Právo v ochraně přírody

Začátek letních prázdnin roku 2012 přinesl dvě zásadní události, které budou mít značný význam pro ochranu evropsky významných lokalit (EVL) v České republice. První z nich bylo přijetí nového nařízení vlády č. 208/2012 Sb., o vyhlášení EVL zařazených do evropského seznamu, které vstoupilo v účinnost 4. července 2012, druhou představovalo zahájení meziresortního připomínkového řízení k návrhu nařízení vlády o stanovení národního seznamu EVL, které probíhalo ve dnech 25. června – 18. července 2012. Co obě tato nařízení vlády (se zdánlivě velmi podobnými názvy) do českého právního řádu přinášejí a jakým způsobem mohou přispět k ochraně jednotlivých EVL u nás, komentuje následující článek.

Následující článek si klade za cíl upozornit na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. června 2011 ve věci C-383/09,^[1]který se týká (ne)zajištění přísné ochrany křečka polního (Cricetus cricetus) Francouzskou republikou a který může být v mnohém poučný i pro naši ochranu přírody. Komentovaný rozsudek je zajímavý v tom, že předmětem soudního přezkumu nebyla jen správná transpozice směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen směrnice o stanovištích), ale Soudní dvůr v řízení zkoumal i skutečnou efektivitu opatření přijatých Francouzskou republikou k ochraně křečka polního.

V letošním roce si připomínáme dvacet let od přijetí nejvýznamnějšího právního předpisu pro ochranu přírody – zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dovolte mi, abych jako přímý spolutvůrce zákona a účastník procesu jeho projednávání a schvalování připomenul některé souvislosti této stále platné právní normy, byť v průběhu let pozměněné.

Cílem článku je upozornit čtenáře na některé změny v právní úpravě odpovědnosti za trestné činy proti životnímu prostředí a pojednat o případném střetu odpovědnosti za trestné činy a správní delikty, zejména pokud deliktní jednání poškozuje části přírody chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Současně se zmiňuje o některých aspektech trestní odpovědnosti právnických osob.

Otázkou možného soudního přezkumu souhlasů vydávaných podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se již několikrát zabýval Nejvyšší správní soud, potažmo jeho zvláštní senát. Jeho právní stanoviska byla v dané problematice dlouhodobě rozporná. Lze to vyčíst z několika rozhodnutí. Cílem článku je poukázat na vývoj právních postojů v dané otázce a poslední právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

Rozhodnutí o povolování kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nepochybně tím nejčastějším správním aktem, který orgány ochrany přírody vydávají. Přesto i zde se v praktické aplikaci zákona vyskytují některé sporné otázky. Závažnými důvody pro povolení kácení spolu s vyhodnocením funkčního a estetického významu dřevin se v posledním období rovněž opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Tyto judikáty však vyvolaly některé další otázky týkajících se zejména povolování kácení dřevin pro výstavbu.

Kompenzační opatření podle článku 6.4 směrnice č. 92/43/EHS (směrnice o stanovištích) jsou jedním z nástrojů zachování celkové soudržnosti (koherence) soustavy Natura 2000 a zachování jednotlivých předmětů ochrany (a tím i celistvosti) na úrovni lokalit. Kompenzační opatření jsou schvalována v jasně daném procesu stanoveném ve článku 6.4 směrnice o stanovištích. Ten je transponován do české právní úpravy pomocí § 45i odst. 9 až 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Cílem tohoto článku je popsat kompenzační opatření věcně i právně, zhodnotit jejich právní úpravu v české legislativě a uvést příklad jejich uplatnění v ČR a v Evropě.

Vodní toky a jejich nivy, rybníky a mokřady mají významnou krajinotvornou a ekostabilizační funkci; zahrnují širokou škálu různých biotopů pro volně žijící živočichy a planě rostoucí rostliny. Vodní ekosystémy jsou předmětem ochrany podle zákona č. 114/1998 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a rovněž zákon č. 254/2001 Sb., o vodách stanoví, že kromě jiných cílů je jeho účelem ochrana vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Vodní zákon však řeší i jiné otázky, zejména stanovování podmínek a způsobů využívání podzemních a povrchových vod či opatření ke zmírnění či zamezení nepříznivých účinků povodní a sucha. To vede k situaci, kdy se zájmy při výkonu státní správy podle obou zákonů mohou dostat do vzájemných střetů. Cílem článku je poukázat na některé vzájemné vazby obou právních úprav, zejména z pohledu praktického výkonu státní správy ochrany přírody a krajiny.