Výzkum a dokumentace

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a přeshraniční oblast Českosaského Švýcarska odjakživa patřili k sobě. Sokol je naším erbovním druhem a jen stěží bychom hledali lepší vlajkový druh pro tuto unikátní lesoskalní krajinu. Jeho pohnutá historie je více než symbolická. Druh hnízdící zde odedávna byl díky člověku přiveden až k vyhubení a poté, pracně a za velkého úsilí, znovu navrácen.

Když se řekne Českosaské Švýcarsko, každý si vybaví Pravčickou bránu, Hřensko nebo soutěsky říčky Kamenice. Lidé vnímají romantickou krásu zdejší pískovcové krajiny, jejíž základ vznikl již v období druhohor (v křídě, před přibližně 90 miliony let), kdy velkou část území Čech zalilo mělké moře. Mocné mořské uloženiny tvoří tzv. českou křídovou tabuli a dochovaly se dodnes jako kvádrové pískovce tvořící známá pískovcová města s množstvím skalních masivů, věží, úzkých roklí a roztodivných skalních útvarů. Reliéf Českosaského Švýcarska se od většiny ostatních pískovcových oblastí odlišuje svou mohutností, extrémní členitostí a velkou dynamikou reliéfu. Typickým příkladem může být hluboce zařízlé dno údolí Labe, které lemují vysoké skalní stěny.

Nepůvodní patogeny lesních dřevin stále více ovlivňují přírodu a krajinu ČR. Mezi nejvýznamnější invazní druhy se zásadním dopadem na složení, strukturu, fungování a biodiverzitu invadovaných lesních biotopů ČR, které se v nedávné době rozšířily na území ČR, patří např. voskovička jasanová či plíseň olšová. Plísně (r. Phytophthora) patří k nejvíce nebezpečným invazním organismům vůbec. Ve svém životním cyklu jsou vázány na vodu, což znamená, že primárně by jimi měla být ohrožena stanoviště s dostatkem vody. Nedávný výzkum však ukázal, že náchylná jsou i mezofilní lesní společenstva. A důkazem toho je jiný druh rodu Phytophthora – plíseň buková, která se šíří v biotopech bučin a stává se pro ně potenciálním vážným rizikem.

Od roku 2016 probíhá v jeskyních Moravského krasu epigrafický výzkum, na kterém se podílí Správa jeskyní České republiky, Univerzita Palackého v Olomouci a Ústav jaderné fyziky AVČR Praha. Již v loňském roce ukázaly překvapivé výsledky radiokarbonové analýzy některých uhlíkových kresebných stop v Kateřinské jeskyni pravěké stáří (cca 6300 let). Informoval o tom článek v OP 5/2019. Během podrobné dokumentace těchto objektů byly nalezeny další zajímavé skupiny čar a obrazců. Analýza jedné z nich určila ještě větší stáří, více než 7000 let.

Georeliéf tvoří základ přírodního bohatství našich nejvyšších hor, přičemž některé jeho formy jsou unikátní nejen ve středoevropském měřítku. Přestože se ve srovnání s živou přírodou na první pohled může její neživá složka zdát méně zranitelná, dosavadní zkušenost i vzrůstající tlak člověka naznačují, že i geomorfologické fenomény je v národním parku třeba cíleně chránit. Tím spíš, když je jejich poškození v naprosté většině případů nevratné a analogie znovuosídlení či reintrodukčních opatření jako u živočišných a rostlinných druhů zde nepřichází v úvahu. Na území KRNAP a jeho ochranného pásma byl proto zahájen projekt, který má za cíl podrobně zinventarizovat všechny zdejší geomorfologické jevy a podpořit tak jejich budoucí ochranu.

Často se, zejména v zemědělské krajině, můžeme setkat s následky erozních procesů a transportu půdy do vodních toků a dále do rybníků a vodních nádrží. Jak správně posoudit aktuální stav povodí a nádrže a identifikovat zdroje znečištění? Pro návrhy ochranných opatření v krajině i přímo na tocích lze úspěšně propojit matematické modelování s geografickými informačními systémy, s dálkovým průzkumem Země a s fotogrammetrií. Pro průzkum lokality je vhodné využít archivní data leteckého snímkování a užitečné jsou i prostředky UAV (drony), a to jak pro získání přehledových snímků, tak pro fotogrammetrické zpracování ortofotomapy, případně podrobného modelu povrchu.

„Na Předměstí krásného Města Hranic, u řeky Bečvy, v místě vesselém, jest lázeň, a v ní hlubina k mytí přistrojená, do kteréž se Velicí Pramenové Vody hojitedlné prejští, tak že se v ní i plovati může.“ Tímto dnes již klasickým citátem je doprovázena velká část publikací týkajících se Hranického krasu. Jedná se o citaci z „Kníhy o vodách hojitedlných neb teplicech moravských“ od Tomáše Jordána z Klauznburku (1580), která pokračuje následující, již méně známou statí: „Hojným pramenem ta voda se prejští, Anobrž i u prostřed Řeky (což jsem plavě se přes ní na Člunu, spatřil) též okolo obaudvau břehuov, vidíny byly bublénky vody hojitedlné se vypryštiující a nad Vodu vyskakující. “

Nepůvodní patogeny lesních dřevin mohou být v druhotném areálu rozšíření příčinou závažného poškození i plošného odumírání hostitelských dřevin a úbytku jejich populací. To může vést až ke změnám struktury a druhového složení invadovaných ekosystémů, narušení jejich funkcí a ohrožení biodiverzity. Článek si klade za cíl seznámit pracovníky v ochraně přírody a krajiny s nejvýznamnějšími zástupci této skupiny organismů v ČR, s chorobami, které na dřevinách způsobují, s riziky, jež představují pro naši přírodu a krajinu, a s připravovanými nástroji využitelnými pro management ohrožených lesních ekosystémů.

Řeka Litavka pramení v naší nejmladší chráněné krajinné oblasti Brdy, protéká Příbramskem, známým bohatou těžební a průmyslovou historií, a v Berouně se vlévá do řeky Berounky. Z celkové délky toku 56 km má úsek až po Lochovice podhorský charakter, od Lochovic se podélný spád zmírňuje a řeka vstupuje do převážně kanalizovaného koryta, které je zpevněno a vyztuženo betonem nebo velkými kameny. Říční niva, prostor, který řeka utváří a pravidelně zaplavuje, byla v případě Litavky významně ovlivněna lidskou činností. Zejména se jedná o kontaminaci skupinou toxických prvků, jako je olovo (Pb), zinek (Zn) nebo kadmium (Cd).

Javoříčské jeskyně jsou jednou z nejdéle sledovaných chiropterologických lokalit v České republice. První zmínka o netopýrech „z jeskyně u Bouzova“ pochází již z poloviny devatenáctého století. Od této doby byl podzemní systém několikrát intenzivně sledován. Nejdříve ihned po objevení jeskyní, poté po jejich zpřístupnění a opakovaně i v následujících obdobích. Od roku 1989 je průběžně monitorován počet zimujících letounů (Chiroptera). Postupně v celém, téměř šest kilometrů dlouhém podzemním systému chodeb a také ve všech známých jeskyních v nedalekém okolí. Za uplynulých třicet let se podařilo získat značné množství údajů o druhovém složení a vývoji početnosti zimující populace letounů. Pro poznání skutečné druhové bohatosti lokality byla zimní sčítání doplněna kontrolními odchyty před vchody do podzemních prostor mimo zimní období.