Podrobné vyhledávání v článcích

Teze nastavení současného systému zvláštní druhové ochrany přírody pocházejí z druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Uvedeny v život byly zákonem o ochraně přírody a krajiny v r. 1992 a od té doby se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie téměř nezměnily. Za třicet let se poznání významně posunulo, značně se proměnil stav naší přírody a krajiny. Dlouhodobě působící negativní vlivy jsou dnes ještě znásobené dopady změny klimatu. Je zjevné, že nástroje druhové ochrany jsou v řadě ohledů zastaralé a jejich účinnost je nedostatečná. Nedokážeme čelit úbytku druhové diverzity a účinně chránit prostředí, biotopy jednotlivých druhů, jako základní podmínku jejich existence. Řada potřebných změn je realizovatelná úpravou metodik a přístupů v zajišťování výkonu státní správy a nastavením ekonomických nástrojů bez nutnosti změn legislativy, avšak účinnější ochranu a vytvoření podmínek pro zajištění péče o nejohroženější druhy lze zajistit pouze prostřednictvím nové právní úpravy v oblasti zvláštní druhové ochrany.

Přestože první národní seznam evropsky významných lokalit (EVL) přijala vláda České republiky v návaznosti na vstup do Evropské unie již v roce 2005, nebyla dosud Evropskou komisí uzavřena otázka jeho reprezentativnosti pro evropsky významné druhy a stanoviště, potažmo dostatečnosti evropské soustavy chráněných území Natura 2000 v ČR. V průběhu existence soustavy se ČR pokoušela identifikované nedostatky vypořádat zejména třemi velkými doplněními, naposledy v roce 2016. Přesto nás nyní čeká další rozsáhlejší aktualizace národního seznamu EVL. Podoba připravované novely a důvody jejího vzniku jsou obsahem následujících řádků.

Po několika odkladech dne 22. června 2022 konečně představila Komise EU balíček legislativních opatření na obnovu poškozených přírodních ekosystémů v Evropě do roku 2050 a snížení používání pesticidů o polovinu do roku 2030. Tento článek se snaží přiblížit obsah a cíle návrhu nařízení EU o právním rámci pro obnovu přírody. Jedná se o návrh historicky první právní úpravy svého druhu v oblasti ochrany přírody a krajiny. Má ambici prostřednictvím závazných cílů v zemích EU zajistit obnovu poničených suchozemských i vodních ekosystémů, ale i zajištění zelených ploch ve městech či zastavení úbytku opylovačů a zvýšení jejich populací.

V uplynulých třiceti letech účinnosti zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny se Ústavní soud nejednou zabýval v rámci své judikatury k zákonům z oblasti práva životního prostředí také ochranou přírody a krajiny. Shrňme proto pro vývoj ochrany přírody a krajiny některá významná témata, kterých se rozhodování Ústavního soudu týkalo.

Dne 1. června 1992 nabyl účinnosti zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V letošním roce si tedy připomínáme 30 let od přijetí tohoto nejvýznamnějšího právního předpisu pro ochranu přírody. Dovolte, abychom z pozice přímého spolutvůrce původní verze zákona a pozice současné legislativní právničky ministerstva životního prostředí připomenuli některé souvislosti vzniku této právní normy a zhodnotili její aktuální stav.

Nový odstavec 3 vložený do § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny jako poslanecký pozměňovací návrh k tzv. protiinvazní novele (zákon č. 364/2021 Sb.) zakládá pravomoc orgánu ochrany přírody omezit nebo zakázat ve vymezených územích provádění ohňostrojů či používání zábavní pyrotechniky. Jistě dobře míněná legislativní iniciativa však vyvolává některé otazníky, jak pokud jde o vztah k obecnějšímu znění odstavce 1 § 66, tak především pokud jde o kompetence orgánů ochrany přírody.

Pastva hospodářských zvířat může kromě svého klasického „produkčně-hospodářského“ charakteru v řízené podobě představovat také významný managementový nástroj pro údržbu a péči přírodně cenných biotopů. Na provádění přírodě blízké pastvy je tak ze strany státu (a specificky orgánů ochrany přírody) zájem, což se projevuje v rámci podpory skrz krajinotvorné dotační nástroje či finanční příspěvky pro vlastníky a nájemce pozemků provádějící pastvu jako opatření ke zlepšování přírodního prostředí. Tyto mj. pokrývají materiální náklady na zajištění pastvy, včetně oplocení, které má udržet zvířata na určitém místě a zamezit jejich úniku. V souvislosti s praktickou realizací pastvy však opakovaně vyvstává otázka ohledně administrativních nároků na stavbu oplocení, jmenovitě co všechno a zda vůbec něco bude chovatel-stavebník ke stavbě oplocení potřebovat od stavebního úřadu či orgánu ochrany přírody.