Výzkum a dokumentace

Georeliéf tvoří základ přírodního bohatství našich nejvyšších hor, přičemž některé jeho formy jsou unikátní nejen ve středoevropském měřítku. Přestože se ve srovnání s živou přírodou na první pohled může její neživá složka zdát méně zranitelná, dosavadní zkušenost i vzrůstající tlak člověka naznačují, že i geomorfologické fenomény je v národním parku třeba cíleně chránit. Tím spíš, když je jejich poškození v naprosté většině případů nevratné a analogie znovuosídlení či reintrodukčních opatření jako u živočišných a rostlinných druhů zde nepřichází v úvahu. Na území KRNAP a jeho ochranného pásma byl proto zahájen projekt, který má za cíl podrobně zinventarizovat všechny zdejší geomorfologické jevy a podpořit tak jejich budoucí ochranu.

Často se, zejména v zemědělské krajině, můžeme setkat s následky erozních procesů a transportu půdy do vodních toků a dále do rybníků a vodních nádrží. Jak správně posoudit aktuální stav povodí a nádrže a identifikovat zdroje znečištění? Pro návrhy ochranných opatření v krajině i přímo na tocích lze úspěšně propojit matematické modelování s geografickými informačními systémy, s dálkovým průzkumem Země a s fotogrammetrií. Pro průzkum lokality je vhodné využít archivní data leteckého snímkování a užitečné jsou i prostředky UAV (drony), a to jak pro získání přehledových snímků, tak pro fotogrammetrické zpracování ortofotomapy, případně podrobného modelu povrchu.

„Na Předměstí krásného Města Hranic, u řeky Bečvy, v místě vesselém, jest lázeň, a v ní hlubina k mytí přistrojená, do kteréž se Velicí Pramenové Vody hojitedlné prejští, tak že se v ní i plovati může.“ Tímto dnes již klasickým citátem je doprovázena velká část publikací týkajících se Hranického krasu. Jedná se o citaci z „Kníhy o vodách hojitedlných neb teplicech moravských“ od Tomáše Jordána z Klauznburku (1580), která pokračuje následující, již méně známou statí: „Hojným pramenem ta voda se prejští, Anobrž i u prostřed Řeky (což jsem plavě se přes ní na Člunu, spatřil) též okolo obaudvau břehuov, vidíny byly bublénky vody hojitedlné se vypryštiující a nad Vodu vyskakující. “

Nepůvodní patogeny lesních dřevin mohou být v druhotném areálu rozšíření příčinou závažného poškození i plošného odumírání hostitelských dřevin a úbytku jejich populací. To může vést až ke změnám struktury a druhového složení invadovaných ekosystémů, narušení jejich funkcí a ohrožení biodiverzity. Článek si klade za cíl seznámit pracovníky v ochraně přírody a krajiny s nejvýznamnějšími zástupci této skupiny organismů v ČR, s chorobami, které na dřevinách způsobují, s riziky, jež představují pro naši přírodu a krajinu, a s připravovanými nástroji využitelnými pro management ohrožených lesních ekosystémů.

Řeka Litavka pramení v naší nejmladší chráněné krajinné oblasti Brdy, protéká Příbramskem, známým bohatou těžební a průmyslovou historií, a v Berouně se vlévá do řeky Berounky. Z celkové délky toku 56 km má úsek až po Lochovice podhorský charakter, od Lochovic se podélný spád zmírňuje a řeka vstupuje do převážně kanalizovaného koryta, které je zpevněno a vyztuženo betonem nebo velkými kameny. Říční niva, prostor, který řeka utváří a pravidelně zaplavuje, byla v případě Litavky významně ovlivněna lidskou činností. Zejména se jedná o kontaminaci skupinou toxických prvků, jako je olovo (Pb), zinek (Zn) nebo kadmium (Cd).

Javoříčské jeskyně jsou jednou z nejdéle sledovaných chiropterologických lokalit v České republice. První zmínka o netopýrech „z jeskyně u Bouzova“ pochází již z poloviny devatenáctého století. Od této doby byl podzemní systém několikrát intenzivně sledován. Nejdříve ihned po objevení jeskyní, poté po jejich zpřístupnění a opakovaně i v následujících obdobích. Od roku 1989 je průběžně monitorován počet zimujících letounů (Chiroptera). Postupně v celém, téměř šest kilometrů dlouhém podzemním systému chodeb a také ve všech známých jeskyních v nedalekém okolí. Za uplynulých třicet let se podařilo získat značné množství údajů o druhovém složení a vývoji početnosti zimující populace letounů. Pro poznání skutečné druhové bohatosti lokality byla zimní sčítání doplněna kontrolními odchyty před vchody do podzemních prostor mimo zimní období.

V neovulkanitech CHKO České středohoří se nachází několik desítek jeskyní, většinou nepříliš rozsáhlých s délkou do 10 metrů. O to více mezi nimi vyniká Loupežnická jeskyně u Velkého Března s délkou hlavní chodby necelých 100 metrů. Celková délka jeskyně včetně odboček je kolem 130 metrů. Jedná se o nejdelší jeskyni v neovulkanitech České republiky. Lokalita je zároveň jedním z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů a vrápenců v Českém středohoří, a tak je pochopitelné, že byla v roce 2001 vyhlášena přírodní památkou.

Kruhatka Matthioliho moravská (Cortusa matthioli subsp. moravica (Podp.) Soják) patří nesporně k nejznámějším rostlinám Moravského krasu, a to i přesto, že ji na vlastní oči viděl jen málokdo. Nachází se totiž v propasti Macocha, a sice vysoko na svislých skalních stěnách. Přístup k místům výskytu je velmi obtížný a je možný výhradně s pomocí lana, a to jen pro osoby fyzicky zdatné a s potřebnými zkušenostmi. Dříve se část populace kruhatky vyskytovala i na suťovém kuželu na dně propasti, odkud byla poprvé popsána. Zde však nyní přežívají pouze tři exempláře.

Západovýchodně orientovaný hlavní hřeben Jeseníků představuje významnou migrační bariéru pro létající živočichy. Zdálky viditelná výrazná sníženina Červenohorského sedla jim umožňuje tuto bariéru překonat s menším úsilím, než kdyby letěli přes výše položené jesenické hřebeny, a není tedy divu, že zejména v období podzimní migrace je do poměrně úzkého koridoru sedla kanalizováno obrovské množství táhnoucích ptáků, netopýrů i různých skupin tažného hmyzu. Toho je od roku 2010 využíváno k monitoringu táhnoucích ptáků, ke kterému se v posledních letech postupně přidalo i sledování průtahu netopýrů a vybraných skupin tažného hmyzu. Zejména v souvislosti s ptačí migrací jde v současnosti o největší takto zaměřený výzkumný projekt na území České republiky a zároveň o jedinou lokalitu, kde lze za vhodných podmínek táhnoucí ptáky sledovat přímo v průběhu nejen denní, ale i noční migrace.

Přestože během kvartéru byla naše pohoří převážně modelována periglaciálními procesy, jež po sobě zanechaly rozsáhlý soubor specifických tvarů reliéfu, je jim věnována menší pozornost než reliktům horského pleistocenního zalednění. Cílem předkládaného textu je představit hlavní periglaciální tvary vyskytující se v našich nejvyšších pohořích a charakterizovat jejich morfologii, vývoj, paleoenvironmentální význam a důvody, proč tyto unikátní formy reliéfu chránit.