Právo v ochraně přírody

Posláním chráněných krajinných oblastí je nejen chránit přírodu, ale také uchovávat hodnoty krajiny. Krajinu velmi ovlivňuje vzhled sídel. Jde tedy o usměrňování staveb a vývoje struktury obcí tak, aby byly respektovány lokální historické a kulturní zvyklosti. Krajina by zkrátka měla držet místní ráz a příjemně působit jak na obyvatele, tak návštěvníky (obr. 1). Otázkou zůstává, jak tento veřejný zájem naplňovat co nejúčinněji a zároveň tak, aby usměrňování výstavby bylo vnímáno jako vítaná služba státu. Článek představuje první fázi projektu aplikovaného výzkumu, ve které nás, tým sociologů, urbanistů, architektů a ochranářů, mj. zajímá „jak se dělá rozhodování“, tedy jaká je cesta od předpisu k jeho užití v praxi, a jak současný stav vylepšit.

S účinností od 1. ledna 2021 vstoupila v účinnost novela¹ liniového zákona,² která s sebou přinesla řadu zásadních změn jak do procesů povolování liniových staveb, tak i do „běžné“ stavební agendy. Ušetřen nezůstal ani zákon o ochraně přírody a krajiny³ (dále jen „ZOPK“), jak už nastínil ve svém článku publikovaném v čísle 5/2020 Petr Svoboda.⁴ Při uvádění novely v aplikační praxi však s ohledem na nedostatky textového znění novely vyvstala řada nejasností a nesrovnalostí, se kterými se aplikační praxe musela vyrovnat prostřednictvím výkladů. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s těmito výklady a posunem aplikační praxe dopadajících na orgány ochrany přírody nad rámec prezentace změn uvedených již v článku Petra Svobody – pro případný úvod do problematiky, resp. osvěžení základní koncepce změn v novele odkazujeme na tento článek.

Letos si připomínáme 30. výročí vyhlášení Národního parku Šumava (dále jen „NPŠ“) vládním nařízením č. 163/1991 Sb., což je jistě příležitost také k ohlédnutí nad tím, jak se vyvíjel přístup k právním problémům ochrany přírody na území tohoto NP.

Otravy volně žijících živočichů patří mezi zásadní problémy celosvětové ochrany přírody. Nejvýznamnější dopady mají v tomto směru zejména pesticidy a jejich rezidua, volně pokládané otrávené návnady, ale i zbytky léčiv včetně veterinárních. Četné vědecké studie, které byly na toto téma zpracované, dokazují, že jedním z významných rizik otrav pro volně žijící živočichy je i olovo přijímané s potravou zejména vodními ptáky v podobě olověných broků, případně olověných zátěží používaných v rybářství. Uvedenou problematiku se již dlouhodobě snaží řešit řada mezinárodních úmluv a dohod, u nichž je Česká republika signatářským státem. A tématem se před několika lety začala vážně zabývat také Evropská komise (EK), která k němu na začátku letošního roku přijala nové Nařízení v rámci legislativy v oblasti používání chemických látek.

Malé vodní elektrárny (MVE) spolu se vzdouvacími příčnými objekty, jezy, jsou velmi významným negativním antropogenním tlakem na takto „zasažených“ vodních tocích (VT). Mezi nejzásadnější dopady patří ztráta kontinuity VT, a to především změn hydromorfologických podmínek celého VT, a dopadů na jeho biologické oživení. Důsledkem fragmentace VT jsou často slabé, oddělené populace a při provozu hydroenergetiky dochází navíc často k přímému zraňování, poškozování či usmrcování jedinců. Přitom konkrétní opatření k minimalizaci těchto negativních dopadů jsou známá. Zpravidla však nejsou realizována anebo následně v provozu plně aplikována, např. efektivní provoz prvků poproudových ochran MVE. Kontrola a vynucování ze strany odpovědných správních orgánů bývá natolik náročné a neefektivní, že je na něj často rezignováno. Taková situace je však nadále již neúnosná a to i vzhledem k vynakládání veřejných finančních prostředků např. k řešení problematiky migračního zprůchodňování VT v ČR (viz náš druhý příspěvek v tomto čísle). Je tedy třeba změnit princip podpory a podmínek výroby elektrické energie sektorem hydroenergetiky, resp. zohlednit konkrétní negativní dopady výroby do přímých nákladů jednotlivých provozoven.

Tak jak v ČR postupuje globální změna klimatu, pokračuje náš zákonodárce v protichůdném legislativním trendu, který pod sloganem urychlení výstavby dále oslabuje klíčové nástroje v právní ochraně přírody. Nejnovějším legislativním příspěvkem v tomto směru je zákon č. 403/2020 Sb., kterým se novelizuje zákon o urychlení výstavby infrastruktury (pod novým názvem „liniový zákon“, dále též jen „LinZ“) a další související zákony, mj. stavební zákon (č. 183/2006 Sb., dále též jen „StavZ“), zákon o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb., dále též jen „ZOchrPř“) a správní řád (dále též jen „SprŘ). Tato novela byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 13. 10. 2020 a má nabýt účinnosti od 1. 1. 2021. Pojďme se podívat na dvě nejvýznamnější změny, které přinesla pro právní ochranu přírody v ČR.

V červnu t. r. byl Krajský úřad Jihomoravského kraje („krajský úřad“) Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR („AOPK ČR“) požádán o vydání souhlasu dle § 54 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů („ZOPK“), k vypouštění jedinců kriticky ohroženého druhu sysla obecného, odchovaných v lidské péči v rámci realizovaného záchranného programu, a to na lokalitu Břeclav-Ladná. Požadovaný souhlas byl vydán ve lhůtě co možná nejkratší, přesto nescházelo mnoho a pověstné úřední soukolí by dotčená zvířata na lokalitu letos nepropustilo. Sdílením rozboru této kauzy bych ráda přispěla k debatě o možném zjednodušení úřední praxe v obdobných případech.

Původním místem výskytu vlka obecného byla téměř celá Evropa, v souvislosti s pronásledováním v minulosti je dnes teritorium tohoto druhu podstatně zmenšeno. Kromě toho má vliv na populace vlků i úbytek vhodných stanovišť.