Petr Bejček

V České republice je možnost přístupu do krajiny tradičním institutem. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena již v Listině základních práv a svobod v článku 14 odst. 1. Zároveň se k tomuto principu vztahuje i ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), tedy že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, ale je přitom povinen respektovat oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Jak k takovému institutu přistoupit ve vztahu ke zvláště chráněným územím?

Dne 1. 1. 2013 nabude účinnosti zákon č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony. Tato novela přináší řadu změn do stavebního zákona, mění však i další právní předpisy, které s problematikou stavebního zákona úzce souvisí, mezi nimi i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (ZOPK). Článek je zaměřen na nejvýznamnější změny, které tato novela přináší ve vztahu k ochraně přírody a krajiny.

Kompenzační opatření podle článku 6.4 směrnice č. 92/43/EHS (směrnice o stanovištích) jsou jedním z nástrojů zachování celkové soudržnosti (koherence) soustavy Natura 2000 a zachování jednotlivých předmětů ochrany (a tím i celistvosti) na úrovni lokalit. Kompenzační opatření jsou schvalována v jasně daném procesu stanoveném ve článku 6.4 směrnice o stanovištích. Ten je transponován do české právní úpravy pomocí § 45i odst. 9 až 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Cílem tohoto článku je popsat kompenzační opatření věcně i právně, zhodnotit jejich právní úpravu v české legislativě a uvést příklad jejich uplatnění v ČR a v Evropě.