Martin Šálek

Polní ptáci jsou na tom špatně a čím dál hůř. Z druhů dříve běžných až nejběžnějších se stávají vzácné až ohrožené. O některé jsme už přišli, o další dost možná přijdeme v dohledné době. To není žádný nový objev. To říkají populační křivky a odborné studie již bezmála dvě desítky let. A ubývání ptáků vidí i veřejnost bez odborných článků a statistik. Starší myslivci nostalgicky vzpomínají na všudypřítomné koroptve a sýčka. Kdysi nejběžnější sovu, už zná jen pár obyvatel několika vesnic v severozápadních Čechách. Chocholouši prakticky vyhynuli v Čechách a poslední zbytky zůstávají na jižní Moravě.

Sýček obecný je indikátorem biodiverzity a zdravé zemědělské krajiny. Ještě na začátku dvacátého století byl naší nejhojnější sovou. Dramatickou proměnu, kterou zaznamenala naše krajina a venkov, ale kopíruje i smutný příběh sýčků. Ze zemědělské krajiny vymizela pestrost a mozaikovitost a s ní i sýček. Zbytkovým populacím pomáháme vyvěšováním budek, vhodným managementem v okolí hnízdišť či odstraňováním technických pastí. Sýčci, kteří si svou zvědavostí a životem v blízkosti člověka neprávem vysloužili pověst poslů špatných zpráv a smrti, jsou dnes sami v ohrožení, a pokud zásadně nezměníme přístup k využívání krajiny, může z ní sýček brzy nadobro zmizet.

Úbytek ptáků vázaných na zemědělskou krajinu odráží desetiletí mohutných změn v její struktuře a způsobu obhospodařování. Nejvýraznější pokles je zaznamenán u široce rozšířených a běžných druhů ptáků, jejichž ochrana byla dlouhou dobu zcela opomíjena. Došlo k tak razantnímu ústupu jejich početnosti, že dříve hojní ptáci naší krajiny museli být zařazeni na červené seznamy ohrožených druhů. Jak se mohli dříve tak běžní ptáci dostat během několika desetiletí na pokraj vyhynutí? Jsme připraveni převzít odpovědnost za jejich záchranu, či budeme pasivními svědky jejich vymizení?