Výzkum a dokumentace

Invazní nepůvodní druhy se řadí společně s rostoucím využíváním přírodních zdrojů, znečišťováním životního prostředí a změnou klimatu k hlavním negativním faktorům ohrožujícím samotné původní druhy i biodiverzitu původních ekosystémů. Nadto mohou být příčinou vysokých ekonomických škod či negativně působit na lidské zdraví. Kvůli schopnosti šíření invazních druhů není většinou efektivní osamocený přístup k jejich managementu na úrovni jednotlivých regionů či zemí, ale cílená strategie přesahující hranice států. Proto bylo v Evropské unii přijato nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1143/2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů, které bylo novelizací zákona o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) a okrajově dalších souvisejících právních předpisů implementováno do českého právního řádu s účinností od 1. 1. 2022.

Jeden z našich nejkrásnějších brouků a zároveň nejznámějších organismů vázaných na staré stromy a mrtvé dřevo. Bohužel je také druhem značně ohroženým a proto přísně chráněným. Je prioritním druhem EU, uvedeným Příloze II a IV směrnice Rady EU č. 92/43/EEC. V České republice je v příloze č. III. vyhlášky MŽP č. 395/1992 Sb. řazen mezi druhy kriticky ohrožené, v Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky pak mezi druhy ohrožené (Hejda et al. 2017).

O povážlivé situaci okáče bělopásného – Hiparchia alcyone (Linnaeus, 1764) – se v Ochraně přírody psalo opakovaně, naposledy začátkem loňského roku. John a kol. (Ochrana přírody 3/2020, 6–10) poukázali na kritický stav jeho populací v kontextu oteplování klimatu. Naznačili, že aktivní péče o jeho biotopy, sestávající z prosvětlování porostů na výhřevných jihozápadních svazích, může v extrémně horkých a suchých letech míjet optimální stanoviště jiných expozic.

V povědomí nás všech přetrvává, že obhospodařované půdy je třeba chránit, protože se dlouhodobým využíváním v podmínkách industriálního zemědělství, které je provázeného pesticidy, minerálními hnojivy a nedostatečným přísunem organické hmoty, snížila jejich úrodnost a schopnost zadržet vodu. Podobně si uvědomujeme, že stavění velkoskladů v okolí velkých měst nás ochuzuje o nejkvalitnější půdy. Už méně si uvědomujeme, v jakém stavu jsou půdy lesní. Negativně vnímáme odumírání lesů, žehráme smrkovým monokulturám, kůrovci, ale málokdo si tuto kalamitu propojí s půdou, která stromy živí a společně s dalšími faktory prostředí se stará o jejich zdravotní stav.

Vodule, vodní roztoči, jsou pro veřejnost málo známou skupinou vodních organismů, které mají složitý životní cyklus, a to vede k možnostem využít jejich výskyt a diverzitu k posouzení stavu biocenóz vodních ekosystémů. Následující článek seznamuje stručně s historií výzkumu vodulí (Hydrachnidia, Parasitengona, Arachnida, Acari) a přináší porovnání druhového složení fauny vodulí v několika rybnících na území České republiky zjištěného v r. 2020 s nálezy publikovanými v r. 1900. Výsledky nasvědčují, že diverzita fauny vodulí v rybnících neklesla, což je pozitivní zjištění oproti publikovaným údajům o úbytku výskytu řady druhů hmyzu a dalších organismů, které přinášejí studie biodiverzity z posledních několika desítek let.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR dlouhodobě spolupracuje s výzkumnými pracovišti na vývoji postupů a metod pro oceňování přírody a krajiny. V tomto článku představujeme výsledky výzkumného projektu zaměřeného na oceňování dřevin rostoucích mimo les, které vedly ke komplexnímu přepracování metodiky AOPK ČR. Mezi hlavní novinky v postupu ocenění patří nová kategorizace solitérních dřevin, explicitní zohlednění invaznosti u ocenění solitérních dřevin i porostů dřevin a přesnější rozlišení hodnot suchých a rozpadajících se stromů s ohledem na jejich biologický potenciál.

Krajina vznikající v severních Čechách po povrchové těžbě hnědého uhlí má nespočet specifik, která se pozitivním způsobem projevují mj. i u ptačích společenstev, zejména co se jejich biologicko-ochranářské hodnoty týče. Rychle se měnící prostředí výsypek je výbornou laboratoří pro studium mnoha zajímavých ekologicko-ornitologických témat. Ptáci dobře indukují kvalitu biotopu, a jejich společenstva mohou tedy být využita k hodnocení rekultivačního úspěchu, mezi které patří i podpora biodiverzity.

O drobném brouku ovlivňujícím nejen lesy Šumavy bylo již napsáno mnohé. Stejně tak byl, je a bude středobodem diskusí mnoha z těch, kdo se kdy prošli po šumavském lese. Zcela v duchu váchalovské stylizace získal lýkožrout smrkový, odborným názvem Ips typographus (Linnaeus, 1758), za dobu trvání 
Národního parku Šumava (dále „NPŠ“) různá přízviska: bořící, ničící a zkázonosný. Díky vědeckým pracím dnes ale stále častěji přepisujeme na obrozující, životadárný a klíčový. Jednu z nejlepších ukázek tohoto klíčového působení můžeme najít u specialistů na mrtvé dřevo – saproxylických brouků.

Agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) vyhlašovaná Ministerstvem zemědělství mají za úkol podpořit způsoby hospodaření zmírňující negativní efekty intenzivního hospodaření na krajinu a její obyvatele včetně hmyzu. I přes svoji produkční povahu představují trvalé travní porosty významnou krajinnou složku hostící celou řadu bezobratlých organismů. Správné vyvážení produkčních postupů a kompenzačních opatření může významnou měrou pomoci udržet diverzitu lučních organismů a jimi poskytovaných ekosystémových služeb. Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) proto zadala studii věnovanou efektům dočasně nesečených travních pásů na diverzitu a abundanci lučních organismů. Cílem studie bylo ověřit, zda ponechávané části travních porostů mají pozitivní vliv na biotu na běžných hospodářských loukách o různé velikosti.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.