Právo v ochraně přírody

S účinností od 15. 7. 2013 vydalo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) koncem června 2013 dlouho připravovanou vyhlášku č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení. Oproti dřívějšímu stavu vymezuje některé pojmy a upravuje nedovolené zásahy do dřevin, velikost a charakteristiku dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení, náležitosti žádosti o povolování kácení dřevin a oznámení o kácení dřevin a upřesňuje období, ve kterém se kácení dřevin zpravidla provádí. Z dosavadních ohlasů je patrné, že většina odborné veřejnosti se shoduje v tom, že se nová vyhláška nepovedla.

V České republice je možnost přístupu do krajiny tradičním institutem. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena již v Listině základních práv a svobod v článku 14 odst. 1. Zároveň se k tomuto principu vztahuje i ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), tedy že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, ale je přitom povinen respektovat oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Jak k takovému institutu přistoupit ve vztahu ke zvláště chráněným územím?

Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu řešil otázku, zda lze vyloučit pochybnost o nepodjatosti úředníků – zaměstnanců orgánu územního samosprávného celku při rozhodování o jeho zájmech. Protože s takovými pochybnostmi a námitkami se setkávají orgány ochrany přírody v rozhodovací praxi poměrně často, seznámím v tomto článku čtenáře se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a pokusím se je ilustrovat na dvou praktických příkladech.

Dne 1. 1. 2013 nabude účinnosti zákon č. 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony. Tato novela přináší řadu změn do stavebního zákona, mění však i další právní předpisy, které s problematikou stavebního zákona úzce souvisí, mezi nimi i zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (ZOPK). Článek je zaměřen na nejvýznamnější změny, které tato novela přináší ve vztahu k ochraně přírody a krajiny.

Účinné zavedení veřejnoprávních smluv, dohod o způsobu hospodaření, znamená významný pozitivní posun v zapojení vlastníků a nájemců do ochrany přírody a krajiny. Můžeme dnes konstatovat, po dvaceti letech od přijetí zákona o ochraně přírody a krajiny, že v běžné praxi státní ochrany přírody jsou vytvořeny legislativní a formální podmínky pro plnohodnotné využití původně v zákoně zamýšlených nástrojů zapojujících hospodáře do realizace opatření ve prospěch ochrany přírody a krajiny.

Začátek letních prázdnin roku 2012 přinesl dvě zásadní události, které budou mít značný význam pro ochranu evropsky významných lokalit (EVL) v České republice. První z nich bylo přijetí nového nařízení vlády č. 208/2012 Sb., o vyhlášení EVL zařazených do evropského seznamu, které vstoupilo v účinnost 4. července 2012, druhou představovalo zahájení meziresortního připomínkového řízení k návrhu nařízení vlády o stanovení národního seznamu EVL, které probíhalo ve dnech 25. června – 18. července 2012. Co obě tato nařízení vlády (se zdánlivě velmi podobnými názvy) do českého právního řádu přinášejí a jakým způsobem mohou přispět k ochraně jednotlivých EVL u nás, komentuje následující článek.

Následující článek si klade za cíl upozornit na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. června 2011 ve věci C-383/09,^[1]který se týká (ne)zajištění přísné ochrany křečka polního (Cricetus cricetus) Francouzskou republikou a který může být v mnohém poučný i pro naši ochranu přírody. Komentovaný rozsudek je zajímavý v tom, že předmětem soudního přezkumu nebyla jen správná transpozice směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (dále jen směrnice o stanovištích), ale Soudní dvůr v řízení zkoumal i skutečnou efektivitu opatření přijatých Francouzskou republikou k ochraně křečka polního.

V letošním roce si připomínáme dvacet let od přijetí nejvýznamnějšího právního předpisu pro ochranu přírody – zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Dovolte mi, abych jako přímý spolutvůrce zákona a účastník procesu jeho projednávání a schvalování připomenul některé souvislosti této stále platné právní normy, byť v průběhu let pozměněné.

Cílem článku je upozornit čtenáře na některé změny v právní úpravě odpovědnosti za trestné činy proti životnímu prostředí a pojednat o případném střetu odpovědnosti za trestné činy a správní delikty, zejména pokud deliktní jednání poškozuje části přírody chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny. Současně se zmiňuje o některých aspektech trestní odpovědnosti právnických osob.