Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti

Ochrana přírody 3/2020 — 26. 6. 2020 — Kulér-Zprávy, aktuality, zajímavosti — Tištěná verze článku v pdf

Podmořský hluk trápí nejvíce kytovce

Autor: Jan Plesník

Plejtváci malí mohou mít velké problémy
U havajského ostrova Kauai výzkumníci v letech 2012–2017 rozmístili pod mořskou hladinu na ploše o rozloze 12 000 km2 tvořící součást tichomořské raketové střelnice amerického námořnictva 47 speciálních mikrofonů (hydrofonů). Badatelé zjišťovali, kdy jednotlivý hlasový projev plejtváků malých dorazí k rozdílným mikrofonům, což jim umožnilo určit polohu kytovce s přesností 10–20 metrů. Pomocí matematických modelů popisujících šíření zvuku pod hladinou oceánu vypočítali v celé zkoumané oblasti intenzitu každého zvuku vyslaného do prostředí plejtváky. Celkem vědci analyzovali více než 42 000 hlasových projevů zmiňovaných mořských savců. 

Ekologové následně porovnali výsledky měření s přirozeným hlukem podmořského prostředí způsobovaným vlnami, větrem nebo podmořským zemětřesením. V době výzkumu neprobíhalo v zájmové oblasti žádné vojenské cvičení. 

Zjištění, že v hlučném prostředí plejtváci rovněž zesílili zvuky, jež vydávají, není žádným překvapením. Popsaný jev známe u četných živočichů a také u člověka: stačí se upamatovat, jak se mění hlasitost hovoru na hlučném koncertě. Biologové v obdobných případech hovoří o Lombardově efektu. 

Nicméně reakce plejtváků malých na sílící hlukové znečištění prostředí se od některých kytovců přece jen odlišuje. Kosatky a keporkakové zvýší hlasitost vydávaných zvuků úměrně nárůstu hlučnosti prostředí. Naproti tomu plejtváci reagovat stejným způsobem nedokážou nebo nechtějí a hlasitost vyluzovaných zvuků zesilují jen málo. Podobnou odezvu zaznamenali ekologové také u delfínů skákavých, a dokonce i u některých suchozemských živočichů, jako jsou žáby nebo letouni. A výsledek? Zatímco v poměrně tichém prostředí je možné zvuky plejtváků malých slyšet až na vzdálenost 114 kilometrů, pokud hlučnost stoupá, je to o řád méně, nanejvýš 19 kilometrů. Narůstající intenzita hluku pod mořskou hladinou tak komunikaci těchto obratlovců významně omezuje (Helble et al. 2020). 

Musíme zdůraznit, že se výzkum amerických vědců zaměřil jen na přirozené zvuky. Přitom za pokračujícím nárůstem hlučnosti podmořského prostředí stojí hlavně lidská činnost včetně aktivit válečného námořnictva. Antropogenní hluk ovlivňuje mořské organismy přinejmenším stejně významně a dopady hlučnosti z obou druhů zdrojů působících současně se budou více než sčítat (synergický efekt).

Popsaná studie podporuje názor, že odhady početnosti obtížně zachytitelných menších kytovců založené na akustickém průzkumu podmořských biotopů mohou být podhodnocené. A to je dobrá zpráva pro Japonsko, Norsko a Island i nadále lovící právě plejtváky malé a špatná pro radikální odpůrce velrybářství.

Delfíní komunikace zahrnuje hvízdání, štěbetání, klikání, hvizdy a další zvuky
v ohromném frekvenčním rozsahu. Vědci zatím určili na 200 rozdílných
hvizdů, u kterých se podařilo prokázat přímou souvislost s určitým typem chování
těchto oblíbených kytovců. Foto Jan Plesník

Člověk významně zvyšuje hlučnost mořského prostředí
Když v roce 1956 představil francouzský oceánolog, ochránce přírody a popularizátor  Jacques-Yves Cousteau první film věnovaný podmořským ekosystémům, který získal Zlatou palmu Mezinárodního filmového festivalu v Cannes a cenu Americké akademie filmového umění a věd, známého Oscara, za nejlepší dokumentární snímek, nazval jej Svět ticha. Dnes už toto označení na mnoha místech světového oceánu dávno neplatí a může vyznívat jako nemístná ironie. 

Lidé přispívají k hlučnosti mořského prostředí do té míry, že v pobřežních zónách a jiných relativně mělkých vodách převládá antropogenní hluk nad přirozenými zvuky. Navíc se zvuk ve vodním prostředí šíří 4,3x rychleji než ve vzduchu a jeho intenzita klesá se vzdáleností mnohem pomaleji. K tomu připočtěme, že se zvuky v moři odrážejí od hladiny a od vrstev mezi chladnějším a teplejším vodním sloupcem. Uvedenými zvukovými kanály může hluk pronikat na obrovské vzdálenosti. Žádný div, že se intenzita hluku v mořích v období 1950–2000 každé desetiletí zdvojnásobila (Jones 2019). 

Civilizací generovaný hluk působí negativně nejen na kytovce, kteří se začínají vyhýbat zvuku o síle nad 120 decibelů, či ploutvonožce, ale i mořské želvy, ryby a bezobratlé, zejména korýše a hlavonožce. Podle současných znalostí bývá vůbec největšímu nebezpečí z kytovců vystaven vorvaňovec tropický (Mesoplodon densirostris), vorvaňovec zobatý (Ziphius cavirostris), plískavice novozélandská (Cephalorhynchus hectori) a běluha (Delphinapterus leucas).

U postižených živočichů vyvolává nadměrný hluk nejprve změny chování a v další fázi u některých ovlivňuje fyziologii, zraňuje je a někdy vede k jejich úhynu. Nicméně zdůrazněme, že na hlučnost mořského prostředí reagují různě nejen rozdílné taxony, ale i jedinci k nim náležející (UNEP 2012, Peng et al. 2015, Kunc et al. 2016, Weilgart 2018).

Zdrojem podmořského hluku se stává především lodní doprava, těžební plošiny, větrné elektrárny, těžba surovin z mořského dna a seizmický průzkum zaměřený na hledání nalezišť ropy a zemního plynu. Uvádí se, že samotný lodní motor je původce hluku odpovídajícího hlasitosti vrcholícího rockového koncertu. Loď pátrající po ropě a zemním plynu se pohybuje po hladině systematicky jako sekačka na trávníku na chalupě a bývá vyzbrojena 12 až 48 seizmickými vzduchovými děly, každých deset vteřin vystřelujícími bez přestávky stlačený vzduch do mořských hlubin, někdy celé týdny. Vzniklá zvuková vlna naráží na mořské dno a vytváří seizmické vlny: odražené vlnění pak zachytávají hydrofony na hladině. Ze zachycených zvuků moderní přístroje sestavují trojrozměrnou mapu mořského dna naznačující, kde by s vysokou pravděpodobností mohla být podmořská ložiska ropy a zemního plynu a jak mohou být vydatná. Hluk produkovaný děly odpovídá v krajním případě zvukům startující kosmické rakety a je možné jej slyšet až na vzdálenost 4 000 kilometrů (Nowacek et al. 2015).

Vojenské radary zahánějí kytovce na mělčiny
A ještě o jedné otázce se v této souvislosti musíme zmínit. Výstupy výzkumu z posledních let se přiklánějí k názoru, že jedním, nikoli však jediným důvodem, proč někteří kytovci najíždějí do mělčin nebo na břeh (o tomto jevu se nejčastěji nesprávně hovoří jako o sebevraždách velryb), může být používání mimořádně výkonných aktivních sonarů vojenským námořnictvem. Uvedená zařízení, sloužící k hledání velmi tichých ponorek, běžně vydávají zvuk 230 decibelů, tedy dvojnásobné hlasitosti obřího letadla Boeing 747 při rozjezdu. Sonarové systémy mívají velký dosah, a pokud by byly všechny současně v provozu, pokrývaly by 80 % rozlohy světového oceánu.  

Do krve stresovaných zvířat se v důsledku působení zvukových vln z radarů uvolňují obdobně jako při dekompresní (kesonové) nemoci u lidí, nejčastěji způsobované příliš rychlým vynořením na hladinu, bublinky dusíku: zmiňovaný proces vyvolává u mořských savců krvácení a poškození vnitřních orgánů a kytovci se mu snaží uniknout, ale nepotápějí se do větších hloubek (de Quirós et al. 2019). 

Podle rozhodnutí Valného shromáždění OSN by měla být do poloviny roku 2020 po desetiletích nedůstojného přešlapování na místě konečně sjednána v rámci Úmluvy OSN o mořském právu (UNCLOS) dohoda o ochraně mořských organismů v mezinárodních vodách. Měla by mimo jiné regulovat nadměrný, příliš intenzivní rybolov způsobující přelovení populací průmyslově významných druhů ryb (overfishing), ale i další ohrožení mořských ekosystémů mimo jurisdikci jednotlivých přímořských států, a to včetně nadměrného hluku. Otázkou je, nakolik uvedený žádoucí proces oddálí pandemie COVID-19