Podrobné vyhledávání v článcích

Propast Macocha je především krasový a geomorfologický fenomén. Díky svému charakteru, pozici a napojení na systém podzemních prostor protékaných podzemní řekou má specifické mikroklima postupně se měnící s hloubkou. Rozdílná teplota a vlhkost ovzduší v různých částech propasti podpořily i výskyt pestré škály živočichů a rostlin. Ten největší unikát byl poprvé nalezen a determinován právě před sto lety.

Javoříčské jeskyně jsou jednou z nejdéle sledovaných chiropterologických lokalit v České republice. První zmínka o netopýrech „z jeskyně u Bouzova“ pochází již z poloviny devatenáctého století. Od této doby byl podzemní systém několikrát intenzivně sledován. Nejdříve ihned po objevení jeskyní, poté po jejich zpřístupnění a opakovaně i v následujících obdobích. Od roku 1989 je průběžně monitorován počet zimujících letounů (Chiroptera). Postupně v celém, téměř šest kilometrů dlouhém podzemním systému chodeb a také ve všech známých jeskyních v nedalekém okolí. Za uplynulých třicet let se podařilo získat značné množství údajů o druhovém složení a vývoji početnosti zimující populace letounů. Pro poznání skutečné druhové bohatosti lokality byla zimní sčítání doplněna kontrolními odchyty před vchody do podzemních prostor mimo zimní období.

V neovulkanitech CHKO České středohoří se nachází několik desítek jeskyní, většinou nepříliš rozsáhlých s délkou do 10 metrů. O to více mezi nimi vyniká Loupežnická jeskyně u Velkého Března s délkou hlavní chodby necelých 100 metrů. Celková délka jeskyně včetně odboček je kolem 130 metrů. Jedná se o nejdelší jeskyni v neovulkanitech České republiky. Lokalita je zároveň jedním z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů a vrápenců v Českém středohoří, a tak je pochopitelné, že byla v roce 2001 vyhlášena přírodní památkou.

Kruhatka Matthioliho moravská (Cortusa matthioli subsp. moravica (Podp.) Soják) patří nesporně k nejznámějším rostlinám Moravského krasu, a to i přesto, že ji na vlastní oči viděl jen málokdo. Nachází se totiž v propasti Macocha, a sice vysoko na svislých skalních stěnách. Přístup k místům výskytu je velmi obtížný a je možný výhradně s pomocí lana, a to jen pro osoby fyzicky zdatné a s potřebnými zkušenostmi. Dříve se část populace kruhatky vyskytovala i na suťovém kuželu na dně propasti, odkud byla poprvé popsána. Zde však nyní přežívají pouze tři exempláře.

Komplexní pozemkové úpravy (dále KoPÚ) jsou ambiciózním projektem státu, který však dostatečně neplní očekávané přínosy pro zlepšení funkcí krajiny z hlediska vodního režimu, půdní eroze i biodiverzity. Toto poněkud odvážné tvrzení se pokusíme podrobněji rozebrat v následujících řádcích při vědomí toho, že celá problematika je obsáhlá a přehled problémových okruhů není úplný. Text vychází z poznatků, jak jsou reflektovány některými regionálními pracovišti Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Každá chráněná krajinná oblast má svá specifika, která určují, o co a jak ochrana přírody pečuje. CHKO Brdy, vyhlášená před necelými čtyřmi lety, se ze dvou třetin nachází na území bývalého vojenského újezdu. Celá pak leží na území středních a jižních Brd, tedy na ostrůvku horského charakteru uprostřed Čech. A to jsou hlavní faktory, ze kterých vycházejí priority péče o místní krajinu. Brdy jsou z naprosté většiny zalesněné, pouze s ostrůvky bezlesí a zemědělskou krajinou na okrajích. Zato jsou díky svému geologickému podloží a nadmořské výšce živinami chudé, chladné a vlhké. Celé území je navíc i minimálně osídlené, nebo alespoň velmi málo v porovnání s ostatní krajinou.

Dopady industrializovaného zemědělství na biodiverzitu a „kondici“ krajiny jsou v současnosti častým tématem diskusí odborníků různých vědeckých odvětví a živě se o problematiku zajímají také média a veřejnost, zejména v souvislosti se suchem a obecně se schopností naší krajiny zadržovat to málo vláhy, kterou nás příroda v posledních letech obdařuje. Tento příspěvek se ovšem nebude zabývat lány řepky a kukuřice, ale tím, co jednotlivé bloky intenzivně obhospodařovaných polí odděluje (nebo by alespoň mělo oddělovat) – stále vzácnějšími polními cestami.

Části podzemního krasového labyrintu u poutního místa Sloup v Moravském krasu byly známy od nepaměti. Sloužily jako útočiště pleistocenních zvířat a sídliště pravěkých lidí. Od 17. století se jeskyně vytvořené ponorným tokem Sloupského potoka stávaly předmětem zájmu učenců a badatelů. Dnes jsou nejdelší veřejnosti zpřístupněnou jeskyní v České republice a zároveň součástí nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás.

Vážení čtenáři,
jistě víte, že spoluvydavatelem tohoto časopisu je i Správa jeskyní České republiky, která plní nelehký a choulostivý úkol, a to pečovat o nejvýznamnější jeskynní systémy naší vlasti a jejich zpřístupněné části prezentovat veřejnosti. Je jasné, že je to „chůze na hraně“, obzvláště když k tomu přidáme náročné báňsko-technické zajištění bezpečnosti podzemních prostor. Z jedné strany striktní orgán ochrany přírody, z druhé strany stejně přísný orgán báňské správy.