Právo v ochraně přírody

Nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 ve věci návrhu na zrušení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je oprávněna podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR také skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů. Stalo se tak i v případě návrhu 25 senátorů (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků pro účely trestního, civilního nebo správního řízení. Z důvodu, že se Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR) podílí především na zpracovávání znaleckých posudků pro účely správního řízení, je tento článek věnován právě tomuto procesu s ohlédnutím a některými postřehy, které vyplývají z patnáctiletého postavení AOPK ČR v pozici znaleckého ústavu.

Dovolte mi navázat na sérii článků v rubrice Právo v ochraně přírody, které pojednávaly o novelizaci zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) provedené zákony č. 349/2009 Sb. a 381/2009 Sb. Podívejme se na nyní platné znění zákona z pohledu využití nových institutů správního řádu. I když správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je v účinnosti již pátým rokem, některé jeho nové instituty, které předpokládají konkrétní úpravu ve zvláštních zákonech, se zatím zabydlely v oblasti státní správy poměrně okrajově. Jde zejména o instituty předběžné informace a opatření obecné povahy a dále o veřejnoprávní smlouvy. Je možné říci, že kromě stavebního zákona, který má v systému správního práva postavení sui generis, je zákon o ochraně přírody a krajiny jediným právním předpisem, který všechny tyto vyjmenované nové instituty správního práva využívá.

Novelou zákona o ochraně přírody a krajiny, provedenou zákonem č. 349/2009 Sb., se po více než pěti letech¹podařilo prolomit problematický a nevyhovující sys­tém povolování výjimek ze zákazů ve zvláště chráněných územích. Ode dne účinnosti uvedené novely, tj. od 1. prosince 2009, již výjimky nepovoluje vláda ČR, ale příslušné orgány ochrany přírody.

V návaznosti na rámcové pojednání o změnách zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (ZOPK), v důsledku posledních dvou novel, které bylo publikováno v předchozích číslech časopisu¹, se tento článek blíže věnuje některým aspektům řízení o námitkách v rámci procesu vyhlašování zvláště chráněných území a jejich ochranných pásem. Jak už bylo uvedeno v předchozím příspěvku, o podaných námitkách proti návrhu na vyhlášení zvláště chráněného území, zóny ochrany přírody nebo ochranného pásma se i nadále bude rozhodovat ve správním řízení.

Dokončení z minulého čísla.

Po dlouhém a složitém vyjednávání byla přijata novela zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 349/2009 Sb. s účinností od 1. 12. 2009. Vzápětí byla přijata další „opravná“ novela zákona, publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 381/2009 Sb. s účinností od 2. 1. 2010. Cílem tohoto článku je seznámit čtenáře s obsahem obou novelizací, aniž by jednotlivá konkrétní ustanovení novel byla podrobně rozebírána. Pro podrobnější výklad některých problematických míst nové právní úpravy bude prostor v některém z dalších čísel časopisu.

Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 114/1992, o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších právních předpisů (ZOPK) „území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů může orgán ochrany přírody svým rozhodnutím vyhlásit za přechodně chráněnou plochu… Přechodně chráněná plocha se vyhlašuje na předem stanovenou dobu, případně na opakované období, například dobu hnízdění.“ Jde o právní institut, který není v praxi příliš frekventovaný, avšak pokud je využit, velmi často zjišťujeme, že jeho užití je zcela chybné.

Vlastníkům lesa vyplývá ze zákona povinnost provádět taková opatření, kterými by se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů na les (ust. § 32 odst. 1 zák. č. 289/1995 Sb., lesní zákon, ve znění pozdějších právních předpisů). Obdobnou zákonnou povinnost mají také vlastníci a uživatelé pozemků tvořících základ územního systému ekologické stability (ust. § 4 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších právních předpisů). Nadto vytváření skladebných součástí územního systému ekologické stability je deklarovaným veřejným zájmem.