Výzkum a dokumentace

O drobném brouku ovlivňujícím nejen lesy Šumavy bylo již napsáno mnohé. Stejně tak byl, je a bude středobodem diskusí mnoha z těch, kdo se kdy prošli po šumavském lese. Zcela v duchu váchalovské stylizace získal lýkožrout smrkový, odborným názvem Ips typographus (Linnaeus, 1758), za dobu trvání 
Národního parku Šumava (dále „NPŠ“) různá přízviska: bořící, ničící a zkázonosný. Díky vědeckým pracím dnes ale stále častěji přepisujeme na obrozující, životadárný a klíčový. Jednu z nejlepších ukázek tohoto klíčového působení můžeme najít u specialistů na mrtvé dřevo – saproxylických brouků.

Agroenvironmentálně-klimatická opatření (AEKO) vyhlašovaná Ministerstvem zemědělství mají za úkol podpořit způsoby hospodaření zmírňující negativní efekty intenzivního hospodaření na krajinu a její obyvatele včetně hmyzu. I přes svoji produkční povahu představují trvalé travní porosty významnou krajinnou složku hostící celou řadu bezobratlých organismů. Správné vyvážení produkčních postupů a kompenzačních opatření může významnou měrou pomoci udržet diverzitu lučních organismů a jimi poskytovaných ekosystémových služeb. Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) proto zadala studii věnovanou efektům dočasně nesečených travních pásů na diverzitu a abundanci lučních organismů. Cílem studie bylo ověřit, zda ponechávané části travních porostů mají pozitivní vliv na biotu na běžných hospodářských loukách o různé velikosti.

Mluví-li ochránce přírody o lesích, za klíčovou považuje otázku jejich „přirozenosti“. V zásadě podle hesla: přirozený les je hoden ochrany, kulturní les už méně. Vývoj této problematiky lze skvěle dokumentovat na lesích Národního parku Šumava. Za posledních 30 let se lesy moc nezměnily, jen úhel pohledu se mění.

Národní park a chráněna krajinná oblast Šumava se nacházejí v jádru rozšíření tzv. česko-bavorsko-rakouské (z angličtiny „BBA“) populace chráněného a ohroženého rysa ostrovida. Tato malá a izolovaná populace vznikla ze znovuvypuštění pár desítek rysích jedinců na bavorské a české straně hranice v osmdesátých letech 20. století. Od té doby jsou šumavští rysi monitorováni pomocí nejvhodnějších dostupných metod a to i v rámci různých přeshraničních projektů. Díky postupnému prohloubení spolupráce mezi všemi organizacemi provádějícími monitoring rysa v „BBA oblasti“ se  tato populace  stala jednou z nejlépe monitorovaných populací velkých šelem v Evropě.

Lapidární heslo „Poznej a chraň“ má zásadní platnost. Úspěšně chránit přírodu lze totiž jen na základě nutných vědomostí, nejlépe detailních. Jde-li o ochranu ohrožených živočichů, je třeba znát jak jejich stanoviště a potravní vztahy, tak vzhledem k obvyklé početnosti v populacích i vlivům okolí z toho plynoucí míru ohrožení. Způsob života některých druhů to však značně znesnadňuje, ač jsou na svých stanovištích nepřehlédnutelné. Dopátrat se určitých přesných informací bývá obtížné mj. o životně na různých bezobratlých hostitelích závislých majkovitých broucích, v naší dřívější mozaikovité polní krajině symbolech jarního venkova, dnes bohužel rychle mizejících. Ochránci přírody by zde proto měli zvýšit terénní aktivitu a obrnit se trpělivostí. Aby se tak pokusili oddálit další škrty v seznamu výrazně ohrožených zástupců české fauny.

Proč bychom měli zkoumat přírodu v národních parcích? Nezaslouží si spíše klid a nulovou intervenci? Nezbytnost jejího průběžného poznávání je nasnadě. Aby ochrana přírody mohla být účelná a produktivní, musíme vědět, co zde přírodu tvoří a jaké procesy v ní probíhají. Zároveň musíme poznávat příznivé i nežádoucí trendy, které ji formují. Získané poznatky je pak třeba vyhodnotit a vytvořit plánovací dokumenty, podle nichž o území pečujeme. Tato odborná role správ NP je přímo obsažena v zákoně č. 114/92 o ochraně přírody a krajiny v § 78. Ten stanovuje i úlohu inventarizačních průzkumů, dokumentace a spolupráce s vědecko-výzkumnými institucemi. Správám NP též zákon přiděluje péči o svěřené území.

I to je možné. Počítačové modelování nám tetřívka sice nezachrání, ale jeho výstupy mohou významně pomoci při plánování různých praktických opatření v terénu, při regulaci návštěvnosti v rizikových lokalitách i při výchově návštěvníků. Při studiu ekologických nároků (nejen) živočišných druhů se významně uplatňuje habitatové modelování, které využívá možností geoinformačních technologií, dat dálkového průzkumu Země a pokročilých metod prostorové analýzy (např. Hirzel & Le Lay 2008, Elith & Leathwick 2009). Tyto metody, technologie a data umožňují rozsáhlé analýzy vztahů mezi výskytem zájmových druhů a relevantními faktory prostředí (např. Franklin 2010, Guisan et al. 2017). Běžným přístupem je modelování aktuálního nebo potenciálního výskytu druhů (např. Thuiller et al. 2004, Hirzel et al. 2006, Basille et al. 2008), cílem pak stanovení potenciálu krajiny pro jejich trvalý či přechodný výskyt a zhodnocení významu jednotlivých faktorů prostředí pro jejich prostorové rozšíření. Habitatové modelování tak v současnosti patří mezi hojně využívané přístupy ochranářské biologie (např. Huck et al. 2010, Basille et al. 2013, Guisan et al. 2013).

Zajišťování migračního zprůchodnění vodních toků ČR je v podmínkách ČR realizováno nejčastěji stavbou rybích přechodů. Hodnocení účinnosti takto realizovaných opatření je základní nezbytnou zpětnou vazbou a vyjádřením ne/dosažení stanovených cílů. Od dřívější prosté evidence počtu realizovaných staveb nebo prostého vyjádření „zprostupnění“ počtu ř. km vodního toku, které pracovali čistě technicky s dostupnými daty, nastal postupný posun k biologickému hodnocení rybích přechodů. Tedy k možnosti určit skutečné podíly z potenciálně migrujících společenstev ryb resp. stanovit procenta úspěšnosti skutečně migrujících ryb. Vydaná metodika AOPK ČR – Biologické hodnocení rybích přechodů poskytuje ucelený informační zdroj a rámce, stanovuje okrajové podmínky, pro provádění monitoringu i interpretaci výsledků v rámci standardizovaného prostředí hodnocení.

Uvádí se, že upravenost vodních toků v ČR v 90. letech představovala 28,4 % z celkové délky, řádově tedy desítky tisíc kilometrů říční sítě. Aktuální optimistické cíle ČR jsou podle Strategie ochrany biologické rozmanitosti min. 300 km zrevitalizovaných nebo renaturovaných vodních toků za období 2016–2025. Stav vodních toků a jejich niv se tedy v morfologických ohledech od 90. let výrazněji nezlepšil. Sledování a zlepšování morfologického stavu vodních toků má v porovnání s biologickými a fyzikálně-chemickými složkami v ČR dlouhodobě méně významnou pozici. Jeho zlepšení má však kromě „estetického“ hlediska také nezpochybnitelný význam z hlediska zadržení vody v krajině, protipovodňové ochrany a řešení problémů sucha. Jedná se tedy o téma společensky aktuální.

Počet nejrůznějších vědeckých studií, strategií, koncepcí, programů, projektů i konkrétních opatření přímo v terénu zaměřených na vzájemné vztahy mezi změnami podnebí a tradičně chápanou biologickou rozmanitostí na jejích všech třech základních úrovních (geny, druhy, ekosystémy) se zejména od začátku nového tisíciletí exponenciálně zvyšuje. Někteří autoři dokonce hovoří o tom, že obrovský nárůst poznatků o tomto tématu vedl ke vzniku samostatného prudce se rozvíjejícího oboru – biologie změny podnebí (Newman et al. 2011, Hannah 2014). V následujících řádcích proto představíme jen značně omezený, navíc subjektivní výběr zákonitostí v této oblasti, které považujeme buď za významné, nebo zajímavé, v ideálním případě za obojí, přičemž bezprostředně navazujeme na předchozí rozsáhlejší rešerši (Plesník 2009a).