Právo v ochraně přírody

Rozhodnutí o povolování kácení dřevin podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny je nepochybně tím nejčastějším správním aktem, který orgány ochrany přírody vydávají. Přesto i zde se v praktické aplikaci zákona vyskytují některé sporné otázky. Závažnými důvody pro povolení kácení spolu s vyhodnocením funkčního a estetického významu dřevin se v posledním období rovněž opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Tyto judikáty však vyvolaly některé další otázky týkajících se zejména povolování kácení dřevin pro výstavbu.

Kompenzační opatření podle článku 6.4 směrnice č. 92/43/EHS (směrnice o stanovištích) jsou jedním z nástrojů zachování celkové soudržnosti (koherence) soustavy Natura 2000 a zachování jednotlivých předmětů ochrany (a tím i celistvosti) na úrovni lokalit. Kompenzační opatření jsou schvalována v jasně daném procesu stanoveném ve článku 6.4 směrnice o stanovištích. Ten je transponován do české právní úpravy pomocí § 45i odst. 9 až 11 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Cílem tohoto článku je popsat kompenzační opatření věcně i právně, zhodnotit jejich právní úpravu v české legislativě a uvést příklad jejich uplatnění v ČR a v Evropě.

Vodní toky a jejich nivy, rybníky a mokřady mají významnou krajinotvornou a ekostabilizační funkci; zahrnují širokou škálu různých biotopů pro volně žijící živočichy a planě rostoucí rostliny. Vodní ekosystémy jsou předmětem ochrany podle zákona č. 114/1998 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a rovněž zákon č. 254/2001 Sb., o vodách stanoví, že kromě jiných cílů je jeho účelem ochrana vodních ekosystémů a na nich přímo závisejících suchozemských ekosystémů. Vodní zákon však řeší i jiné otázky, zejména stanovování podmínek a způsobů využívání podzemních a povrchových vod či opatření ke zmírnění či zamezení nepříznivých účinků povodní a sucha. To vede k situaci, kdy se zájmy při výkonu státní správy podle obou zákonů mohou dostat do vzájemných střetů. Cílem článku je poukázat na některé vzájemné vazby obou právních úprav, zejména z pohledu praktického výkonu státní správy ochrany přírody a krajiny.

Na základě zadání Ministerstva životního prostředí vytvořila Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK) ČR návrh seznamu zvláště chráněných druhů pro potřebu novelizace Vyhlášky č. 395/1992 Sb. (dále jen vyhláška). Status „zvláště chráněný druh“ vyplývá ze zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění (ZOPK). Takto mohou být vymezeny druhy rostlin a živočichů, které jsou ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné. ZOPK pro ně stanovuje stupně ohrožení a definuje základní ochranné podmínky rozdílně pro rostliny a živočichy a rozdílně též pro stupně ohrožení.

Nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010 ve věci návrhu na zrušení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Podle § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je oprávněna podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR také skupina nejméně 41 poslanců nebo skupina nejméně 17 senátorů. Stalo se tak i v případě návrhu 25 senátorů (dále jen „navrhovatel“) na zrušení ustanovení § 68 odst. 3 a 4 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen zákon o ochraně přírody a krajiny).

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků pro účely trestního, civilního nebo správního řízení. Z důvodu, že se Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR) podílí především na zpracovávání znaleckých posudků pro účely správního řízení, je tento článek věnován právě tomuto procesu s ohlédnutím a některými postřehy, které vyplývají z patnáctiletého postavení AOPK ČR v pozici znaleckého ústavu.

Dovolte mi navázat na sérii článků v rubrice Právo v ochraně přírody, které pojednávaly o novelizaci zákona o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) provedené zákony č. 349/2009 Sb. a 381/2009 Sb. Podívejme se na nyní platné znění zákona z pohledu využití nových institutů správního řádu. I když správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) je v účinnosti již pátým rokem, některé jeho nové instituty, které předpokládají konkrétní úpravu ve zvláštních zákonech, se zatím zabydlely v oblasti státní správy poměrně okrajově. Jde zejména o instituty předběžné informace a opatření obecné povahy a dále o veřejnoprávní smlouvy. Je možné říci, že kromě stavebního zákona, který má v systému správního práva postavení sui generis, je zákon o ochraně přírody a krajiny jediným právním předpisem, který všechny tyto vyjmenované nové instituty správního práva využívá.