Právo v ochraně přírody

Novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, provedenou zákonem č. 349/2009 Sb., se po více než pěti letech¹podařilo prolomit problematický a nevyhovující sys­tém povolování výjimek ze zákazů ve zvláště chráněných územích. Ode dne účinnosti uvedené novely, tj. od 1. prosince 2009, již výjimky nepovoluje vláda ČR, ale příslušné orgány ochrany přírody.

V návaznosti na rámcové pojednání o změnách zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), v důsledku posledních dvou novel, které bylo publikováno v předchozích číslech časopisu¹, se tento článek blíže věnuje některým aspektům řízení o námitkách v rámci procesu vyhlašování zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem. Jak už bylo uvedeno v předchozím příspěvku, o podaných námitkách proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území, zóny ochrany přírody nebo ochranného pásma se i nadále bude rozhodovat ve správním řízení.

Dokončení z minulého čísla.

Po dlouhém a složitém vyjednávání byla přijata novela zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 349/2009 Sb. s účinností od 1. 12. 2009. Vzápětí byla přijata další „opravná“ novela zákona, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 381/2009 Sb. s účinností od 2. 1. 2010. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s obsahem obou novelizací, aniž by jednotlivá konkrétní ustanovení novel byla podrobně rozebírána. Pro podrobnější výklad některých problematických míst nové právní úpravy bude prostor v některém z dalších čísel časopisu.

Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších právních předpisů (ZOPK) „území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů může orgán ochrany přírody svým rozhodnutím vyhlásit za přechodně chráněnou plochu… Přechodně chráněná plocha se vyhlašuje na předem stanovenou dobu, případně na opakované období, například dobu hnízdění.“ Jde o právní institut, který není v praxi příliš frekventovaný, avšak pokud je využit, velmi často zjišťujeme, že jeho užití je zcela chybné.

Vlastníkům lesa vyplývá ze zákona povinnost provádět taková opatření, kterými by se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les (ust. § 32 odst. 1 zák. č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších právních předpisů). Obdobnou zákonnou povinnost mají také vlastníci a uživatelé pozemků tvořících základ územního systému ekologické stability (ust. § 4 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších právních předpisů). Nadto vytváření skladebných součástí územního systému ekologické stability je deklarovaným veřejným zájmem.

Název článku jsem zvolila jako parafrázi již značně letitého příspěvku M. Pekárka1, ve kterém se autor jednoznačně vyslovil ve prospěch odpovědnosti souseda, který na požádání vlastníka v rámci dobrých sousedských vztahů pokácel stromy, aniž by existovalo pravomocné povolení k jejich kácení.

Kroužkování volně žijících ptáků je z hlediska přispění k výzkumu jejich biologie, migrace a prostorových aktivit činností užitečnou a v mnohém nezastupitelnou. Odchyt a manipulace s volně žijícími ptáky však v České republice podléhá několika zákonným předpisům, které pro kroužkovatele znamenají určitá omezení. Ta navíc nemusejí souviset pouze s ochranou ptačích druhů, ale také např. s ochranným režimem chráněných území. Následující text obsahuje základní přehled právních předpisů, které se odchytu a značení ptáků a doprovodných aktivit úzce dotýkají, nebo s nimi mohou souviset.

Ochrana přírody a krajiny je jedním z veřejných zájmů. Pro právní regulaci ochrany přírody a krajiny je typické, že využívá především administrativních nástrojů od vyjádření orgánů ochrany přírody až po zákazy, z nichž je možné udělit výjimku.