Výzkum a dokumentace

Mihule ukrajinská (Eudontomyzon mariae) patří mezi neparazitické, potamodromní druhy mihulí. Spolu s běžnější mihulí potoční (Lampetra planeri) náleží k jediným dvěma druhům recentně se vyskytujícím na území ČR. Od počátku svého objevení v roce 1968 je druh znám z jediné lokality, kterou je Račí potok (zvaný též Račinka) u Velkých Losin na Šumpersku (Kux 1969). Mihule ukrajinská po právu patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny, je chráněna na národní i unijní úrovni. EVL Račinka (CZ0713004) byla zařazena do národního seznamu lokalit soustavy Natura 2000 právě pro ochranu této vzácné mihule. Od roku 2017 je realizován AOPK ČR regionální akční plán (RAP) pro mihuli ukrajinskou.

Kruhatka Matthioliho moravská (Cortusa matthioli subsp. moravica) je glaciální relikt, který se na území České republiky vyskytuje pouze na jediném místě, a to na severovýchodní stěně propasti Macocha v CHKO Moravský kras v NPR Vývěry Punkvy. Dlouhodobou existenci tohoto horského druhu zde umožňuje chladné a vlhké mikroklima propasti napojené na jeskynní systém na říčce Punkvě. Vlastní lokalita je přístupná pouze pomocí horolezecké techniky v extrémně obtížném terénu, proto po dlouhou dobu nebyla k dispozici přesná data, která by umožnila opakovaný monitoring a sledování populační dynamiky tohoto druhu.

Z české krajiny mizí takřka bez povšimnutí jeden z tradičních a z biologického hlediska velmi cenných biotopů – vřesoviště. Náš nedávný výzkum ve shodě s celoevropským bádáním ukázal podstatu proměn, kterými tato oligotrofní stanoviště procházejí (Peksa et al. 2024 – Zprávy ČBS). Degradace vřesovišť je velmi rychlá a nezpůsobují ji primárně globální změny, ale především absence obhospodařování. Jejich nadějí by mohla být území pod elektrovody, ovšem pouze pokud budou udržována vhodným způsobem.

Ve Státním programu ochrany přírody a krajiny České republiky pro období 2020–2025 (SPOPK) najdeme ekosystémové služby (ES) jako jeden z průřezových cílů a nástrojů pod bodem 3.2. Konkrétně má dojít k zavedení hodnocení ES a jeho začlenění do rozhodování při péči o ekosystémy včetně jejich užívání. Opatření, která mají dosažení tohoto cíle zajistit, zahrnují hodnocení ES na celostátní úrovni, určení rozhodovacích procesů a popis vhodných způsobů využití výstupů hodnocení ES, zvýšení povědomí o ES formou vzdělávání subjektů mj. v oblasti plánování a veřejné správy a také rozšíření výstupů hodnocení ES i do rozhodovacích procesů jiných rezortů. Mnoho cílů spojených s ES bychom našli i v Národním akčním plánu adaptace na změnu klimatu, který se zase zavazuje vytvořit systém oceňování a hodnocení zásadních ES a zasadit ho do tvorby politik a legislativy na celostátní i regionální úrovni.

Kvalita vody v řekách České republiky není dobrá. Dobrá není ani kvalita vodních ekosystémů, což vyplývá z pravidelného hodnocení jejich ekologického stavu dle Rámcové směrnice o vodách (Míčáník a kol. 2020). Jistě, ve srovnání se stavem toků z doby konce socialismu je dnešní situace „řádově lepší“. K nejznatelnějšímu zlepšení však došlo již záhy v 90. letech a při pohledu například na koncentrace živin v tocích za posledních 20 let neuvidíme žádný zásadní pokles. 

Ekosystémy nejsou statické, ale dynamické systémy, které se neustále vyvíjejí. Současná příroda je výsledkem dlouhé historie ovlivněné klimatickými změnami, geologickými procesy a činností člověka. Jinak vypadala krajina v době ledové, jinak po tisíce let zemědělského pravěku, jinak v posledních staletích. Jak tyto znalosti získáváme? Ukážeme, že nenahraditelným zdrojem informací jsou sedimenty všeho druhu – například rašelinišť, ale i starých rybníků. Hodnota těchto „přírodních archivů“ by měla být reflektována při plánování a prioritizaci péče o chráněná území.

Intenzivní zemědělství významně přispívá k úbytku biodiverzity a degradaci ekosystémových služeb v evropské krajině. Agroenvironmentální přístupy (AEP, viz box) byly zavedeny jako nástroj ke zmírnění těchto negativních dopadů, ale jejich účinnost a míra využívání zemědělci se značně liší. Evropský výzkumný projekt BESTMAP (Behavioural, Ecological and Socio-Economic Tools for Modelling Agricultural Policy; https://www.bestmap.eu/) se zaměřil na vytvoření metodického rámce pro modelování vlivu AEP na zemědělskou krajinu (Ziv et al. 2020).

Vědecký pokrok jde díky moderním technologiím neustále kupředu. Moderní metody výzkumu nejen zpřesňují dřívější pohledy na některé otázky vývoje člověka na území Evropy, ale v mnoha případech vedou k jejich úplnému a zásadnímu přehodnocení. A tento vývoj poznamenal i případ nálezu v Mladečských jeskyních.

Rozmach technologií umožňuje zavádění genomiky – čili studia téměř veškeré genetické informace jedinců – do ochrany přírody. Genomické metody se rychle rozvíjejí v základním výzkumu, výzva však spočívá v přenosu do praktické ochrany přírody. V článku popisujeme různé přístupy k ochraně genetické diverzity, význam monitorování genetické diverzity a seznámíme čtenáře s genomikou a s možnostmi využití genomických dat v ochraně hmyzu.

Představu, že mezi Alpami a Karpaty je modřín opadavý původní jen v Nízkém Jeseníku, mění nové výzkumy dokumentující modřín přežívající po tisíce let na několika místech v severočeských pískovcích. Jinde zatím tak podrobné výzkumy nemáme, a proto nevíme, jestli tam modřín dlouhodobě rostl. Posuny a nejistoty v poznání je přesto třeba mít na zřeteli při ochranářském plánování. Z běžných hospodářských lesů i uvnitř chráněných území nemá smysl modřín paušálně eliminovat. Na skalních stanovištích a lesnicky málo zasažených místech bychom ho naopak měli chránit jako potenciálně zajímavý a pro ochranu přírody cenný relikt. Případ modřínu opadavého ukazuje, jak postupuje vědecké poznání, i jak lze skloubit zájmy ochrany přírody a produkčního lesnictví.