Podrobné vyhledávání v článcích

Jihočeská Chýnovská jeskyně je jednou z nejdéle chiropterologicky sledovaných lokalit u nás. První konkrétní zprávy o zdejších netopýrech pocházejí již z druhé poloviny 50. let 20. století, soustavné sledování, zprvu pouze v zimním období a později i celoročně, ovšem začalo až počátkem 80. let. Do té doby byly kontroly nepravidelné a nepokrývaly všechny dostupné prostory jeskyně, takže získané údaje bezpochyby neodpovídají reálné situaci v jeskyni.

Snižování biodiverzity a úbytek ptáků v naší krajině jsou dnes již obecně známými skutečnostmi, kterým byl i v tomto časopise věnován prostor (např. č. 4/2018). Jako ukázkový příklad dříve poměrně běžného a početného druhu, který v průběhu posledních pár desetiletí prodělal dramatický pokles početnosti, bývá uváděna čejka chocholatá, dosud náš nejhojnější zástupce bahňáků. V tomto ohledu je čejka vlastně i typickým bahňákem. Většina druhů z této skupiny na tom totiž není, co se vývoje populací týče, o moc lépe. Příčiny jejich úbytku lze v naprosté většině případů hledat ve změnách ve využívání krajiny.

V posledních asi dvaceti letech se setkáváme s významným nárůstem kolonizace stromů poloparazitickými keři jmelí a ochmetu. V České republice evidovaný výskyt je v rámci Evropy mimořádný (Procházka, 2004) a v žádném jiném státě nebyl dosud zaznamenán tak kalamitní výskyt jmelí, jaký je například na severní a střední Moravě. Snahou tohoto článku je shrnout problematiku šíření jmelí bílého (Viscum album) a popsat dosavadní zkušenosti s jeho managementem v rámci realizovaných pilotních studií.

Počátky řešení mikrobiálního napadení aragonitové výzdoby ve Zbrašovských aragonitových jeskyních spadají do roku 1991. Již první výzkumy v letech 1991–92 (Marvanová et al.) ukázaly, že na znečištění aragonitu se podílejí především mikroskopické houby. Všechny následné kroky byly shrnuty v článcích v Ochraně přírody č. 4/2008 (Geršl, Hanuláková, Šimečková) a ve sborníku Acta speleologica 4/2013 Zbrašovské aragonitové jeskyně – 100. výročí objevení jeskyní (Hanuláková). Článek zachycuje výsledky závěrečné fáze výzkumu od poslední publikace (2013) do současnosti (2018).

Moravský kras je kolébkou naší speleologie. První ucelenější publikace o podzemních krasových jevech vznikly na tomto území v 17. století. Pak následoval první historicky ověřený sestup na dno Macochy v roce 1723. Systematický speleologický průzkum známých jeskyní Moravského krasu učinil o čtvrt století později matematik císařského dvora Josef Anton Nagel. Dá se říci, že byl prvním profesionálním speleologem Evropy.

Polní ptáci jsou na tom špatně a čím dál hůř. Z druhů dříve běžných až nejběžnějších se stávají vzácné až ohrožené. O některé jsme už přišli, o další dost možná přijdeme v dohledné době. To není žádný nový objev. To říkají populační křivky a odborné studie již bezmála dvě desítky let. A ubývání ptáků vidí i veřejnost bez odborných článků a statistik. Starší myslivci nostalgicky vzpomínají na všudypřítomné koroptve a sýčka. Kdysi nejběžnější sovu, už zná jen pár obyvatel několika vesnic v severozápadních Čechách. Chocholouši prakticky vyhynuli v Čechách a poslední zbytky zůstávají na jižní Moravě.

Dokumentace krasové krajiny se odehrává ve dvou rovinách. Nejčastější je mapování jeskyní či speleolo-gické měřictví. Pro účely ochrany přírody a krajiny je však významnější komplexní pohled na krasové území. Spočívá v současném zobrazení zemského povrchu a jeho vzájemné komunikace s podzemím, to vše doplněné např. o detailní mapy a řezy, fotografie, odborné zprávy, literaturu atd. Takto koncipovaný náhled na krajinu je pak jedinečným podkladem pro další analýzy, např. vymezení zón ochrany přírody, řešení majetkoprávních vztahů, podklady pro geologické, hydrologické, hydrochemické, mikroklimatické a další výzkumy.

Národní přírodní památka Skalická Morávka (NPP) na řece Morávce v předpolí Moravskoslezských Beskyd představuje v současnosti jeden z posledních úseků v ČR s relativně zachovalým, technicky málo upraveným korytem s projevy větvení koryta. V průběhu posledních let lze vysledovat postupující transformaci tohoto typu říčního vzoru v jednoduché zahlubující se koryto. Důvodem je především omezení posunu štěrků z horních částí povodí vybudováním celé řady bariér, které omezily funkčnost fluviálního kontinua.

Kopec Špraněk. Výrazná krajinná dominanta. Nejrozsáhlejší kra devonských vápenců v oblasti Javoříčsko-mladečského krasu. Pitoreskní skalní brána Zkamenělého zámku. Území se vzácnou květenou a s výskytem mnoha zvláště chráněných druhů živočichů. Pestrá krajinná mozaika. Od skalních stepí, přes vápencové bučiny až po zachovalé suťové lesy. Plošně malé území s vysokou bio i geodiverzitou. A to nejcennější se skrývá pod zemí. 14. dubna 2018 uplynulo přesně 80 let od okamžiku, kdy lidé poprvé vstoupili do velkých podzemních dómů a podívali se na krásy kopce Špraňku i „z druhé strany“.

V první části (Ochrana přírody 6/2017) jsme se zaměřili na problematiku zemědělské krajiny z pohledu ochrany bezobratlých jako významné složky biologické rozmanitosti. Klíčem k podpoře biologické rozmanitosti je krajinná heterogenita. Ta je v našich podmínkách zajišťována především prostřednictvím navrhované sítě územních systémů ekologické stability. Nastínili jsme možnosti řešení prostřednictvím podpory konektivity ohrožených stanovišť. Konektivita ale může mít význam i pro další složky životního prostředí a hrát roli například při ochraně půdního fondu.