Právo v ochraně přírody

Důvodová zpráva k § 86 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon či ZOPK) uvádí, že „ustanovení o odstranění následků neoprávněných zásahů jsou prakticky stěžejními instituty zákona, neboť umožňují v praxi napravovat, resp. kompenzovat vzniklou ekologickou újmu na přírodě a krajině“. Ve skutečnosti je aplikace § 86 ZOPK nepříliš častá. Důvodem je nejen to, že některé typy ekologické újmy jsou prakticky nekompenzovatelné, ale rovněž nesprávně chápaný prostor pro správní uvážení („může“ uložit opatření k nápravě) a neochota řešit právní a věcné otázky spojené s rozhodováním o možnosti a účelnosti uvedení do původního stavu a zejména ukládáním přiměřených náhradních opatření k nápravě. Článek shrnuje, jak na sporné otázky odpovídá judikatura správních soudů. 

Lidé se nerozhodují podle čísel ani podle ověřených informací, ale podle příběhů, které v nich vyvolávají emoce. A čím je příběh jednodušší, tím je jeho účinek silnější, protože mu porozumí větší část společnosti. Současně je ale také známo, že přemýšlení bolí. Snad právě proto nemají lidé přirozenou tendenci hledat pravdu a spokojí se s důvěrou v novinové titulky. Odborníci na politický marketing velmi dobře vědí, že skutečně účinná propaganda musí být omezena na několik jednoduchých hesel, která jsou opakována často a stále dokola, až jim začne věřit celá společnost.

Čas od času se setkáváme s nutností z důvodů preventivní ochrany obecně či zvláště chráněných částí přírody regulovat lidskou činnost, a to včetně potřeby regulace činností předem blíže nekonkretizovaných subjektů. Základním obecným preventivním nástrojem sloužícím k předcházení nedovolené změny částí přírody je omezení a zákaz činnosti podle § 66 ZOPK. Článek si klade otázku, zda činnost, která představuje hrozbu nedovolené změny chráněných částí přírody, lze podle § 66 ZOPK omezit či zakázat opatřením obecné povahy.

Dne 1. 4. 2019 nabyla účinnosti vyhláška č. 86/2019 Sb., kterou se mění vyhláška č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, ve znění vyhlášky č. 222/2014 Sb. Hlavním důvodem novely vyhlášky bylo zohlednit změnu zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále též „ZOPK“), provedenou spolu s velkou novelou stavebního zákona zákonem č. 225/2017 Sb. s účinností od 1. 1. 2018, a sice nový odst. 6 § 8 upravující závazná stanoviska orgánů ochrany přírody ke kácení dřevin pro účely stavebních záměrů.

Novela vyhlášky upravila případy, kdy závazné stanovisko podle § 8 odst. 6 ZOPK, případně též rozhodnutí o povolení kácení podle § 8 odst. 1, lze vydat, aniž by žadatel doložil vlastnické právo nebo uživatelský vztah k pozemku včetně souhlasu vlastníka pozemku s kácením. Jak správně aplikovat tuto výjimku zakotvenou pro případy žádosti o kácení dřevin v souvislosti se záměrem, pro který je zvláštním právním předpisem stanoven účel vyvlastnění (§ 4 odst. 1 písm. b) novelizované vyhlášky), není podle prvních zkušeností autorky článku orgánům ochrany přírody zdaleka jasné.

S účinností od 1. ledna 2019 platí nová vyhláška č. 298/2018 Sb., o zpracování oblastních plánů rozvoje lesů (OPRL) a o vymezení hospodářských souborů (nahrazuje vyhl. č. 83/1996 Sb.). V paragrafovém znění nedošlo k významným změnám. V § 3 je upřesněn obsah OPRL. V rámci hospodářských způsobů (HZ) je opět uveden i HZ výběrný, ale žádná další doporučení k němu již uvedena nejsou. V § 4 je zakotven typologický systém a v §§ 5 a 6 se řeší způsob a aktualizace zařazení pozemků do něj. § 7 se věnuje vymezení hospodářských souborů (HS) a nově v odst. 4 obsahuje možnost při zpracování LHP či LHO vymezit HS s rozdílnými stanovištními podmínkami nebo s různými porostními typy. Podle odst. 5 se pro území národních parků při vymezení HS vychází ze zásad péče o národní parky. Hlavní změny, které novela přináší, jsou tak v jejích přílohách.