodně krajinářského parku objevuje souvislá vodní plocha, zaujímající přibližně jižní polovinu současné rozlohy nádrže.

Cílem tohoto příspěvku je seznámit čtenáře s lesním hospodařením na Soutoku v posledních letech. Celospolečensky jsou lesy v klínu řek Moravy a Dyje vnímány jako velmi cenné, na což musí reagovat i jejich správci, státní podnik Lesy České republiky. AOPK ČR spolu s Krajským úřadem Jihomoravského vede již mnoho let dialog s Lesy ČR, s. p., o možnostech ochrany přírodních fenoménů tohoto území. Jedním z výsledků je vzájemná dohoda na principech hospodaření v této dekádě. Pokud bychom se rozhodli popisovat celou strastiplnou cestu této oblasti k územní ochraně, vydal by text nejen na celé číslo tohoto časopisu, ale spíše na knihu. V článku tak nejsou popisovány některé aspekty, které bezprostředně souvisí se zachováním lužních lesů v jejich přírodní kráse, jako je vodní režim v území nebo oborní chov zvěře.

Řeku Dyji společně s řekou Moravou obklopuje největší a ekologicky nejcennější komplex lužních území střední Evropy. Napřímením toku v 70. a 80. letech 20. století byl tok Dyje zkrácen téměř o 3,2 kilometru. Současně s tím byly podél hraničního úseku Dyje na obou březích vybudovány protipovodňové hráze. Tato opatření měla jednak stabilizovat státní hranici mezi Rakouskem a Českou republikou, jednak zajistit protipovodňovou ochranu. Celý hraniční úsek řeky Dyje, který má délku 16,5 km, na dlouhou dobu uzavřela železná opona. Po vodohospodářských úpravách zůstalo v nivě zachováno více než dvacet zbytků původního koryta – odstavených ramen. Jejich charakter byl velmi různý. S přibývajícími lety ale všechny tyto fragmenty původního koryta řeky Dyje dospěly do vysokého stupně zazemnění a směřovaly k rychlému zániku. Upravené koryto, které vzniklo „průpichem“ těchto ramen, vykazovalo nízkou morfologickou hodnotu a zkrácení toku přispívalo ke zrychlení odtoku vody z krajiny. Z hlediska adaptace na klimatickou změnu se jednalo o nevyhovující stav. Proto správce vodního toku přistoupil k obnovním opatřením.

Současná kůrovcová kalamita je podle odborníků bezprecedentně největší kůrovcovou kalamitou v historii Česka. Nevyhnula se ani chráněné krajinné oblasti (CHKO) Jeseníky. Již tak v poněkud turbulentní době generuje řadu problémů i otázek, a to lesním hospodářům, ochraně přírody i široké veřejnosti, budí emoce, je předmětem mediálních diskuzí, kde se často názory zaměňují za fakta. Cílem tohoto článku je podívat se blíže na dosavadní průběh kůrovcové kalamity v uplynulých letech na území CHKO Jeseníky, a to především prostřednictvím konkrétních čísel.